Západní Tatry 13.-15.9.2019

rozloučení s létem v Račkovej dolině

 

S pravděpodobností přes 60% přichází s koncem srpna ochlazení. Všimli si toho již naši předkové a pojmenovali ho "jilské" podle sv. Jiljí, který svůj svátek slavil 1. září.

 

Ani letos tomu nebylo jinak, ale po jilském ochlazení přichází mariánské léto :-) A tvrdí to i portál yr.no :-)

Kemp v Račkovej dolině funguje do 15.9., takže s ubytováním to bude jednoduché. Stačí zabalit teplý spacák a nějakou tu deku, 2 noci bez problémů přespím v autě. Auto uveze i vařič a zásobu jídla, dobije mobil a nemusí se stavět, sušit a skládat. Pohodička, proč já vlastně takhle nejezdím furt... No vlastně vím proč. Protože o nějaké romantice se v kempu v létě vůbec nedá mluvit.

 

Směrem do Tater to jistě bude rychlejší po dálnici a naštěstí stačí pár kliknutí na zaplacení 10€ za desetidenní slovenskou dálniční známku. Momentálně to vychází tak, že mezi Trenčínem a exitem Liptovský Hrádok pojedu 121 km po dálnici a 68 km po "upchaté" staré. Škoda, že na jízdu 7,5 km dlouhým tunelem Višňové pod Malou Fatrou v úseku D1 Lietavská Lúčka – Višňové – Dubná Skala si ještě pár let počkáme. Tento obchvat Strečna odkloní dopravu ze Žiliny a razit se začal už v roce 1998. Základní kámen poklepal tehdejší premiér Vladimír Mečiar a tehdy se plánovalo dokončení v listopadu 2012. Pokračovalo to podobně, jak to funguje se stavbou dálnic u nás... Ale oba tubusy jsou už proraženy a podle harmonogramu, který byl zveřejněn v březnu 2019, bude úsek zprovozněný v roce 2023.

 

Ale nejvíc "upchaté" bylo samozřejmě Brno a myslet si, že si člověk užije pohodovou jízdu po E50 mezi Brnem, Uherským Hradištěm a Trenčínem v pátek odpoledne bylo bláhové.

 

Do kempu v Račkovej dolině dojíždím až po osmé večer a tedy za tmy. A když říkám za tmy, myslím opravdu za tmy. Nevím jak v hlavní sezóně, ale takhle uprostřed září tady žádné lampy nesvítí a počet stanů či různých obytňáků se dá spočítat na prstech jedné ruky. Jakmile jsem zhasla reflektory a vylezla z auta, zjistila jsem, že je děsná zima, opravdová tma a nebýt šumu horské bystřiny, bylo by i ticho hôr :-)

 

Za svitu čelovky jsem zbaštila nečekaně chutné Ruské vajce Duo z Ružomberského Kauflandu a v mezích možností zarovnala v prostoru zadních sedadel a kufru plochu na spaní. Sice bych si mohla ještě v teploučkém spacáku číst, ale mám toho po pěti hodinách za volantem tak akorát dost. Nebudu mít problém usnout v devět :-)

 

první část - sobota - Baranec

 

Mým dnešním cílem bude Baranec, nejmohutnější štít Západních Tater. V noci zapršelo a ranní teplota se pohybuje kousek nad nulou. S trochou nostalgie vzpomínám na koupání v lomech a nocleh pod hvězdami na Luckém vrchu před pouhými dvěma týdny. Ale na druhou stranu, túry v Tatrách bývají v letních měsících velmi problematické kvůli bouřek. Těch se dneska rozhodně nemusím obávat, ale je to jen necelý měsíc, co blesky zabíjely na Giewontu.

Od ústí Úzké doliny k odbočce k rozcestí Nad Orešnicou je to po asfaltové silničce jen kousek a pak zelená značka odbočuje ze silničky doprava do lesa a pěšina začíná stoupat. A stoupání to bude pořádné. Jsem v nadmořské výšce 904 m a vrchol Barance měří 2184 m. Vzdálenost 6,6 km s převýšením 1300 m vychází podle rozcestníku časově na cca 4 hodiny (s focením, kocháním se a pauzou na svačinku jsem to dala za 4,5 hod).

 

Polom je dávno vyčištěný a jeho zásluhou se velmi rychle otevírají první výhledy směrem k Nízkým Tatrám.

Sluníčko hřeje, s výjimkou jedné dvojice nikde nikdo a cca od nadmořské výšky 1600 m se dostávám nad pásmo lesa.

Chodník pokračuje kosodřevinou a stále stoupá.

Nejhorší mám za sebou - sice budu ještě stále stoupat, ale výhledy jsou opravdu luxusní.

Hřebínek stále stoupá a každý následující vršek je o kousek výš: Mládky (1948 m), Malý Baranec (2044 m), Štrbavý (2144 m) a konečně Baranec (2184 m).

Hřebínek byl liduprázdný, ale na vrcholku je spousta lidí - zřejmě nejoblíbenější je výstup na Baranec po žluté od parkoviště u ústí Žiarské doliny a poté okruh přes Žiarské sedlo, Žiarskou chatu a od chaty dolů k autu na koloběžce.

Nádhera. Hlavní hřeben Roháčů od Baníkova na západě až po Volovec na východě, boční hřeben Jakubiné a Otrhanců a za ním Bystrá. Na východě vykukují vrcholy Vysokých Tater s nezaměnitelným Kriváněm a na druhé straně se leskne vodní nádrž Liptovská Mara, nepřehlédnutelný je Velký Choč i hřeben Malé Fatry.

Z jedné strany Žiarska dolina, z druhé Jamnícka dolina. Tou se budu v pozdním odpoledni vracet.

Sestup po žluté severním směrem je strmý a ztracenou výšku je třeba znovu nabrat výstupem na Smrek (2072 m). 250 výškových metrů dolů, 150 zpátky nahoru.

Žiarské sedlo je výrazné sedlo v jižní rozsoše Plačlivého 2125 m v nadmořské výšce 1917 m.

Časově to vychází dobře, přes vrchol Ostrého Roháče do Jamníckého sedla to sice nestihnu, ale vrchol Plačlivé (2125 m) si ujít nenechám.

 

Když po půlhodince vystoupám ze sedla na vrchol, otevře se přede mnou pohled do Roháčské doliny.

Plačlivé (kdysi zvaný Plačlivý Roháč) a jeho soused Ostrý Roháč s rozeklanými vrcholy dali jméno této části hřebene Západních Tater - Roháče.

Jamnícká dolina patří s délkou 7 km k těm největším. Část závěrečného kotle, po které budu scházet, se nazývá Kokavské záhrady. Vůbec se mi nechce, ale musím dolů. Zítra to musím vymyslet tak, abych se vracela po hřebeni.

Sestup dolů k rozcestí s modrou a poté Jamníckou dolinou se zdá nekonečný. Prý je zrovna tahle dolina známá zvýšeným výskytem medvěda hnědého a možná na tom něco bude, z lesů po mé pravé ruce, ve svazích Barance, se opakovaně ozývaly zvuky, které bych tipovala právě na medvěda. Ale tenhle zážitek bych si klidně odpustila...

 

druhá část, neděle Jakubiná