Hustopeče a okolí - 9.4.2011

... rozkvetlou krajinou pod Pálavou ...

Mandloň obecná ( Amygdalus communis L.) je domovem od severní Afriky až do střední Asie a velmi hojná ve Středomoří. Kvete jako jeden z prvních stromů - letos byl ten nejlepší čas asi 31. března, takže se mi podařilo tu největší krásu zmeškat :-( Neviděla jsem tedy kvetoucí sad, ale několik kvetoucích stromů se mi nalézt přece jen poštěstilo.

Hustopeče, mandloňový sad (duben 2011)

Historie pěstování mandloní na našem území sahá až do 17. století, ale první rozsáhlé sady byly vysazeny až ve snaze o soběstačnost socialistického hospodářství v roce 1949 na svazích v okolí Hustopečí. Mandloně totiž potřebují slunečné, dobře chráněné stanoviště v teplých polohách. V době největšího rozmachu v šedesátých letech dvacátého století rostlo v Hustopečích okolo 50 000 stromů na 185 hektarech. Hustopečské mandle nechyběly v žádné čokoládě tehdejší továrny na cukrovinky Zora Olomouc. Postupně však mandloně začaly ustupovat perspektivnějším meruňkám a sady se zmenšovaly - zůstaly pouze dva a po listopadu 1989 přestal být zájem i o úrodu z těchto sadů. Dnes je totiž levnější mandle dovézt - jejich pěstování je poměrně náročné. Oba sady s s celkem asi 850 stromy zabírající rozlohu tři a půl hektaru zůstaly tedy nevyužívané a neudržované. Zanedbávané nekvetly a nepřinášely žádné plody. Naštěstí se podařilo prosadit dobrou věc - v roce 2009 se tyto sady patřící společnosti Nestlé podařilo městu Hustopeče odkoupit a zahájit jejich obnovu. A stromy obsypané na jaře růžovými květy tak snad zůstanou i nadále potěchou pro oči.

Hustopeče, mandloňový sad (duben 2011)

Třebaže je mandloň z rodu peckovic, její plod není poživatelný. Chlupaté, plstnaté oplodí s kožovitou dužinou záhy sesychá a puká, aby se na svět dostala pecka s jádrem.

Hustopeče, mandloňový sad (duben 2011)

Existují dvě hlavní linie mandloní: amara s hořkými jádry (hořkou chuť způsobuje amygdalin, který se po kontaktu s vodou rozkládá a uvolňuje jedovatý kyanid) a dulcis se sladkými jádry. Z hořkých mandlí se destiluje aroma, sladké jsou součástí cukrovinek, bonbonů a pečiva, z mletých se přidáním cukru, vaječných bílků a alkoholu vyrábí marcipán.

Hustopeče, mandloňový sad (duben 2011)

První sad se rozkládá na jihozápadních svazích Staré hory nad Hustopečemi - stačí zaparkovat u hřbitova a kolem jeho pravého konce vyrazit vzhůru podél vinohradů a zahrádek až kousek pod vrcholek Hustopečského starého vrchu (311 m). Druhý sad je v lokalitě Kamenec a někdy v budoucnosti oba sady spojí naučná stezka.

pohled na Hustopeče od mandloňového sadu (duben 2011)

Ještě krátká zastávka na hřbitově, když už zde parkuji - jsou zde pohřbeni rodiče i prarodiče Tomáše G. Masaryka a v září 1937 byla z jejich hrobu vyzvednuta symbolická prsť hlíny, která pak byla uložena do Masarykova hrobu v Lánech.

Hustopeče, hrob rodičů Tomáše G. Masaryka (duben 2011)

Kousek se přemístím autem. Knížecí les leží mezi obcemi Židlochovice, Nosislav, Velké Němčice, Uherčice, Přísnotice a Žabčice. Lužním lesem protkaným meandry a tůněmi říčky Šatavy prochází veřejně přístupné asfaltové cesty, ideální pro nenáročné výlety na kolech, kolečkových bruslích nebo pěšky. Ještě nedávno byl celý les bažantnicí, ale nyní je bažantnice již jen na malém území u Uherčic. Obrovská voliéra je plná těchto ptáků, ale pokud se člověk chová tiše a pozorně se kolem sebe dívá, zjistí, že bažanti jsou zde prostě všude.

Uherčice, Knížecí les (duben 2011)

Mým dalším cílem je Pouzdřanská step, botanická konkurence Pálavy. Během časného jara zde kvetou kosatce, hlaváčky, kostřavy a koniklece. V květnu zde kvete katrán tatarský a později se příkré jižní stráně budou doslova vlnit v záplavě stébel typických stepních trav - kavylů sličných.

Z Pouzdřan mne přesně na rozhraní stepi a lesa dovedla modrá turistická značka, která zde končí na vršku s pěkným výhledem. Lesní část je chráněna pod názvem NPR Kolby, ta stepní, zaoblený pahorek, pod názvem NPR Pouzdřanská step.

Pouzdřanská step (duben 2011)

Kosatec nízký vyžaduje slunce a sucho a tak roste na skalních stepích či travnatých pahorcích v modrofialové formě, ale také ve formě žlutokvěté či velice vzácně bíle.

Pouzdřanská step, kosatec nízký (duben 2011)

I hlaváček jarní roste na výslunných stepních stráních či kamenitých svazích. Patří k silně ohroženým druhům naší květeny a míst, kde se vyskytuje je stále méně a méně. Ale zásluhou velkých (až 8 cm v průměru) zlatožlutých květů jej nelze přehlédnout.

Pouzdřanská step, hlaváček jarní (duben 2011)

Majky jsou teplomilní a suchomilní nelétaví brouci velcí až 5 cm. Jejich výskyt je omezen téměř výhradně na stepní lokality jižní Moravy a všechny druhy jsou chráněny zákonem. A byly docela fotogenické - živily se trávou a objektivu si nikterak nevšímaly :-)

Pouzdřanská step, majka obecná (duben 2011)

V bylinném patru dosud neolistěného listnatého lesa toho kvetlo mnohem víc. Nádherný fialovo-bílo-žluto-zelený koberec! Té fialové dymnivky o něco více než té bílé.

Pouzdřanská step, dymnivka dutá (duben 2011)

I jednoho ptáčka se mi podařilo zachytit dříve než zmizel mimo dosah objektivu :-)

Pouzdřanská step (duben 2011)

Jen toho létajícího hmyzu bylo málo, v takovém větru neměli šanci...

Pouzdřanská step (duben 2011)

Jaká úleva, schovat se na chvíli před všudypřítomným studeným a silným severním větrem zpátky do auta. A to ještě netuším, že ta nejhorší větrná procházka mne vlastně teprve čeká - po hrázi rybníka Vrkoč :-( A to jsem doufala,že s pozdním odpolednem bude vítr konečně polevovat...

Rybník Vrkoč byl zbudován v dobách značného rozmachu rybníkářství u nás v 15.-16. století. V 19. století byl rybník zrušen, ale ve snaze obnovit rovnováhu byl po roce 1948 opět obnoven. Průměrná hloubka činí 1,1 m a doba napouštění činí asi 5 týdnů a vypouštění 17 dnů a každým rokem je výlov tohoto rybníka velká sláva. Musím si to rozhodně poznamenat do kalendáře, protože na výlovu rybníka jsem ještě nikdy nebyla.

Ale dneska si zde připadám skoro jako u moře - zásluhou silného severního větru je zde dneska i příboj. Jen trošku bahnitý ...

Rybník Vrkoč (duben 2011)

Sluníčko se sklání k západu - ještě stihnu krátkou procházku po břehu Věstonické nádrže k soutoku Jihlavy a Svratky a je čas vrátit se domů.

Pálava ze severního břehu Věstonické nádrže (duben 2011)

Vodní dílo Nové Mlýny bylo vybudováno v letech 1975 - 1988 jako protipovodňový projekt, na využití vodní energie i kvůli zavlažování. Bylo zatopeno přes 1 000 ha lužního lesa, stovky hektarů různých vodních ploch, desítky hektarů nivních luk, cenná archeologická naleziště a jedna obec s přilehlými pozemky. Rozkládá se na ploše 3 232 ha a tvoří jej tři nádrže. První (horní, Mušovská) a třetí (dolní, Novomlýnská) slouží k rekreaci, střední, Věstonická byla vyhlášena ptačí oblastí a ponechána přírodě. Stala se tak v ČR nejvýznamnějším hnízdištěm rybáka obecného, zrzohlávky rudozobé a racka chechtavého. Je také hnízdištěm racka bělohlavého a racka bouřního a racka černohlavého. Představuje největší pravidelné zimoviště morčáka bílého, husy polní, husy běločelé a orla mořského na našem území. V některých letech zde bylo možno zastihnout až sto tisíc kusů zimujících hus. V polovině února se na nádrž vracejí z jižní Evropy husy velké a všechny tři druhy hus vytvoří halasné společenstvo do počátku března, kdy husy polní a běločelé migrují na sever a husy velké zůstávají a hnízdí.

Mušov patří k vesnicím se smutným osudem. Již od pravěku procházely místem pozdějšího Mušova prehistorické stezky (nejznámější je samozřejmě Jantarová), které zde tvořily důležitou obchodní křižovatku nedaleko soutoku tří řek Jihlavy, Svratky a Dyje. V roce 1938 byl Mušov jako čistě německá obec připojen k Velkoněmecké říši a po skončení 2. světové války byli téměř všichni němečtí obyvatelé Mušova odsunuti. Ale definitivní zkázu přineslo Mušovu rozhodnutí o vybudování Vodního díla Nové Mlýny z roku 1975. V roce 1980 se nad kdysi kvetoucí obcí zavřela voda a jako poslední němý svědek zašlé slévy uprostřed rozlehlé vodní plochy zůstal stát jen kostel sv. Leonarda. Ten svou novogotickou podobu získal v letech 1911-1912, ale ten úplně původní kostel zde byl vystavěn v první polovině 13. století. Více viz www.zanikleobce.cz nebo článek na www.idnes.cz nebo vysílání ČT či www.musov.info

A dnes mám jedinečnou příležitost vyzkoušet, co umí objektiv ZUIKO 70-300 mm F4,0-5,6 EZ-7030, tj. ekvivalent ohniskové vzdálenosti 140-600 mm na 35mm fotoaparátu. Husy jsou příliš daleko, aby fotky byly ke koukání a hlavy k rozeznání, ale kostelík naštěstí těžko vyplašit :-)

Mušov, kostel sv. Linharta (duben 2011)