Vršatecká bradla 8.9.2013

za krásou bělostně zářících skalisek na pomezí Moravy a Slovenska

 

Venku panuje od pátku naprosto úžasné pozdní léto a já namísto fotoaparátu držím v ruce váleček a kýbl s primalexem a místo po skalách šplhám po hliníkových schůdcích a namísto blankytného nebe, mám nad sebou flekatý strop. V našem bytě po téměř čtyřech týdnech konečně dořádili řemeslníci profíci - zmizela vymoženost zvaná umakartové jádro a my se můžeme pustit do závěrečného malování a následně vybalování. Pátek i sobotu trávím prací, ale v neděli to vzdávám - v neděli se přece nepracuje :-) I název tohoto dne v týdnu pochází od slova "nedělati" :-)

Vršatecká bradla

Vršatecká bradla

Vyrazit na Vršatecká bradla jsem původně chtěla na jaro, ale už několikátý rok za sebou mně to nevyšlo. Není to zrovna nejblíže - z Brna je to 2 hodiny cesty po dálnici do Otrokovic a poté přes Zlín a Valašské Klobouky k hraničnímu přechodu Nedašova Lhota-Červený Kameň. Ale vždyť tam bude krásně i v pozdním létě!!!

 

Vstávám ještě za tmy a vyjíždím v šest ráno. Nepříjemné ranní vstávání mi vynahrazuje krása ranních mlh a východ slunce nad siluetou Hostýnských vrchů. Byly by to bývaly nádherné fotografie, ale zastavovat kvůli focení v odstavném pruhu dálnice není dobrý nápad :-(

 

Jako výchozí místo jsem si zvolila obec Červený Kameň (361 m) - vyrazím směrem na Chmeľovou (925 m) a Vršatec (805 m) a poté si prohlédnu i Červenokamenské bradlo. Škoda, Lednická bradla a Lednický hrad zřejmě z časových důvodů nestihnu, ale honit se dneska rozhodně nemíním. A zřejmě si ušetřím zklamání, pravděpodobnost, že Lednický hrad bude zpřístupněný, je zřejmě mizivá.

 

A co je to vlastně bradlo? Bradlo je výrazný vápencový útes ostře kontrastující s okolními oblými kopci. A přesně toto mne zde opravdu čeká. Úzký pás bílých skalisek táhnoucích se ve směru severovýchod-jihozápad, z nichž nejvýraznější je hřeben Vršatec - Javorník (898 m).

 

Po žluté značce stoupám k Chmeľové nejprve po loukách se spoustou ocúnů - podzim už o sobě dává vědět i množstvím červených bobulí.

podzim je tady podzim je tady

podzim je tady

Před sebou se mohu kochat pohledem na skalní věže Bábky, počátek Vršateckých bradel a za sebou na Červenokamenská bradla.

skalní věže Bábky

skalní věže Bábky

pohled zpět na Červenokamenská bradla

pohled zpět na Červenokamenská bradla

Pokračuji lesem stále nahoru až do sedla pod horu Chmeľová. Ale pozor, vrcholovou odbočku v sedle lze snadno přehlédnout - rozcestník se skrývá až pod stromy, ale vynechat tento jediný v této oblasti oficiálně zpřístupněný turistický vyhlídkový vrchol by byla rozhodně velká chyba.

 

Bradlo Chmeľová (925 m) je druhým nejvyšším vrcholem Bílých Karpat. Jen je škoda, že výhledy se odsud otevírají jen na jednu stranu.

výhledy z bradla Chmeľová

směr k moravsko-slovenské hranici z bradla Chmeľová

Před sebou vidím jako na dlani svůj následující cíl - prohlížím si rozeklanou a členitou skálu, na níž stával středověký strážní hrad Vršatec.

výhledy z bradla Chmeľová

Vršatec z bradla Chmeľová

Dole jsem za chvilku, v sedle pod Vršatcem je velké parkoviště, turistické odpočívadlo a úvodní panel naučné stezky. Celý okruh kolem bradla je dlouhý cca 6 km a lze jej pohodlně obejít za tři hodiny.

Vršatecká bradla

Vršatecká bradla

Hrad Vršatec se nachází na strmém skalním hřebeni tyčícím se nad obcí Vršatecké Podhradie v nadmořské výšce 805 m a je ze tří stran úplně nedostupný. Sloužil k ochraně severozápadních hranic Uherska a k ostraze obchodní stezky z Moravy do Pováží a písemně je zmiňován již ve 14. století. Ale moc se toho nedochovalo - jen pár částečně zachovalých zdí. Za jeho zkázou stojí vojenské události - císařské vojsko ho vyhodilo do povětří v roce 1708, aby se nestal pevností v rukou povstalců.

 

Ale co se týče turistické přístupnosti zříceniny, je to tak trochu problém. Oblast je chráněná a nemělo by se vstupovat mimo cesty. Ale značené cesty k hradu nevedou - terén je natolik náročný, že vstup je výslovně na vlastní nebezpečí a infocedule se zmiňuje o několika více či méně tragických pádech a návštěvu zříceniny nedoporučuje. Přesto je návštěvnost veliká...

 

Pěšina mne přivádí nejprve ke zbytkům dolního hradu - k částečně dochované západní palácové stěně s okny, kterými se otevírají krásné výhledy na hřebeny Bílých Karpat.

zřícenina hradu Vršatec

zřícenina hradu Vršatec, dolní hrad

Z dolní části hradu je horní část přístupna uměle proraženým tunelem - i zde se zachovalo jen pár zdí, ale výhledy jsou ještě pěknější.

zřícenina hradu Vršatec zřícenina hradu Vršatec

Vršatecká bradla a Chotuč z horní části hradu

Od západu se už sice nasouvá frontální oblačnost, ale blankytně modrá v kombinaci s bělostně zářícími skalisky nemá chybu.

zřícenina hradu Vršatec zřícenina hradu Vršatec

zřícenina hradu Vršatec

Spleť dolin a hřebenů Strážovských vrchů s mohutným Strážovem (1213 m), nejvyšším vrcholem pohoří, je přímo přede mnou. Identifikovat lze i skalnatý Vápeč či zalesněnou pyramidu Homolky. Za Strážovskými vrchy vykukuje skalnatý zub Kľaku, který již náleží k Malé Fatře a Malou Fatru, resp. především hřeben Martinské holí lze vidět kousek severněji. Směrem k jihu nelze přehlédnout Povážský Inovec a nejvyšší vrchol Bílých Karpat - Velkou Javorinu. Slovensko je úžasně hornatá krajina :-)

zřícenina hradu Vršatec

pohledy k jihu

zřícenina hradu Vršatec

panorama Strážovských vrchů

Ještě chvíli se toulám pod Vršateckými bradly a jedna z pěšin mne dovádí na jeden z vrcholů. Možná to byl Javorník, možná ne, ale dostat se nahoru nebyla žádná legrace - zdravím tímto dvojici Slováků, co měla stejně praštěný nápad.

Vršatecká bradla Vršatecká bradla Vršatecká bradla Vršatecká bradla

Vršatecká bradla

Přede mnou se otevírají pohledy z trošku jiného úhlu.

Vršatecká bradla Vršatecká bradla Vršatecká bradla

Vršatecká bradla

Cestou jsem si natrhala pár švestek, v kombinaci s rohlíky se sýrem ideální svačina :-)

Vršatecká bradla Vršatecká bradla

Vršatecká bradla

Mou další zastávkou je kaplička v Brezové. Dnešek je zřejmě posledním letním dnem tohoto roku.

mezi Vršatcem a Brezovou mezi Vršatcem a Brezovou

mezi Vršatcem a Brezovou

Voda z pramene přichází vhod.

kaplička Brezová kaplička Brezová

kaplička Brezová

Vracím se zpět pod Vršatec přes vyhlídkový Biely vrch. Sice potkávám houbaře s plnými košíky, ale já s výjimkou jedné červené muchomůrky a několika pýchavek nic nenašla - však jsem se většinou pohybovala mezi skalami a podklad byl zcela suchý.

vyhlídkový Biely vrch vyhlídkový Biely vrch vyhlídkový Biely vrch vyhlídkový Biely vrch vyhlídkový Biely vrch vyhlídkový Biely vrch

přes vyhlídkový Biely vrch

vyhlídkový Biely vrch

parkoviště pod Vršatcem

Cestou zp&átky mám štěstí. Nádherná kobylka, která mi přímo pózuje :-)

Vršatecká bradla Vršatecká bradla

kobylka v sedle Chotuč

Modrá turistická značka mne přes sedlo Chotuč (618 m) přivádí zpět do výchozího místa, do obce Červený Kameň. Ale celá trasa vede po asfaltu, daleko od skal - sice s pěknými výhledy na bradlo, ale každou chvíli musíte uhýbat autům. Místní si tudy celkem logicky zkracují cestu.

sedlo Chotuč Červený kameň

Červený kameň

Členité vápencové Červenokamenské bradlo se nachází přímo nad obcí Červený Kameň. Výrazný monolit načervenalé barvy (zásluha sloučenin železa) má výšku 45 m a v jeho stěnách se vyskytují zkameněliny z období jury a křídy, ale taky jeskyně se soškou Panny Marie. Ta byla do skály vystřílena v roce 1931.

Červený kameň Červený kameň

Červený kameň

I zde platí, že v důsledku útlumu pastvy zarůstají bývalé louky agresivními trávami a postupně se mění v neprostupnou změť křovin. Mění se charakter krajiny i druhová rozmanitost života, v neprospěch vzácných druhů. Les se vrací na místa, kde ještě nedávno rostly tisícovky orchidejí a lítaly stovky motýlů.

Červený kameň

Červený kameň

Cestou zpátky do Brna bych mohla zvládnout ještě kratičkou zajížďku - z obce Vysoké Pole mezi Valašskými Klobouky a Vizovicemi se lze dostat na Ploštinu, místo s tragickou minulostí.

 

Do konce druhé světové války zbývalo zhruba čtrnáct dní, když německé komando 19. dubna 1945 vypálilo a povraždilo podstatnou část pasekářské osady Ploština. Na základě informací dvou konfidentů byly prozrazeny vazby místních pasekářů na odbojové hnutí. Za pomoc partyzánům následoval krutý trest, upáleno zde bylo 24 lidí, ale okolnosti zůstávají dodnes nejasné. Proč k ochraně pasekářů nezasáhli partyzáni? Existuje několik teorií o přísném zákazu boje ze strany sovětského velení, o tom, že byli vázáni jinou akcí mimo oblast Ploštiny, ale faktem je, že partyzáni byli v nepoměrné menšině, která by nemohla zvrátit osud pasekářů. Seznam mrtvých z Ploštiny, Prlova a Vařákových pasek čítá celkem 48 osob a většina viníků zůstala nepotrestána.

 

Dominantou místa je památník obětem 2. světové války a okupace, který byl zbudován nad osadou v roce 1975, když se za minulého režimu Ploština stávala symbolem komunistického odboje v čele s gloriolou ověnčeným partyzánským hnutím. Upomínkou na samotnou ploštinskou tragédií je kaple se jmény zavražděných pasekářů.

 

Patrně nejznámější je románové zpracování ploštinského příběhu od Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen (1959), příběh založený na osobních zkušenostech - autor byl příslušníkem 1.čs. partyzánské brigády J.Žižky. Knížka se dočkala i filmové verze (1963) s Janem Kačerem v hlavní roli.

Ploština Ploština

Ploština