Dunajská cyklostezka 20.-25.5.2014

Na kole podél Dunaje z Budapešti do Bratislavy

 

část první, maďarská - z Budapešti do Štúrova

část druhá, slovenská - ze Štúrova do Bratislavy - tato stránka

 

Den čtvrtý, Štúrovo - Malé Kosihy

cca 80 km na kole

Ráno mne budí hudba a povely k relaxačnímu cvičení toho seniorského zájezdu. Pro veřejnost se bazény otevírají v květnu až v 10:00 a to už budu nějaký ten kilometr za městem, ale když se nenápadně přimíchám mezi seniory, mohu si užít před náročným dnem ještě chvilku báječné relaxace :-) Sice bych mohla v areálu strávit ještě celý tento den, ale to by mne přece nebavilo :-)

Cyklostezka mne vede směrem do vnitrozemí a až u železničního nádraží se stáčí zpátky k Dunaji oblastí dle mapy pojmenovanou Obidská pustatina.

Tak něco takového mne zřejmě čeká až ke Gabčíkovu – rovinatá krajina a protipovodňová dunajská hráz, žádné cykloturistické značení, nikde nikdo a především "štrk". Po asfaltu by to s větrem v zádech ubíhalo mnohem, ale opravdu mnohem lépe…

A s cyklistickým značením by člověk neskončil kdesi za štěrkovištěm v lužním lese.

Kravany nad Dunajom se od všech ostatních vesniček výrazně odlišují a mají dokonce na dunajském nábřeží rozhlednu.

Cykloznačení opět veškeré žádné, ale mám mapu, takže mi to až tak nevadí. Jen občas se objeví cedulka se vzdáleností k římskému táboru Kelemantia. Hrázím se snažím raději vyhnout a za Žitavou jedu raději po silnici.

Žitavský mír byla mírová smlouva uzavřená v roce 1606 mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií (nazývá se podle řeky Žitavy, u jejíhož ústí byla podepsána - v místě dnešní Radvaně nad Dunajom).

Z historických památek vyniká Kelemantia - zbytky římského tábora u Iže. Jako součást římského opevnění Dunaje je důkazem římské přítomnosti na našem území.

Před Komárnem jsem svědkem zásahu hasičů a pohled na hořící les je velice smutný.

Nejprve mne čeká most přes Váh a posléze bych se samozřejmě ráda podívala na soutok Váhu a Dunaje, ale tento pohled pro běžného smrtelníka není – v místě soutoku stojí továrna obehnaná plotem :-( Každopádně Váh (a tedy i Malý Dunaj a Nitra) zvedá průtok Dunaje o 7,5 %.

Starobylé Komárno fascinuje návštěvníky fortifikačním systémem a škoda, že časově nemám šanci podívat se dovnitř. No aspoň chvilku posedím na Nádvorí Európy a pak se vydám k mostu přes Dunaj prozkoumat trošku i maďarskou stranu. Ale dlouho se nezdržím - pár fotografií a vracím se na cyklostezku po protipovodňové hrázi.

Sandbergská pevnost na maďarském břehu je největší a nejzachovalejší částí fortifikačního systému Komárna.

Podle mapy bych si myslela, že odsud už bude hráz asfaltová, ale není tomu tak. Zase kilometry a kilometry štrku s jedinou změnou – za Štúrovem to byly dva úzké pruhy a uprostřed tráva, tady už je to spíše pás. A samozřejmě opět jsou tady ta odporná zařízení zabraňující vjezdu automobilům a přivádějící cyklisty k šílenství nekonečně opakovaným přejížděním železné trubky.

Odbočka míří na Zlatnou na Ostrove a tam bych chtěla dneska cestování ukončit. Ale ouha, místní autokemp už nějakou dobu nepremává… Buď se budu muset vrátit do Komárna nebo spát na hrázi. Varianta druhá je jistá, kemp v Komárně jsem si neprohlédla a třeba bych se vracela naprosto zbytečně.

Veľkolélský ostrov je jedním z posledních velkých dunajských ostrovů a je chráněn v rámci CHKO Dunajské luhy a ochranáři se zde snaží pomoci přírodě. Kdysi tady naši předkové pásli a neustálý přísun úrodného bahna z Dunaje zajišťoval rychlý růst trávy. Voda v širokém Veľkolélském rameni v minulosti nerušeně tekla, ale po regulaci v 80. letech 20. století kvůli plánované výstavbě vodního díla Nagymaros se stala vodou převážně stojatou, zarostlou a nevábně vonící. Ale naštěstí se sem opět vrátila pastva dobytku a koní a taky se opětovně zprůtočnilo rameno.

Marně se těším na jízdu po asfaltu, opět je přede mnou štrk... Stavím stan někde na hrázi před Malými Kosihy - hlavně dostatečně daleko od všech těch tůní a mrtvých ramen, protože při žabím koncertu bych zřejmě neusnula :-)

Den pátý, Malé Kosihy - Hamuliakovo

cca 80 km na kole

Když jsem večer usínala, obloha byla plná hvězd a rušila mne jen občas projíždějící loď po Dunaji, ale ráno se probouzím do podmračeného dne. Zas jim ta předpověď počasí přesně vyšla :-( Kližska Nemá mne zachraňuje před smrtí hladem a žízní a následně taky před celkem slušnou přeháňkou, kterou jednoduše přečkávám podřimujíc ukryta v autobusové zastávce.

U Číčova míjím připomínku na katastrofální povodeň z roku 1965, kterou ještě mnozí místní pamatují - tehdy se u Číčova a Patinců přetrhla hráz a voda se vylila. Evakuováno bylo 54 tisíc lidí a 4 tisíce rodin přišlo o střechu nad hlavou když se spojilo jarní tání mimořádně velkého množství sněhu v Alpách a vydatné deště, které zasáhly severní přítoky Dunaje - Váh, Nitru a Hron.

A za Číčovem konečně asfalt!!!

Tak tohle už je Medveďov. Po silnici po mostě přes Dunaj do Maďarska jen omrknu řeku a zůstávám i nadále na slovenské straně. Na asfaltu!!! Ale krajina kolem už je docela fádní, ale takovýhle plovoucí domeček, to musí být paráda :-)

Na úrovni obce Sap vyúsťuje do Dunaje odpadový kanál od vodní elektrárny Gabčíkovo zpět do původního koryta Dunaje.

Ale než si zblízka prohlédnu VD Gabčíkovo, je třeba využít toho, že konečně začalo svítit slunce a vysušit tábornickou výbavu vlhkou od ranní rosy.

Výstavba Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros byla jedním z největších vodohospodářských projektů v Evropě a smlouva mezi ČSSR a MLR byla podepsána v roce 1977. Poté, co maďarská vláda v roce 1989 výstavbu přerušila a jednostranně vypověděla, byl Dunaj přehrazený pouze na slovenském území v Čunově a funguje bez vyrovnávací nádrže Nagymaros, jejíž hráz měla stát mezi městy Visegrád a Nagymaros.

Každopádně VDG zvýšilo protipovodňovou bezpečnost území (aby se neopakovaly ničivé důsledky povodní z roku 1954 a 1965), v úseku mezi Bratislavou a Sapou vytvořilo plavební cestu se zabezpečenou hloubkou 3,5 m a vyrábí obrovské množství elektrické energie.

Připojuji se k hloučku lidí sledujících funkci plavebních komor. Jsou dvě, dlouhé 275 m, široké 34 m a překonávají výšku hladiny v rozmezí 16 - 23,3 metrů. Průměrná doba plnění či prázdnění je 18 až 20 minut a je to opravdu fofr.

Přes hráz VDG přejíždím na druhou stranu a tím se vlastně dostávám na ostrov - z jedné strany přívodní kanál dlouhý 17 km, a protože je celý umístěný nad terénem, je ze všech stran utěsněný a ze strany druhé Dunaj. Dunajská cyklistická cesta vede po staré dunajské hrázi a raději to nezkouším po červené - při téhle zvednuté hladině Dunaje to zřejmě přes brody propojující jednotlivá ramena nebude nejprůchodnější :-( Ale malebná zákoutí mezi rameny Dunaje určitě stojí za návštěvu.

CHKO Dunajské luhy je spletí dunajských ramen a lužních lesů. Jsou zde i dvě jezera - Vojčianske a Šulianske, ale vlastně to nejsou přírodní jezera, těžil se odsud v letech 1977-1992 štěrk při výstavbě vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros.

Šulianské jezero je v současnosti vylepšené cedulemi ohledně zákazu stanování, zákazu parkování a taky upozorněním, že voda ke koupání není vhodná - při zvýšené hladině Dunaje v letech 2002 a 2006 došlo k přelití vody z Dunaje do jezera. A přes všechny ty chaty a chatičky není jezero téměř vidět :-(

 

Jezero Vojka je prvním projektem svého druhu, který na Slovensku nemá konkurenci. Chaty či spíše vily jsou situovány přímo u jezera a v podstatě celá oblast je obehnána plotem - privátní místo nonstop monitorované. Prostě nevěříte vlastním očím a zřejmě byste za takovým plotem bydlet ani nechtěli. Já tedy rozhodně ne. Kvůli plotu bylo dokonce třeba přeznačit i turistické trasy a je opravdu neuvěřitelné, co vše lze v CHKO vlastně postavit. V záplavové oblasti Dunaje... Z jedné strany se sice k jezeru a následně až k Dunaji dostanete, ale tak nějak jsem si připadala, že kdybych tady vlezla do vody, tak mne strážní služba zastřelí...

A tohle je dneska konec zkoumání téhle oblasti - hladina je zvednutá a přes brod nebudu riskovat.

Přede mnou je Vojka nad Dunajom a do Bratislavy lze pokračovat dvěma způsoby - po stejném břehu přes hráz v Čuňově až do Petržalky nebo se nechat převézt kompou přes přívodní kanál na druhý břeh. Příjemným zjištěním každopádně je, že kompa funguje bezplatně.

Po zpevněné hrázi vodního díla Gabčíkovo z Kyselice do Bratislavy jsem už kdysi na kole jela, takže vím, co mne čeká. Ale co má přichystáno počasí, těžko odhadovat. Siluety Malých Karpat se začínají ztrácet v šedi a z dálky se ozývá hřmění. Na hrázi není absolutně kam se ukrýt, takže když se přede mnou objeví přístřešek na úrovni Šamorína, nemíním riskovat a raději vyčkávám. Sice za světla nedojedu do Bratislavy, ale nemusím se v tuto chvíli rozhodovat, jestli do kempu na Zlaté Písky nebo na nádraží, protože zůstat v suchu je důležitější a přespím tím pádem opět prostě někde na hrázi.

Bouřka končí krásnou duhou a na úrovni Hamuliakova objevuji moc hezké místo pro stan. Lavičky už mají svou nejlepší dobu dávno za sebou, ale pořád lepší než nic. A hodí se i proto, že je po bouřce všechno řádně mokré. Naštěstí je to už moje poslední noc pod stanem tohoto putování - mokré věci usuším doma, takže ač se se mnou dává do řeči jeden z místních při večerní procházce a nevěřícně vrtí hlavou a nabízí mi pokoj pro přespání v domě, volím stan (Ferko, ještě jednou moc děkuji za tuhle nabídku a moc mne těší, že takoví lidé existují).

V noci se mi nad hlavou přehnala ještě jedna bouřka a vlny na Dunaji šplouchaly tak hlasitě, že mne neskutečně vyděsily, že mne voda odplaví :-) Teď už se to jeví úsměvně, ale uprostřed noci nezbylo, než jít tu hladinu zkontrolovat, když jsem si postavením stanu dva metry od vody takhle zkomplikovala spánek :-)

Den šestý, Hamuliakovo - Bratislavy, hl. stanica

cca 25 km na kole a 141 km vlakem

 

Nejsem zrovna příznivec rovinného boje s protivětrem a vítr se po nočních bouřkách otočil z jihovýchodního směru na severozápadní. Můj původní plán dojet k soutoku Dunaje s Moravou pod Děvínem a pokračovat kousek podél Moravy bere rychle za své. Při téhle síle větru ani náhodou - mou konečnou bude nádraží v Bratislavě.

Do Bratislavy je to naštěstí už jen kousek.

Vlaky EC jezdí mezi Bratislavou a Brnem co 2 hodiny a s povinnou místenkou převáží i kola. Časově mně to vyšlo na EC Hungaria, cenově na 9,80€ za jízdenku beze slev pro dospělého a 3,50€ za místo pro kolo. Vzdálenost 141 km překonává vlak za 1 hod 27 minut se zastávkou v Kútech a v Břeclavi. Ale jinak klasika - vagón pro přepravu kol byl umístěný hnedle za rušňom, takže dveře byly již mimo zvýšenou část perónu bratislavského prvního nástupiště a nezbylo než poprosit některého ze spolucestujících o pomoc - do takhle příkrých a vysokých schodků bych to kolo v životě sama nedostala :-) Pán byl velice ochotný a rovnou mi to kolo pověsil :-) Vagón se totiž tváří jako zavazadlový a očekávali byste obsluhu, ale není tomu tak. Sami naložíte, sami vyložíte, sami hlídáte.

Za 6 dnů jsem ujela na kole 340 km (15+80+60+80+80+25), což není žádný extra výkon, ale parádně jsem si to užila :-)