Tatry I. 23.-24.9.2011

... babí léto v Belanských Tatrách ...

Počasí babího léta patří k tzv. singularitám, jde tedy o více méně pravidelně se opakující jev navázaný na určité období. Příčinou je výskyt rozsáhlé a z časového hlediska stabilní tlakové výše nad střední a jižní Evropou - v průměru v období od 21. září do 2. října a proto bývá někdy nazýváno létem svatého Václava. Noci bývají chladné, ráno se může vyskytovat mráz nebo se vytvářejí mlhy, odpoledne je klidno, slunečno a příjemně teplo - rozdíl může dosahovat 15 -18 °C. Každopádně je babí léto příjemná anomálie a s vánoční oblevou či medardovskou 40 dní kapající kápí nesrovnatelná :-) A jak vznikl název tohoto období? Snad podle pavučin drobných pavoučků poletujících vzduchem, připomínajících šedivé vlasy starých žen...

Belanské Tatry (září 2011)

Nejkrásnější je babí léto v horách - loni jsem byla v Západních letos bych chtěla projít Tatry Belanské a především Polské - chci zkusit jednu z nejtěžších turistických cest v Tatrách známou pod názvem Orla Perć. Do víkendu zbývá týden a předpověď počasí je od soboty plná sluníček, risknu to. Mailem zamlouvám nocleh v penzionu ve Ždiaru a následně v polské turistické chatě zvané Schronisko Górskie w Dolinie Pięciu Stawów Polskich. S penzionem u Veroniky ve Ždiaru je domluva rychlá a ani nebudu připlácet za to, že jsem sama, takže za nocleh zaplatím 10€/osoba/noc, ale polská chata má plno - zkouším tedy chatu Murovaniec z druhé strany hřebene a tam jsem úspěšná. Nezbývá než se těšit :-) A samozřejmě pořádně všechno promyslet, tohle nebude jednoduchý výlet.

Den první - pátek

Vzdálenost Brno - Ždiar činí neuvěřitelných 380 km a Google radí trasu Brno - Olomouc - Český Těšín - Bielsko-Biała - Nowy Targ - Jurgów - Podspády - Ždiar a odhaduje ji na 5 hodin. Pokud to chci stihnout do setmění, musím vyrazit hned po obědě - ve 12:00 hod.

Všechno jde podle plánu. Cestování je to převážně po dálnici až do polského města Bielsko-Biała na úpatí Slezských a Malých Beskyd - do města s počtem obyvatel 175 tis. se ale dostávám zrovna v odpolední páteční špičce. A GPSka zůstala v batohu... Jak jsem si mohla myslet, že zde budou směrovky na Zakopane, když je Zakopane odsud 130 kilometrů?!! Při popojíždění a stání před semafory se mi ji naštěstí podaří zapnout a nasměrovat. Radí odbočit doleva - na Międzybrodzie Bialskie - tak dávám směrovku a opouštím tu ucpanou výpadovku na Żywiec. Ještě to netuším, ale čeká mne 140 km vyhlídkové trasy po silnicích a silničkách. Vše začíná přejezdem hřebene Malých Beskyd přes sedlo Przegibek ve výšce 663 m a nádherným pohledem na Góru Żar s vodní nádrží přečerpávací vodní elektrárny s obsahem 2 miliónů kubíků vody. Ale ve chvíli, kdy jsem tuhle horu zahlédla, ještě jsem nevěděla, že je to takový polský Mravenečník - nádherné fotky jsem až dodatečně objevila na těchto stránkách.

Míjím jezero Międzybrodzkie a jezero Żywieckie a pokračuji směrem na městečko Sucha Beskidzka. Ale nemám čas se toulat, všechno si to prohlížím jen od volantu a až ve středu, při zpáteční cestě, si udělám několik zastávek. A doufám, že bude i fotogeničtější počasí :-)

Je nejvyšší čas na bezpečnostní přestávku - musím na chvilku někde zastavit a protáhnout se. Projíždím městem Chabówka s největším a nejnavštěvovanějším muzeem železnice v Polsku, ale zastavuji až u dřevěného kostelíku kousek za Chabówkou na úbočí Piatkowe Gory. Krajina je zde jak posypaná domečkama a hezká panoramata se dají shlédnout na stránkách Roberta Szcząchora. Já na takové počasí štěstí nemám, vzdálenější okolí je ztraceno v oparu a do Ždiaru je to ještě 50 km z těch vyhlídkových 140.

Chabówka (září 2011)

Za Nowym Targem, což už je směr k polsko-slovenským hranicím, provoz konečně rapidně polevuje. Však už je po šesté - nakonec mi cesta z Brna trvala plných 6 hodin.

Ždiar, osada na severní straně Tater roztroušená v ždiarském údolí a na jižních svazích Spišské Magury, je popisována jako památková rezervace zachovalé lidové architektury. Ale ve skutečnosti je tu trošku přepenzionováno :-( a moc malebně to nepůsobí. Skutečně úctyhodná ubytovací kapacita od jednoduchých a levných privátů po luxusní penziony a hotely - vše lze vybírat z nabídky www.zdiar.sk. V penzionu u Veroniky budu sama, restaurace je takhle mimo sezónu zavřená, ale nevadí, nějaké zásoby jídla mám a zajet autem k nějakému marketu určitě nebude problém :-)

Ždiar (září 2011)

Den druhý - sobota

Ráno vyrážím směrem do Monkovy doliny, jediné turisticky zpřístupněné části Belianských Tater poté, co byly roku 1978 uzavřeny.

hřeben Belanských Tater ze svahu nad hotelem Magura (září 2011)

Belanské (slov. Belianské) Tatry mají protáhnutý tvar dlouhý cca 14 km ve směru západ - východ. Vápencový hřeben rozděluje na dvě části Široké sedlo (1825 m). Západní část má silně členitý reliéf s vrcholy Muráň (1890 m), Nový (1727 m), Havran (2152 m) a Ždiarska vidla (2142 m). Východní část má méně členitý povrch s vrcholy Hlúpy (2061 m), Zadné jatky (2020 m), Prostredné jatky (1950 m), Predné jatky (2012 m) a Bujačí vrch (1947 m).

Střídají se zde horniny s velmi rozdílnou odolností vůči zvětrávání, což se nápadně odráží v pestré paletě tvarů. Ve vápencových částech se vyskytují i krasové jevy - nejznámější je veřejnosti zpřístupněná Belianská jeskyně v Tatranské Kotlině.

V sezóně se v Monkove dolině vybírá vstupné, ale v tuhle docela časnou hodinu je zde pusto a prázdno. Trasa je jednosměrná a až do Kopského sedla označená délkou 4:00 hod. Jsem ve výšce 935 m, u soutoku Ríglového potoka a Bielej a čeká mne převýšení do Vyšného Kopského sedla 1000 metrů :-)

Druhé zastavení naučného chodníku se nachází ve výšce 1040 m - v suchém úseku Rígľového potoka, který se na několika místech ztrácí. Docela jsem se výstupem zahřála, je čas chviličku spočinout. A bude hůř, čeká mne ještě spousta strmého stoupání :-(

Monkova dolina, druhé zastavení (září 2011)

Od třetího zastavení, z výšky 1310 m, se z vyhlídkové plošinky otevírají pěkné výhledy do kaňonovitého úseku doliny a od čtvrtého, z výšky 1495 m i dolů do podhůří. Za dobré viditelnosti jsou odsud vidět Pieniny, vápencová bradla na hranicích Slovenska a Polska, ale dneska mám zatím smůlu, zatím se vše ztrácí v oparu. Ale aspoň si z pramene doplním zásoby vody.

Monkova dolina, třetí zastavení (září 2011)

Monkova dolina, čtvrté zastavení (září 2011)

Dostávám se nad horní hranici lesa a stoupám do širokého závěru doliny. V minulosti zde byly souvislé porosty kosodřeviny, ale ty byly vymýceny kvůli rozšíření pastvin a dnes tu roste především všelijaké bejlí. Včetně houževnatého bolševníku.

Monkova dolina (září 2011)

Konečně jsem v Širokém sedle, 1825 m vysoko. Tak za tyhle rozhledy ta námaha stála... Lomnický štít a řada dalších vrcholů jsou odsud jako na dlani - především Jahňací a Kežmarský štít.

Široké sedlo, hřeben Vysokých Tater a Zadné Meďodoly (září 2011)

Široké sedlo, pohled na Jahňací a Kežmarský štít (září 2011)

Pěkný pohled je i na Ždiarsku vidlu (2142 m), ale tam se stále nesmí, ačkoli o zpřístupnění některých částí Belanek se uvažuje. Ale pokud je zájmem obce Ždiar zpřístupnit hřeben Belanských Tater jen proto, aby nalákali do hotýlků a penzionů více lidí, resp. chystají se ještě přistavět nějaké apartmánové domy a další sjezdovky, tak to možná raději ne :-((

Široké sedlo, pohled na Ždiarsku vidlu (září 2011)

Stezka se mírně stáčí vlevo a mírně stoupá až do Vyšného Kopského sedla. Kousek nad Širokým sedlem se poklidně pase stádo kamzíků - rychle měním objektiv, ale pohybují se zejména ve stínu, což je velká škoda.

jeden z kamzíků v Širokém sedle (září 2011)

Krásné pohledy jsou i z Vyšného Kopského sedla (1934 m) - nazpět na Ždiarskou vidlu a Havrana či do dolin s názvy Predné Meďodoly a Zadné Meďodoly - kdysi se zde těžila měděná ruda.

Vyšné Kopské sedlo, pohled na Havran a Ždiarsku vidlu (září 2011)

Vyšné Kopské sedlo, pohled do Kopského sedla a Jahňačí štít, v pozadí uprostřed Lomnický štít (září 2011)

Vyšné Kopské sedlo, Zadné Meďodoly a Orlí stezka ukrytá v mracích (září 2011)

Několika serpentinami a traverzem scházím dolů do Kopského sedla (1750 m), sedla oddělující Vysoké Tatry od Belianských. Právě tudy vedla ve středověku důležitá cesta z Uherska do Polska používaná pro obchod i pašování.

Kopské sedlo, v pozadí Hlúpy (září 2011)

Přes Predné Kopské sedlo (1778 m) scházím do doliny Bielych ples a zdá se, že se můžu pro dnešek rozloučit s liduprázdnými horami. V protisměru míjím osazenstvo přinejmenším jednoho autobusu a to ještě netuším, co mne nakonec ještě čeká :-(

v Predném Kopském sedle (září 2011)

Dostávám se k Veľkému Bielemu plesu, do míst, kde kdysi stávala Kežmarská chata (vyhořela v roce 1974). Nezůstala po ní téměř ani stopa a dnes zde stojí jen turistický přístřešek s lavičkami.

Predné Kopské sedlo od Veľkého Bieleho plesa (září 2011)

Kozí a Jahňací štít od Veľkého Bieleho plesa (září 2011)

Míjím Trojrohé pleso a pokračuji po Tatranské magistrále na chatu pri Zelenom plese (dříve se jmenovala Brnčalova, říkalo se jí Brnčalka).

Trojrohé pleso (září 2011)

mezi Trojrohým plesem a Zeleným plesem, pohled na Jastrabiu věž (září 2011)

Cestou potkávám jediného človíčka, ale podle hlaholu lidských hlasů je záhy jasné, že chata už je blízko. Lidí jak na Václaváku, kde se to tady vzalo? Co se dá dělat, sedám si s půllitrovou sklenicí čaje na zem, protože všechny lavičky jsou plné. Vzápětí kousek za mnou přistává vrtulník - turista se zlomenou nohou bude transportován do nemocnice v Popradu a možnosti vyfotit se s vrtulníkem málokdo odolá - včetně skupinky čtyř potápěčů :-)

Pohled od chaty je opravdu krásný. Pozornost na sebe váže především trojúhelníková severní stěna Malého Kežmarského štítu, se svými 900 metry nejvyšší stěna v Tatrách a přímo nad chatou se zvedá Jastrabia veža. Od ní doprava je dobře vidět práh Červenej dolinky - tudy vede nahoru stezka na Jahňací štít.

Chata pri Zelenom plese (září 2011)

Oproti časům na rozcestníku mám náskok jedné hodiny, je teprve půl dvanácté a tak koukám do mapy a počítám, stihnu to na vrchol Jahňacího štítu?? 2 hodiny nahoru, necelé 2 hodiny dolů a poté 2,5 hodiny k autobusu dolinou Biele vody. Tak akorát se setměním...

Jahňací štít (2 226 m) patří k pouhým osmi turisticky přístupným štítům slovenské části Vysokých Tater (tj. Kriváň 2494 m, Predné Solisko 2093 m, Koprovský štít 2367 m, Rysy 2499 m, Východná Vysoká 2428 m, Slavkovský štít 2452 m, Svinica 2301 m, Jahňací štít 2229 m a Lomnický štít 2634, který je však zpřístupněn pouze lanovkou).

Chodník je prudký a sluníčko má sílu. Škoda, že nebyla možnost nechat batoh u chaty :-( Nabírám dech a rozhlížím se. Po levé ruce se tyčí skalní jehla Jastrabiej věže. Malý Kežmarský štít se předvádí se svou impozantní skalní stěnou a fantastický je pohled i na Pyšný štít, Čierny štít či Baranie rohy.

Brzy je to jasné, kde se zde ty davy vzaly. Třetí ročník policejního a hasičského výstupu ve Vysokých Tatrách... A tentokrát je jejich cílem právě Jahňací štít :-) Mají stejná trika a je jich cca 200... Naštěstí ve chvíli, kdy mířím nahoru, většina z nich již míří dolů. Jak se na vrcholku srovnali???

Zdá se, že nejhorší část výstupu mám za sebou. Dostávám se nad horní hranici kosodřeviny a dostávám se do Červené doliny s malým Červeným plesem.

Červené pleso v Červenej dolince (září 2011)

Po pravé ruce mám Kozí štít a přímo před sebou Jahňací štít - už vidím i ty lidské "mravenečky" na vrcholu.

Červenou dolinkou na Jahňací štít (září 2011)

Chodník je z větší části dlážděný, ale těsně pod Kolovým sedlem (2063 m) vede značka po skále a místo je zajištěno řetězy - při dnešní návštěvnosti docela problém, protože nahoru i dolů se musí po stejné trase.

Červenou dolinkou na Jahňací štít (září 2011)

Přes úzkou skalní průrvu se konečně dostávám na hřeben do Kolového sedla. Překonala jsem hranici dvou tisíc metrů - jsem ve výšce 2063 m.

Kolové sedlo (září 2011)

Už je to jen kousek po severní straně hřebene až na vrchol. A ten je naštěstí dostatečně rozlehlý, aby se všichni mohli dostatečně pokochat tou krásou kolem dokola z výšky 2230 m.

Z Jahňacího štítu vybíhají čtyři hřebeny: jihozápadní směrem ke Kolovému sedlu kudy vede turistická značka, severozápadní odděluje Jahňací kotol od Kolové doliny, severovýchodní padá do Kopského sedla a jihovýchodní s Kozím štítem odděluje Červenou dolinku od Doliny Bielych ples.

na vrcholu Jahňacího štítu (září 2011)

K chatě pri Zelenom plese se vracím po stejné trase.

Kolové sedlo (září 2011)

Červená dolinka (září 2011)

nad chatou pri Zelenom plese (září 2011)

Ale ouha, tentokrát je u okýnka taková fronta, že se možnosti koupit něco k snědku vzdávám - je nejvyšší čas vyrazit dolinou Bielej vody dolů a autobusem se přemístit zpátky do Ždiaru, do penziónu u Veroniky.

Chata pri Zelenom plese (září 2011)

Sestup je dlouhý 8 km - nekonečný, ale v podstatě pohodlný. Tedy pro pěšáky, na kole bych tudy jet nechtěla. Po přístupové cestě k Zelenému plesu jezdí zásobovací auta, ale to jsou terénní džípy a značená cyklotrasa patří k těm nejtěžším, které lze v Tatrách absolvovat.

Dolina Bielej vody (září 2011)

Konečně jsem dole, ale protože zrovna přijíždí autobus, posledních pár desítek metrů to beru poklusem. Autobus spojuje Poprad s polským turistickým a lyžařským střediskem Zakopane a do Ždiaru je to pouhých 15 minut.

Jsem zpátky těsně před setměmím, paráda, musím si naplánovat zítřejší přesun na polskou stranu hranice a zabalit batoh. V penziónu je k dispozici wifi, takže mohu zkontrolovat i předpověď počasí.

Pokračování výletu - Polské Tatry