Bulharsko 3.-12.7.2015

přechod Vitoši, Rily a Pirinu

Rila

Po jednodenním přechodu Vitoši je před námi třídenní přechod Rily. Dvě noci budeme spát v chatách, a vše budeme nosit celou dobu na zádech, takže balit je třeba opravdu s rozmyslem. Čeká nás cca 50 km a převýšení 2200 m nahoru a 2850 m dolů.

 

Rila je nejvyšším pohořím celého Balkánu a nejvyšší vrchol, Musala, dříve Mus Allah - Alláhova hora, se tyčí do výšky 2925 m (chvíli se tento vrchol jmenoval i podle soudruha Stalina). Desítky průzračných jezer a vodopádů, skalnaté štíty, ale i rozlehlé oblé hřebeny a travnaté planiny, na kterých se pasou stáda ovcí a koní připomínají slovenské Roháče, ale jsou vyšší, rozlehlejší a nesrovnatelně opuštěnější. Vrcholové části pohoří Rila jsou velehory v každém smyslu, průměrná nadmořská výška vrcholových túr zřídka padá pod 2000 metrů nad mořem.

 

Borovec je typické horské středisko plné hotelů, hospůdek, obchodů se sportovním vybavením a stánků se suvenýry. Naším cílem je však kabinková lanovka, která nám ušetří cca tisíc výškových metrů a spoustu času - za 12 Lv se vyvezeme na Jastrabec do výšky 2369 m. Jízdenka je obousměrná, Bulhaři neznají variantu, že už nechceme dolů.

 

Zmizíme v mracích :-( Severním směrem by bylo vidět město Samokov, kde jsem v hotelu nocovali a taky masiv Vitoši, za kterým se skrývá Sofie :-(

Téměř po vrstevnici vyrážíme směrem Musala a stejný cíl má obrovské množství lidí, které bez přestání vyváží nahoru lanovka.

U chaty Musala (2389 m) je čas na malou svačinku. Nově vypadající hotel očividně ještě nefunguje a občas se mraky částečně protrhají a my už víme, kam vlastně postupně vyšplháme.

Prvosenka boží (Primula deorum), rostoucí uprostřed neporušené přírody v okolí nejvyššího vrcholu pohoří Rila na horské drobivé suti, na travnatých místech, ale i ve štěrbinách skalních říms, je vzácným endemitem Balkánského poloostrova – jinde než právě v okolí Musaly se nevyskytuje.

Kamenitým terénem stoupáme na další skalnatý stupeň, míjíme další jezírko a opět stoupáme. Před chatou Ledeno ezero (2720 m) lze doplnit pitnou vodu a v chatě tvaru pyramidy se lze občerstvit, zahřát a aspoň částečně vysušit propocené triko - topí se zde :-)

Ledeno jezero, jak už název předem napovídá, je i teď v červenci plné ledu.

A opět nahoru, hřebínek je částečně jištěn ocelovými lany, ale vystoupat nahoru lze naprosto jednoduše po několika serpentinách pohodlnou pěšinou.

A je to tady, Musala - jsme na nejvyšším místě Balkánu, ve výšce 2925 m. Moc toho vidět není, ale než se prostřídáme s fotografováním na vrcholu, počasí se umoudřuje a kolem nás se objevují horské hřebeny.

Máme před sebou hřebenovou etapu připomínající putování v Roháčích. Jak jsou severní srázy dramatické a strmé, tak jsou ty jižní mírné a travnaté. Malak Bliznak (2777 m), Golyam Bliznak (2779 m), Mariški vrah (2765 m), Ovčarec (2769 m), nádhera...

Dole už je vidět jezero Grančar s chatou Grančar (2187 m), kde máme dneska nocovat - sestoupíme k němu ze sedla Džanka.

Seshora chata i její okolí vypadala malebně, ale zblízka jsme trochu v šoku. Není tady elektřina, nejsou tady sprchy, v jezeře se nesmí koupat a turecké záchody jsou v takovém stavu, že našinec je schopný takovéto zařízení přežít snad jen v gumákách a plynové masce :-( Prostě Balkán... Chvíli to trvá, než to člověk stráví, ale což, na trochu špíny ještě nikdo nikdy neumřel.

Kosodřeviny je všude dost, umýt se dá v potoce vytékajícím z jezera a v chatě je teplo (topí v kamnech), sucho a výborně vaří.

K noclehu jsme si mohli vybrat mezi hromadným pokojem přímo v chatě s patrovými palandami nebo v bungalovu na břehu jezera. Těžko říci, co je lepší - každopádně v bungalovu je menší šance, že kvůli chrápání spolunocležníků téměř celou noc probdíte, ale zas tam byla v noci hrozná zima.

Další etapa byla opravdu pohodová. Sice jsme museli vystoupat zpátky na hřeben, ale pak nás čekalo několik příjemně oblých travnatých kopců - Kovač (2634 m), Čemerna (2511 m), Vapa (2528 m). Škoda, že volně pasoucí se koně jsme zahlédli jen z dálky. Zato lidé se tu vyskytují docela vzácně :-)

 

Výhledy byly na obě strany - po pravé ruce nás dlouho provázel pohled na přehradu Beli Iskar, údajně nejstarší přehradu v Bulharsku.

Nepříjemný byl pouze docela silný a ledový vítr, což v kombinaci s prudkým sluncem znamenalo spáleniny všeho, co nebylo namazáno dostatečně silnou vrstvou opalovacího krému s vysokým ochranným faktorem. Poprvé v životě jsem si spálila ucho :-(

Přes sedlo už lze jednoduše zklesat k chatě Rybni jezera, ale máme na výběr několik možností - jsem mezi těmi, kteří volí variantu podívat se na vrchol Josifica (2697 m) po trase mimo značky.

Nocleh je zajištěn v chatě Rybni ezera (2230 m) a my byli po včerejšku příjemně překvapeni. Dokonce sprcha s teplou vodou - sice až poté, kdy v kuchyni doumývali nádobí a v místnůstce naprosto příšerné s vybetonovaným vysokým žlabem, ale voda byla fakt horká... I v jezeře se mohlo koupat, ale voda takové teploty rozhodně není nic pro mne. To už raději vlhčené ubrousky :-(

Snídani jsme si objednávali den předem, takže ráno bylo již vše nachystáno. Výběr nevelký - takzvaný komplet zahrnuje talířek s marmeládou, vajíčko na tvrdo, kousek balkánského sýra, chléb a čaj a nebo si můžete dát palačinku, omeletu či francouzský toust (chleba osmažený ve vajíčku).

 

V chladném ránu nás zahřeje krátké stoupání k jezeru s názvem Smradlivo. Je největším a vůbec nesmrdělo :-)

Poté následoval sestup. Nejprve lesem a poté šotolinovou cestou údolím Rilské řeky do vesničky Kirilova poljana, kde už na nás čekal autobus a odvezl nás k Rilskému monastýru.

Rilský monastýr, pravoslavný klášter, patří mezi nejposvátnějším místa Bulharů a venčí vypadá jako menší pevnost. Na konci středověku byl Rilský monastýr centrem křesťanské církve ve vnitrozemí jižního Balkánu, ačkoli všude kolem vládli Turci vyznávající islám. Vstup do areálu je zdarma, ale je nutno si zahalit ramena či kolena a uvnitř v kostele se nesmí fotografovat.

Krásné hnědobílé zdobení a podloubíčka okolo doplňuje bohatě zdobený kostel se spoustou fresek a ikon. Setmělý, jen svíčkami osvětlený chrám vonící kadidlem je branou do jiného světa.

 

Kolonii poustevníků založil v zalesněném horském údolí už v 10. století světec Ivan Rilský - kostel uchovává svatou relikvii, jeho levou ruku, ale tu běžně návštěvníkům neukazují.

 

Tvrdí se, že za svého života konzumoval byliny a lektvary, aby své tělo postupně balzamoval a aby mělo po jeho smrti léčivou sílu.

Další zastávkou je Stod a jeho skalní pyramidy. Slunko má opravdu sílu a vyšplhat úplně nahoru nám dává docela zabrat. Špičaté kopečky vznikají erozí různě tvrdých vrstev - pár balvanů brání erozi jako poklička.

A osud se proti nám dneska spiknul. Zpoždění oproti původnímu plánu stále narůstá: obsluha v restauraci v Rilském klášteře, poškozený šroub cyklopřívěsu, nehoda kamionu na silnici poblíž Blagoevgradu a kouř linoucí se z naší klimatizace. K chatě Javorov v pohoří Pirin stoupáme opět s výbavou na čtyři dny na zádech už za šera :-)