Bílé Karpaty, Kopanice 9.-10.7.2011

za mizející krásou Kopanic

 

Moravské Kopanice jsou oblastí Moravského Slovácka a leží přímo na moravsko-slovenském pomezí. Centrální obcí oblasti je Starý Hrozenkov, ale tato obec má převážně obvyklou soustředěnou zástavbu kolem hlavní silnice spojující Moravu a Slovensko. Ty pravé Kopanice s hodně rozptýleným osídlením jsou tvořeny obcemi Vápenice, Žítková, Vyškovec a Lopeník.

Kopanice byly osídleny v poměrně nedávné době - až teprve ve druhé polovině 18. století přicházejí z Uher první osadníci. Říká se, že název kopanice vychází právě ze zástavby roztroušené po okolních kopcích a způsobu obdělávání polí. Lidé zde žili většinou na samotách na kopcích, na chalupách obklopených poli, která byla ručně okopávána motykou. Život na Kopanicích byl vždy tvrdý. Vymoženosti civilizace i vzdělání sem přicházely s mnohaletým zpožděním.

 

Stále zde naleznete chaloupky a chalupy roztroušené po okolních kopcích, ale dnes už k nim vedou mnohdy asfaltové silničky a slouží převážně k rekreaci - mnohé jak vystřižené z pořadů ve stylu televizního Receptáře.

 

Když kopaničáři těžce dobývali z hor půdu pro své živobytí, sotva je zajímalo, jestli jednou někdo bude jejich kraj nazývat krásným. A přesto pomohli vytvořit krajinu, která nás dnes pohladí po duši.

Žítková

Auto odkládám na parkoviště před hotelem Kopanice. Zůstane na sluníčku a pořádně se prohřeje, ale stín zde nikde žádný rozumný není. Po modré šlapu směrem k Lokovu. Obec Žítková je typickou kopaničářskou obcí s roztroušenou zástavbou, která vznikla po roce 1750 a do povědomí vešla díky bohyním, které zde věštívaly. Obyvatelé se živili pastevectvím či domácí výrobou dřevěného nářadí a část odcházela za sezónními pracemi.

 

Míjím kříž a panel naučné stezky. Opravdu je odsud krásný panoramatický pohled na Bílé Karpaty a především zalesněný vrchol Chabové (751 m), která leží již za česko-slovenskou hranicí na slovenské straně.

 

Váže se k ní lidová písnička

 

Horenka chabová kebys bola moja,
dal bych ca okovac železom dokola

Železom dokola, žutým plechom obic,
horenka chabová, ty moja mosíš byc

Ano, mluvívá se zde zvláštním kopanickým nářečím, ale slyšet jej dnes můžete pouze z úst starousedlíků nebo v lidových písničkách.

Kousek od rozcestí pod Lokov je místo označené jako náměstí Lokov. Dvě lavičky zvou k posezení a začtení se do stránek návštěvní knihy.

O kousek dál se pod stromy v lese skrývá studánka. Otlučené plechové hrnečky již mnohé pamatují, ale v dnešním vpravdě letním dni přichází studená voda opravdu vhod.

Daleké výhledy a neskutečné množství motýlů na loukách střídá les. Přes Hradisko po červené se napojuji na žlutou a podél česko-slovenské hranice se vracím k Žítkové.

Rezervace Hutě je jednou z mnoha lokalit Bílých Karpat, kde se vyskytují obzvláště vzácné a chráněné druhy rostlin a živočichů. Ale nevím, jsem v téhle oblasti pouhý laik, ale připadá mi, že druhová bohatost a vzácné druhy jsou z valné části potlačeny několika málo dominantními druhy agresívních trav, kopřiv a lopuchů. V pichlavém porostu, který mi sahá až nad pas, nemají orchideje žádnou šanci...

Cestou necestou stoupám k usedlostem v místě zvaném Stehlíkovci. Jeden kříž, druhý kříž, takhle studánka kdyby byla... Nic takového...

Cestou dolů k Žítkové mi z pod nohou vylétají desítky kobylek, ale dokáží se neskutečně maskovat a objevit nějakou v trávě dřív, než ji vyplaším a uteče, se mi dlouho nedaří.

Na vlhkých místech cesty posedávají motýli. Snad stovka rezavých či bílých motýlích křídel se zvedá, když se snažím tímto místem projít.

Cesta končí u přehrady a již z dálky je slyšet veselý hlahol. Ještěže mám sebou plavky :-)

Když se snažím vyfotit pulce, zastavuje se u mne jeden z místních a upozorňuje mne na to, že jsou zde běžně k vidění i raci, ale nejlépe zrána či navečer - když se tady necachtá místní omladina.

Přes Koprvasy to mám zase do kopce. Přes vyhlídková místa Boky a Kykula dojdu zpět k hotelu Kopanice. Vypadá moc hezky, ubytování je komfortní, ale cena 990Kč/osoba/noc včetně snídaně je pro běžného turistu příliš vysoká. Tady dnes spát rozhodně nebudu...

Vyškovec

Včera byly výhledy parádní, ale v neděli po ránu se zdá, že lézt někam za vyhlídkou nemá smysl. Obzor je zamlžený, ale jinak bude zase pořádnej hic... Vyškovec je další kopaničářská obec, kterou si prohlédnu zblízka. Byla založena v 18. století a jméno získala podle vyhlídkového hraničního kopce, který se však dnes jmenuje Kykula (746 m). Zachovaly se zde lidové stavby Kopanic, ale kaple Panny Marie Královny na hřebeni směrem na Mikulčin vrch je z roku 1998. Zvonička je hezká, ale když nahlídnete dovnitř, rozsvítí se uvnitř reflektory a automaticky se spustí hudba :-( No, možná se to někomu líbí, ale mně se v horách líbí ticho.

V sedle mezi Hřibovňou (669 m) a Kykulou (746 m) je k vidění památník americkým letcům sestřeleným v srpnu 1944.

Pokračuji pěšky, moře trávy mi sahá nad pás. Přes Kykulu (746 m) s pěknými výhledy, bezejmenné kóty 709 m a 737 m až na Machnáč (771 m), vrcholek s kruhovým rozhledem. Poslední zbytky ranní rosy ve stínu stromů podél česko-slovenské hranice, dálky jsou letně zamžené, vzduch se tetelí horkem a rtuť teploměru stoupá k třicítce. Nekonečné bzučení všech těch létajících potvor...

Pod jedním ze dvou stromů na Machnáči stojí auto a u něj muž polévá svého psa vodou z láhve. Tak takovouhle péči bych taky potřebovala :-)

 

Na severovýchodě je možno zahlédnout v oparu výraznou a nezaměnitelnou siletu Vršateckých bradel, ale mnohem nápadnější je silueta Povážského Inovce. Tak tam bych se taky ráda někdy podívala...

Rezervace Ve Vlčí působí naprosto obdobně té zvané Hutě u Žítkové ze včerejška. Louka s trávou nad pás, kopřivy, bodláky...

Bělokarpatské louky jsou jedním z mála míst, kde lze zahlédnout kobylku zavalitou. Patří mezi nejvíce ohrožené druhy v naší přírodě a je docela fotogenická - maskuje se naštěstí tím, že se ani nepohne a pózovala, dokud se mi nepodařilo drcnout objektivem přímo do ní.

Cestou zpátky k autu míjím tříčlennou skupinku s hledačkami kovových předmětů. S jedním z nich se dávám do řeči. (No to vlastně není přesné, já jsem hrozný introvert - on se dává do řeči se mnou. A se mnou se dává do řeči každý snadno, nejčastěji samozřejmě větou "Kampak tak sama?") Zvídavě se vyptávám, co zde hledají a dovídám se, že pozůstatky z 2. světové války a že jsou docela úspěšní. Hm, docela zajímavá zábava, ale já asi zůstanu jen u hledání kešek :-)

 

Lopeník

Běžnější je, že ráno je dohlednost lepší a s postupující denní dobou se okolní krajina ztrácí v oparu, ale tady je to dnes naštěstí naopak. Nemusím přemýšlet o náhradním programu a vyrazím tam, kam jsem měla původně v plánu vyrazit - na Velký Lopeník.

 

Auto ponechávám u obecního úřadu u hlavní silnice spojující Lopeník s Březovou, ale dodatečně zjišťuji, že pro návštěvníky rozhledny je připravené parkoviště až nahoře pod lesem. Stačí se držet zelené turistické značky a nelze je minout.

 

A pořád do kopce. Slunce praží, teplota stoupá, ale naštěstí míjím jakýsi potok a můžu se zchladit. Ozývá se i hlad. Kolik jahod či malin člověk musí nasbírat, aby se dodanou energií vyrovnaly klobáse??

Kousek od rozcestí Grúň lze vyjít z lesa nad pastvinu a pokochat se pohledem na Lopeník a Březovou a chvíli spočinout před dalším výstupem. Spočinout lze i v dřevěném altánku, ale výstup krásným bukovým lesem není náročný.

Míjím odpočívadlo na rozcestí pod Malým Lopeníkem a čeká mne poslední úsek podél česko-slovenské hranice.

Vlastně vím, co mne nahoře čeká - na tento vrchol jsme vyšlapali na kolech (no spíše kola dotlačili) v dubnu 2007. Rozhledna na Velkém Lopeníku, třetím nejvyšším vrcholu Bílých Karpat, stojí od července 2005. 22 metrů vysoká stavba z dubových kmenů na kamenné základně stojí přímo na státní hranici a má připomínat přátelství Čechů a Slováků. Stačí zdolat 101 schodů a nabídne se pohled na obě strany státní hranice. Na severní straně Uherský Brod, na severovýchodě Vršatecká bradla, Mikulčin vrch i Machnáč, na východě Strážovské vrchy a Velký Inovec, na jihu Nové Mesto nad Váhom, na jihozápadě vrchol Velké Javořiny a věž na Jelenci a na západě Chřiby. Dokonce je dnes vidět i silueta Pálavy.

Když jsem přišla, stála u rozhledny stará škodovka a nějaký mladík vybíral vstupné. Vstupenku mi sice nedal, ale zachránil mne před smrtí hladem, protože v nabídce měl tatranky. Nebudu už muset sbírat jahody a maliny ve velkém... Na vrcholu jsem se nějakou dobu zdržela - je zde studánka 200 metrů pod vrcholem a taky hromadný hrob z 2. světové války a spousta info cedulí. Nádherný je "rozhledník" :-) Auto mezitím zmizelo a prodávající taky, ale rozhledna zůstala volně přístupná. Žádná cedule o otevírací době zde nikde nevisí, ale uzamykatelná železná vrata se, zdá se, nikdy nezamykají.

Cestou dolů přes Lopeník nevynechávám odbočku k domku s doškovou střechou - k jednomu z posledních zachovaných kopaničářských dvorcových statků vede turistická odbočka a její obyvatelé jsou již asi zvyklí na hloučky čumilů.

Typickou stavbou je dvorcový kopaničářský dům s průčelím orientovaným na jihozápad, což zajišťuje hlavně v zimě dostatek slunce. Stěny byly omítnuty hlazenou bílou nebo barevnou omítkou s tmavší obrovnávkou nad základy. Starší stavby, roubené z křivých klád, byly zakryty kožuchem - mazaninou z hlíny a nabíleny vápnem. Tradiční krytinou zde býval slaměný došek, ale od poloviny dvacátého století pálená taška či u chudobnějších plech či lepenka.

 

Lom Rasová

Bělokarpatské louky mne takhle v půli července docela zklamaly. Tam, kde ještě nebyly pokosené, rostlo všelijaké bejlí až do výše pasu a občas i nad něj, tam, kde pokoseno bylo, připomínaly louky spíše strniště, jaké zůstává po sklizení obilí. Louky, které nebyly v 70.-80. letech obhospodařovány obrovsky trpí tím, jak se zde rozmohly agresivní trávy, které škodí silnou konkurenční schopností a vytvářením značného množství stařiny, které ještě posiluje dusík ze srážek. Při nekosení se rozmáhají natolik, že doslova udusí všechny ostatní rostliny a v dnešních podmínkách je tento průběh po přerušení kosení velmi rychlý.

Ale jedno krásné místo jsem přece jen objevila - lom Rasová. Pískovcový lom po ukončení aktivní těžby je v současnosti částečně zatopený vodou a hloubka jezírka dosahuje až čtyři metry.

Sice sem částečně zasahuje hluk z mezinárodní silnice E50 z Uherského Hradiště do Trenčína, ale jinak je zde kouzelně.

Nejnápadnější jsou samozřejmě vážky. Při trošce trpělivosti a s notnou dávkou štěstí se mi dokonce podařilo vyfotit vážčí milování.

Zato šídla zběsile létaly a neposeděly :-( Takže zvěčněno bylo jen jedno z šidélek...

Ale nejkrásnější byla nepřehlédnutelná bohatá populace pětiprstky hustokvěté a kruštíku bahenního.