pěšky po hřebeni Orlických hor z Šerlichu do Rokytnice
19.-20.10.2013
Jiráskovou horskou cestou
Sobotní počasí je sice podzimně ukázkové, ale rodinná návštěva v Dobrušce má přednost před touláním. V Šerlišském sedle mne před návratem domů vyklopili až v pozdním odpoledni - mám v plánu přespat, brzy zrána vyrazit po hřebeni přes Velkou Deštnou, Anenský vrch a Haničku do Rokytnice a z Rokytnice docestovat do Brna večer prostředky hromadné dopravy. škoda, varianta putování z Náchoda je z hlediska dopravy o víkendu téměř nemožná...
Orlické hory, z vrcholu Velké Deštné
Nejpraktičtější by bylo přespat na Masarykově chatě na Šerlichu, ale po telefonátu bylo třeba plán pozměnit, protože tam hlásili plno. Ale dostala jsem aspoň radu, ať to zkusím na Šerlišském mlýně a tam jsem nakonec byla úspěšná. Chvíli jsem uvažovala i o myšlence přespání ve spacáku, ale nakonec jsem tuhle variantu zavrhla. A dobře jsem udělala - v říjnu je mokro, zima a taky strašně brzy tma. Nalehko se bude šlapat mnohem lépe a na Šerlichu v sobotu odpoledne i večer navíc opravdu nepříjemně foukalo.
na Šerlichu
K Šerlišskému mlýnu je to jen cca 1,5 km dolů, ale to je asi tak všechno pozitivní, co lze o tomhle noclehu napsat. No vlastně ne, ještě lze vyzdvihnout ochotu personálu. Ale od začátku... Za dveřmi mne vítá šipka recepce vpravo, ale tam je pusto a prázdno, takže to zkouším nalevo, do restaurace. Od sympatické paní dostávám bez dlouhých řečí klíče, protože čekají již jen na mne a jinak mají zavřeno a dvojice od vedlejšího stolu, jediní návštěvníci restaurace, jásá - ve třech se nebudeme bát, ač v tomhle hotelu určitě v noci straší. Chybělo upřesnění, na kdy budu chtít snídani, která byla započtena v ceně, ale navrhovaný termín zněl nejdříve na půl devátou. Nezbylo mi než s díky poděkovat, že se snídaně vzdám, protože o půl deváté už budu potřebovat mít pár kilometrů za sebou, protože jinak to do Rokytnice za světla nestihnu. A tak mi paní nabídla snídaňový balíček a já s povděkem souhlasím. A její poslední rada zní - vodu ve sprše musíte nechat opravdu dlouho odtéct!
hotel Šerlišský mlýn
Větu ohledně strašení pochopím rychle - pusto, temno a prázdno kolem recepce, pusto, temno a prázdno v prvním patře, pusto, temno a prázdno v patře druhém. V hotelu s kapacitou 70 lůžek jsme opravdu jen tři. Nevěřícně koukám na dlouhé tmavé chodby obložené tmavým dřevem. Je tu neskutečně vrzavá podlaha na chodbě i v pokoji, v prťavoučkém pokojíku je k dispozici tenoučká deka a ledové elektrické topení, které pouštím naplno doufajíce, že bude opravdu topit a vyrážím hledat koupelnu. Na první pokus marně, nezbývá než se vrátit pro čelovku, protože v dané části chodby není temno, ale tma. Na druhý pokus s čelovkou jsem dveře do koupelny sice našla, ale marná byla snaha rozsvítit si. Ale nakonec zafungovala opět naštěstí ochota personálu a údržbář vyměnil nefunkční zářivku.
A horká voda? Opravdu dlouho bylo opravdu dlouho, po pěti minutách, když už jsem to chtěla vzdát a zbaběle se zase obléct, začala opravdu téci voda přímo vařící.
hotel Šerlišský mlýn
Tolik zábavy za 400Kč za osobu a noc se snídaní bych rozhodně nečekala. Počítáte s tím, že WI-FI je dnes už téměř samozřejmostí? Tak v tomhle místě není k dispozici ani mobilovy signál!!! Tenhle hotel je tak ukrytý mezi kopci, že nakonec kvůli západu slunce šlapu navečer znovu na Šerlich.
na Šerlichu
nad Bystřickými horami vychází měsíc
Ráno vyrážím o půl osmé. Počasí je takové nijaké, uvidíme, co z toho vyleze. Celá oblast podhůří Orlických hor je skryta pod vrstvou nízké oblačnosti, ale jedna vrstva oblačnosti je i nade mnou a slunce už ztratilo svou sílu hřát.
Jiráskova cesta začíná v Broumově a přes Hronov a Náchod vstupuje údolím Metuje do oblasti Orlických hor. Z Nového Hrádku přes Olešnici se stoupáním na Vrchmezí dostane na hlavní hřeben, kterým pokračuje přes šerlich, poblíž Velké Deštné stále po hlavním hřebeni až k Haničce, kde vstupuje do Žamberských lesů. Překonává Divokou Orlici na Zemské bráně, Tichou Orlici v Mladkově, odkud přes Suchý vrch a dále pak přes Jablonné n. Orl. míří do Litomyšle (celkem cca 170 km). Cesta, která spojuje nejkrásnější partie Orlických hor, byla vyznačena roku 1921. Tak tentokráte aspoň část:
Šerlišský mlýn (870 m) - Šerlich, Masarykova chata (1005 m) - Šerlich, sedlo (983 m) - Velká Deštná, srub HS (1105 m) - Velká Deštná, vrchol (1115 m) - sedlo pod Jelenkou (1050 m) - sedlo pod Homolí (960 m) - Homole (1001 m) - Tetřevec (1043 m) - Kunštátská kaple (1035 m) - Pěticestí (1010 m) - pod Komářím vrchem (980 m) - sedlo Mezivrší (926 m) - Mezivrší, vrchol (939 m) - u Anenského vrchu (943 m) - Anenský vrch (991 m) - sedlo Anenský vrch (941 m) - Hanička (820 m) - Horní Rokytnice (714 m) - Rokytnice v Orl. horách, žst. (565 m), celkem 29 km
na Šerlichu
Šlapu nahoru na Velkou Deštnou po asfaltové silničce a pohybem se docela zahřeju.
přes Malou na Velkou Deštnou
Orlické hory (polsky Góry Orlickie, německy Adlergebirge) jsou pohoří a geomorfologický celek v severovýchodních Čechách, při hranici s polským Kladskem. Název pohoří je odvozen od řeky Orlice, která tudy po česko-polské hranici protéká. Nejvyšší vrchol je pojmenován Velká Deštná (1115 m) a tisícových vrcholů je v tomto pohoří dohromady 15. Orlické hory jsou zásluhou tzv. bunkrovek, silniček pro cyklistické či běžkařské výpravy naprosto ideální, ale sníh zatím letos pokryl jen vrcholky Vysokých Tater a dopravit sebou kolo by bylo tentokráte příliš komplikované.
srub HS na Velké Deštné
Výstup to byl naprosto nenáročný a už se těším na rozhledy z Velké Deštné. Rozhledna tu momentálně sice žádná nestojí a plochý terén na samotné vrcholové kótě porostlé nízkými smrčky nerušenému kruhovému rozhledu brání, ale stačí popojít kousek po zelené směrem k Luisinu Údolí, kde se výhled aspoň částečně převážně jihozápadním směrem otevírá směrem k rozsáhlým sníženinám České tabule, na zdánlivě nekonečné roviny. Respektive přesnější by bylo na nekonečné šedobílé moře :-)
na vrcholu Velké Deštné
Vracím se zpátky na asfalt a pokračuji dále po červeně značené Jiráskově cestě. Míjím Valinův pramen - jen kape, moc dobře jsem udělala, že jsem si v přístřešku Horské služby na vrcholku Velké Deštné nechala doplnit termosku horkým čajem. Na ledovou vodu stejně nemám ani trošku chuť.
Hlavní hřeben poskytuje rozhledy do okolí - do podhůří na Orlické Záhoří nebo po hřebenu, na Králický Sněžník. Souběžně s hřebenem Orlických hor se táhne na území Polska pohoří Góry Bystrzyckie (Bystřické hory) s nejvyšším bodem Jagodna (977 m). Státní hranici tvoří řeka Divoká Orlice, pramenící na území Polska v rozsáhlých rašeliništích rezervace Topielisko - Czarne Bagno - Zieleniec.
V sedle pod Homolí opouštím aspoň na chvíli asfalt a volím chůzi rozmáčeným terénem přes vrcholek Homole (1001 m) a Tetřevce (1043 m).
Homole
Tetřevec
Posezení pod stříškou turistického přístřešku u Kunštátské kaple přichází vhod - terén je řádně promáčený a jsem ráda, že mám boty, které vodu až tak snadno nepropustí. Tato část hřebene je porostlá nízkými smrčky, bažinatá a pokrytá mnoha jezírky a tůněmi. Vrchovištní rašeliniště zásobované pouze srážkovou vodou je chráněným územím. Jsem ve výšce 1035 m a pokud nepočítám Pěticestí, je to poslední vrchol dnešního dne převyšující 1000 metrů.
Kunštátská kaple
Kaple kruhového půdorysu zde stojí od roku 1671 - v kamenné podobě od roku 1831. A co se zde změnilo od mé poslední návštěvy? Křížek na vrcholku je stále šikmo, ale odpadly velikánské kusy omítky vystavené nepříznivým povětrnostním podmínkám :-( Od poslední opravy v roce 2004 ještě neuplynulo ani 10 let :-(
Z Pěticestí, na kterém se kříží šest cest, pokračuji dále po červené směrem na Komáří vrch. Na kole by to opravdu bylo mnohem lepší...
z Pěticestí na Komáří vrch
Zatím jsem míjela jen ty nejmenší bunkříky, řopíky, tedy tzv. lehké opevnění, ale tady, pod Komářím vrchem byly vybudovány bunkry větší - tzv. objekty těžkého opevnění a u některých se zachovaly i pozorovací zvony.
přes Komáří vrch
Sluníčko konečně vítězí nad oblačností a hned se líp šlape.
přes Komáří vrch
Mezivrší je sedlo mezi Komářím a Anenským vrchem a vede tudy silnice spojující Říčky v Orlických horách s osadou Černá voda z Orlického Záhoří.
Za Komářím vrchem je jeden z objektů opevnění, R-S 87 "Průsek", zrekonstruován členy Klubu vojenského opevnění z Hradce Králové a bývá zpřístupněn jako muzeum. Ale to bych zřejmě časově nezvládla :-(
R-S 87 Průsek
Rozhledna Anna stojí na Anenském vrchu od roku 2010 a je vysoká 17 metrů a vyhlídková plošina je ve výšce 12 metrů nad zemí. Sluníčko mi předvádí aspoň tuto část Orlických hor v plné kráse.
rozhledna Anna na Anenském vrchu
směrem k Velké Deštné a Orlickému Záhoří z Anenském vrchu
na Anenském vrchu
S čelovkou lezu opatrně i do jednoho z bunkrů poté, co jsem si přečetla spousty informací na cedulích naučné stezky ohledně opevnění Rokytnicka.
R-S 85 "Anna" R-S 84 "Arnošt" na Anenském vrchu
Za Anenským vrchem už výšku ztrácím rychleji. Souběžně s červenou vede naučná stezka a v lese jsou ukryty další bunkry. V dnešní době je Jiráskova stezka vyznačena od Anenského vrchu na Haničku a Panské Pole, ale původně sestupovala více vlevo na jednu z nejkrásnějších vyhlídek - Vysoký Kořen.
pod Anenským vrchem
Čeká mne třešnička na dortu ze systému předválečného opevnění, jedna z 15 dělostřeleckých tvrzí, které měly být pilíři naší tehdejší obrany a jedna z pouhých pěti stavebně dokončených - tvrz Hanička.
Hanička, R-S 80 "Potůček"
Tvrz Hanička byla stavěna v letech 1936-38 a skládala se ze šesti povrchových objektů, v podzemí mezi sebou propojenými téměř 1,5 kilometry schodišť, výtahů, chodeb a sálů. Mohutné sály mohly pojmout značné množství munice a dalších zásob, což mělo posádce umožnit boj i v případě obklíčení po dobu několika měsíců.
Hanička, R-H-S "Na mýtině", dělostřelecký srub
Jako všechny ostatní byla bez boje předána v říjnu 1938 Wehrmachtu, který zde posléze zkoušel kvalitu železobetonu odstřelováním, ale pohromou pro Haničku bylo až období let 1954-58, kdy n.p. Kovošrot vytrhal pancéřové zvony a kopule a tím poškodil objekty natolik, že Hanička ztratila pro armádu význam.
Začátkem 70. let byla tvrz zpřístupněna veřejnosti, ale již v roce 1975 byla zabrána ministerstvem vnitra ČSSR a uzavřena.
První novodobé úpravy Haničky započaly v roce 1979 pod krycím názvem Objekt Kahan - tvrz měla být přestavěna na novodobý protiatomový kryt. Podzemí bylo postupně vybavováno novodobými technologiemi, povrchové objekty byly upravovány a některé následně zaváženy kvůli hermetického uzavření od okolního světa. Práce pokračovaly až do roku 1993 - dnes je Hanička majetkem města Rokytnice a od roku 1995 opět zpřístupněna veřejnosti. Přestavbou bylo mnoho původních věcí skryto, jiné naopak přibyly - objekt je dnes ojedinělou ukázkou důsledků soupeření mezi státy východního a západního bloku.
Webů na téma československého opevnění je spousta - mne zaujal zásluhou nádherných fotografií web Romana Kubečky.
Hanička
Ale z Haničky jako takové toho moc vidět přes vysoký plot není a samozřejmě, že je takto pozdě v říjnu zavřeno - poslední vstup byl ve 14:00.
Horní Rokytnice
nad Rokytnicí v Orl. horách
Zbývá došlapat do Rokytnice s domy s podloubími na náměstí, protože ta je zásluhou železničního nádraží zřejmě jediným místem, odkud se lze z téhle oblasti v neděli večer dostat do Brna. Ale ani tak to nebylo zrovna jednoduché - první přestup Doudleby n.Orl., druhý Týniště n.Orl., třetí Choceň. Autem lze 129 km zvládnout za 2:14 hod., vlakem to vyjde na tři přestupy, 175 km, 236 Kč a 3:41 + 0:30 na cestu z nádraží domů :-(
Rokytnice v Orl. horách
V textu jsem použila na několika místech odkaz na stránky http://www.orlickehory.net - stránky Romana Zakopala se spoustou informací, starých i současných fotografií i odkazy na infocentra, jízdní řády cyklobusů a skibusů - pro spousty informací na jednom místě moc doporučuji.