Orla Perć / Orlí stezka 25.-28.9.2011

polská část Vysokých Tater

 

Po úžasném výletu v Belanských Tatrách se dneska přesunuji do Polských Tater.

 

Na území Polska se nachází asi jedna pětina horského masivu Vysokých Tater - vyznačuje se mohutností a divokostí dolin modelovaných ledovci, po kterých zůstaly největší i nejhlubší plesa na celém území Vysokých Tater. Síť turistických stezek je hustší než na slovenské straně a nezanedbatelnou výhodou polské části je i absence zákazů využívání značených chodníků v zimním období - slovenská část Tater je v období od 1.11. do 15.6. pro turisty v podstatě kompletně uzavřená. A taky mám pocit, že polské turistické "schroniska" jsou tady opravdu pro turisty.

Orla Perć, překládána do češtiny buď jako Orlí Perč nebo Orlí stezka, je jedním z nejnáročnějších a nejodvážnějších přechodů ve Vysokých Tatrách. Vede po hřebeni od sedla Zawrat (2158 m) k sedlu Krzyźne (2112 m), ale často nevede přímo po hřebeni, ale hřeben obchází z jedné či druhé strany. Trasa je dlouhá 4,5 km a trvá od sedla do sedla 8 hodin, takže tím největším nepřítelem je čas, protože k těmto osmi hodinám je nutno připočíst čas nástupu a následného sestupu. Není to trasa pro začátečníky a vyžaduje si dobrou kondici. Je sice zajištěna umělými pomůckami (řetězy, kramle, žebříky), ale není to via ferrata (tj. zajištěná cesta) v klasickém slova smyslu a řetězy slouží k postupu, ne k jištění.

 

Za příznivých podmínek je to cesta sice těžká, ale bezpečná, ale stačí nenadálá změna počasí a cesta se může změnit v peklo. Naštěstí lze túru na několika místech přerušit - k severu vede 6 chodníků, k jihu 4, pokud se počítají i krajní sedla.

 

Snažím se vyhnout dnům, kdy jsou Tatry beznadějně zaplněné. Poláci jsou náruživými turisty a je jich asi 40 miliónů :-) V žádném případě nedoporučuji tuto stezku absolvovat v období školních prázdnin, víkendů a polských svátků (naše svátky až tak nevadí, slovenských či našich turistů jsem potkala minimum) - neseženete nocleh a prostojíte část dne v zácpách.

 

Jedna z nejnáročnějších, nejkrásnějších a asi také nejnebezpečnějších tras, jakou jsem kdy v životě šla. Hory se nesmí podceňovat a o Tatrách to platí bez jakýchkoli pochybností. Samozřejmostí je pořádná výbava (boty, oblečení) a dostatečná zásoba jídla a pití, zajištění si předpovědi počasí a funkční mobilní telefon. Je třeba mít na paměti, že počasí se dokáže změnit velmi rychle a nebezpečné jsou zejména bouřky. Porušuji při svých toulkách jedno z důležitých pravidel - chodím sama, ale ideální je skupinka minimálně tří. Při úrazu mohou vždy dva dopravit třetího do bezpečí nebo jeden zůstane u postiženého a druhý vyhledá pomoc.

 

Nejpodrobnější popis cesty a přístupových tras včetně profilu a užitečných odkazů jsem objevila na stránkách KST Stará Turá.

 

Den třetí - neděle

Mým dnešním úkolem je přesun do chaty Murovaniec, což znamená ponechat auto na odstavném parkovišti za Tatranskou Javorinou, na polské straně v místě zvaném Palenica Białczańska. Netřeba spěchat, k chatě je to cca 4 hodinová cesta a je třeba se na následující den pořádně vyspat - na Orlí stezku budu vyrážet ještě před rozedněním :-)

 

Ale bude nádherný podzimní den, škoda ležet v posteli. Věci, které sebou na dvě noci a tři dny ponesu, mám v malém batůžku předchystány z večera, zbytek zůstane v autě. Je kousek po sedmé, když odnáším věci do auta - ajajaj, kdepak mám tu škrabku? Je třeba seškrábat jinovatku :-) Jde to naštěstí snadno a k hraničnímu přechodu za Tatranskou Javorinou to je pouze 15 kilometrů. Ve Ždiaru i Tatranská Javorině je takhle po ránu v neděli liduprázdno, ale na odbočce k parkovišti je jasné, že na parkovišti už bude šrumec. A byl - obrovské parkoviště v místě zvaném Palenica Białczańska už bylo téměř zaplněné a fronta dalších aut se štosovala před výběrčími.

 

Parkoviště funguje nonstop, takže placení se lze vyhnout jedině tak, že se auto odstaví na slovenské straně - na Lysé Poľaně, ale o to delší je šlapání :-( Cena je vysoká - 6€ nebo 20 zlotých za den, což znamená 3x6€ za dvě noci a tři dny, ale úžasné je, že platit lze v obou měnách. Navádí mne do speciální řady těch, co budou v oblasti déle a ujišťují mne o tom, že na parkovišti je služba celou noc. Ještě batoh s věcmi na tři dny a hlavně nezapomenout zde foťák a náhradní zdroj :-) Smějete se? Taky jsem se smála, když Vašek až u Punkevních jeskyní přišel na to, že má sice sebou teleobjektiv, ale nemá fotoaparát, ale jen do té doby, co jsem vyrazila letos v létě prozkoumávat Bratislavu a že fotoaparát zůstal nachystaný v obýváku, si uvědomila až ve Stupavě.

Ale ještě jednou musím otevřít peněženku - za vstup do národního parku se platí 1,5€ nebo 4 zloté.

 

Palenica Białczańska je základním východiskem k největšímu tatranskému plesu - Morskie oko má plochu cca 35 ha (délka 862 m, šířka 566 m) a jeho maximální hloubka činí 51 m. Leží v dolině Rybieho potoku a prohlídnout si jej jsem měla příležitost pouze shora, z vrcholu Rysů v srpnu 2009. Pojmenování Morskie oko je svázané se starou legendou, podle které bylo pleso pod zemí spojené s mořem. Vede k němu asfaltová Cesta Oswalda Balzera ze Zakopaného vybudovaná v roce 1902, po které však není povolena doprava automobily. Od parkoviště Palenica Białczańska je to pěšky 2:20 hod resp. 8,5 km a právě tímto směrem se vydávají ty zástupy turistů ze zaparkovaných aut. Pěšky nebo podle staré goralské tradice koňským povozem :-)

Já naštěstí odbočuji doprava, po modré směrem na Rusinowu Polanu.

Ocitám se na rozlehlé polaně plné ovcí v nadmořské výšce od 1170 m do 1300 m na hřebínku mezi vrcholy Goły Wierch a Gęsią Szyją . Polana nabízí úžasné výhledy na Belianské Tatry i východní část Vysokých Tater.

 

K pastevectví se začalo toto místo používat od 17. století. V roce 1938 se na 20 hektarové polaně nacházelo 19 pastýřských stavení. I v poválečném období se zde páslo několik stovek ovcí a menší stáda krav. Sezónní osada se vždy zaplnila lidmi, zvířaty, pokřikováním, zpěvem a cinkáním pastýřských zvonců a v roce 1954 byla posledním pasteveckým zimovištěm v Tatrách.

Po roce 1973, kdy se oficiálně zrušilo pastevectví, začala mizet i dřevěná stavení. Některá zničil zub času, jiná podlehla požáru. Dnes jich tu najdeme posledních pět. Ale po letech se zde opět pasou ovce, především jako turistická atrakce dodávají polaně neopakovatelnou atmosféru cinkajících zvonečků a štěkotu ovčáckých psů.

 

Jen cca 10 minut cesty je odsud na polanu Wiktorówki, ke kapličce Matki Boskiej Jaworzyńskiej resp. Matki Bożej Królowej Tatr, Matky Boží Královny Tater. Jedná se o poutní místo s legendou o dívce, pastýřce, které se ztratilo stádo ovcí a které se zde zjevila Jasná Paní před více než 150 lety. Zpočátku visel na tomto místě obrázek, koncem 19. století zde věřící vystavěli kapličku a do ní umístili sošku Matky Boží, která následně získala titul Královna Tater. Dnes je tato soška na hlavním oltáři - kaplička byla několikrát zničená a znovu vystavěná a tu dnešní podobu získala při poslední velké přestavbě v letech 1936-1938.

Na prostranství před kostelíkem je k dispozici spousta laviček a k občerstvení poutníků je stále připraven ve velké nádobě teplý čaj nebo se lze občerstvit vodou z pramene.

 

Upíjím čaj, za který jsem vhodila do kasičky dobrovolný příspěvek a prohlížím si symbolický hřbitov s pamětními cedulkami obětí Tater. Kostelík si zevnitř prohlížím jen krátce, blíží se devátá a začíná mše, takže vytáhnout fotoaparát není myslitelné.

Vracím se zpět na Rusinowu polanu a začínám stoupat na vrchol zvaný Gesia Szyja (1490 m) , což znamená česky Husí krk.

Protáhlý hřeben je na samotném vrcholu tvořen cca 15 m vysokými skalami a výhled z nich mne rozhodně nezklamal.

Tohle panorama propagoval již v roce 1878 Tytus Chałubiński, polský lékař a milovník přírody slovy "pohled na sto štítů a sedel" jak se píše v polské Wikipedii - a taky je tam vložen panoramatický obrázek, na kterém jsou jednotlivé štíty pojmenovány (podobné panorama je i na stránce věnované Rusinowe polaně)

Stezka pokračuje na polanu zvanou Polana Waksmundska, na rozcestí s červenou značkou směřující k vodopádům Wodogrzmoty Mickiewicza a poté k Mořskému oku. Ale od tohoto rozcestí dál po zelené je to docela otrava - čeká mne hodina šlapání lesem bez jakýchkoli výhledů.

 

Po hodině opouštím les a ocitám se v kosodřevině. Tak tyhle zubaté vrcholky přede mnou jsou určitě částí Orlí stezky...

Ještě kousek nahoru a už před sebou vidím místo zvané Hala Gąsienicowa s chatou Murowaniec. A na obzoru nezaměnitelná silueta hory Giewont, polského národního vrchu.

Právě zde končí Vysoké Tatry a začínají Tatry Západní. Dolina Gąsienicowa tvoří horní část Doliny Suche Wody a rozdělená je na dvě části: západní část, kde je nejvíc Gąsienicowých ples a východní část, kde se nachází Czarny Stav a Zmarzły stav. Na jedné straně leží oblý vápencový Kasprow Wierch (1986 m), na straně druhé ostré žulové štíty Koziho Wierchu (2291 m), Kościelce (2155 m) a Svinice (2301m). A právě vrchol Kościelce (2155 m) dolinu dělí na dvě části a v místě, kde jeho hřeben končí, leží osada známá pod jménem Hala Gąsienicowa - několik salaší, meteorologická stanice a dvě turistické chaty.

 

A konečne chata Murowaniec. Impozantní budova s metrovými kamennými zdmi má dlouhou historii - otevřena byla v roce 1925 a rekonstrukcí prošla v letech 1950-1951 a poté po požáru v roce 1963. V chatě je restaurace a její ubytovávací kapacita činí 116 lůžek ve dvou až dvanáctilůžkových pokojích. Rezervovat si lze postel na www stránkách chaty, ale mají pravidlo, že k rezervaci nabízejí jen polovinu kapacity chaty - zbytek je určen pro ty, kdo ten den přijdou.

Je 13:15, mé první kroky vedou do recepce v prvním patře, protože kdyby rezervace neplatila, musela bych zvládnout cestu zpátky k autu. Slečna mluví polsky, já mluvím česky, ale podařilo se - dostávám přidělenu postel v 6-lůžkovém pokoji s číslem 18 a dostanu i lůžkoviny. Bez problémů platím 2*38 zlotých platební kartou. Fajn, odložím si, co nebudu odpoledne potřebovat a vyrazím prozkoumat okolí :-)

 

Přímo před chatou visí úžasná cedulka.

Tak bezpečný dystans, to bych mohla zvládnout :-) Ale co znamená to poslední slovo? Nekrmit?! Tak to mne určitě ani nenapadne :-) A navíc mám sebou jídla málo :-)

 

Mé kroky směřují k plesu zvanému Czarny staw Gąsienicowy, jako ostatně téměř všech - však je to jen půlhodinová procházka po dlážděném chodníku. Rozloha jezera v závěru Gasienicowy doliny je docela úctyhodná, činí 17,9 ha při délce 665 m a šířce 425 m. A úctyhodná je i hloubka - dosahuje 53,1 m. A nadmořská výška? Jsem ve výšce 1622 m.

Za svůj název vděčí nejen své stinné poloze pod svahy vrcholu Kościelec, ale také vodu barvícím sinicím Pleurocapsa polonica. Voda je průhledná do hloubky 12 m a v říjnu obvykle zamrzá a roztává až v květnu

U jezera je plno, je neděle a nádherný podzimní den. Na jeho břehu se snaží fotograf snaží naaranžovat mladé novomanžele - nevěsta má dlouhé bílé šaty se závojem doplněné pohorkama :-) Chvíli koukám po vrcholcích kolem sebe, chvíli pozoruji lidi okolo. Tady pro změnu v pohorkách šlape jeptiška v hábitu :-)

 

Nádhera, stále mám sice na paměti, že je třeba šetřit síly na zítra, ale na vrcholek Malý Kościelec je to jen 35 minut a shora bude určitě pohled na Czarny staw Gąsienicowy ještě hezčí :-)

Prudkými serpentinami jsem se dostala do výšky cca 1860 m, na ostrý hřebínek a do sedla Karb mezi Malý Kościelec a přímo před sebou mám Kościelec, štít vysoký 2155 m. Tak aspoň kousek...

Stoupání je řádně strmé a pode mnou se otevírá obrovská hloubka obou částí Doliny Gąsienicowej, kterou hřeben Kościelců rozděluje. Cesta není jištěna žádnými umělými pomůckami a přechod velkých ploten je dneska naprosto v pohodě, ale za špatného počasí to až taková legrace nebude.

 

Říkala jsem kousek, ale nakonec samozřejmě vyšplhám až na vrcholek. Je celkem pozdě, 17:00 a nahoře nás je jen 5. A samozřejmě vrabec, kterému naše přítomnost absolutně nevadí. Jedna dvojice sebou dotáhla i stativ, ale obloha na západě je plná vysoké oblačnosti.

Tak tohle je hřeben, který mne zítra čeká.... Při největším zoomu lze pozorovat mravenečky podél celého hřebene. Jak to chtějí stihnout dolů do tmy? I já budu mít co dělat, abych se do chaty dostala před setměním :-) a to si myslím, že z tohohle vrcholu jsem dole mnohem rychleji než z hřebene orlí stezky.

Poslední pohled na hřebeny Západních Tater a rychle dolů!! Ať nepotkám toho hladového medvěda!!

Slézám pro změnu na opačnou stranu Gąsienicowej doliny. Je zde spousta ples, ale slunko již zmizelo za hřebenem a osvětluje pouze Kościelec. Hmm, z téhle strany to jako náročný výstup ani nevypadá :-)

Ještě poslední fotografie a rychle k chatě, přede mnou nikdo, za mnou nikdo, ake k odbočce z Kasprového vrchu už to není daleko a tam turistů přibude.

Konečně jsem u chaty a mám toho docela dost. Čím začít? Horkou sprchou nebo něčím k jídlu, protože v žaludku už mi řádně kručí? Začínám sprchou a pak jdu dolů do jídelny. Ale narážím na problém - za eura neprodávají a já marně prohledávám peněženku a hledám těch pár zlotých, co jsem objevila doma po nějakém starším výletu v Polsku. Zatraceně, musely zůstat v autě :-( Co nadělám, můžu si říkat, že jsem trubka, ale večeřet budu něco z toho, co mám v batohu. A pramenitá voda je stejně to nejzdravější k doplnění tekutin...

 

A spát - vstávat se bude ráno ještě za tmy. Zbývajících pět spolunocležníků mluví polsky, takže to moc nepokecáme :-(

 

Den čtvrtý - pondělí

Vyrážím za svitu hvězd, ale nejsem první, kdo na pokoji vstával a z chodby byli slyšet další. Mladý pár měl budíka nastaveného na čtvrtou a momentálně hodinky ukazují 5:15 - je třeba se rozumně obléct, protože je zatím chladno a snídat se bude až nahoře na hřebeni, na sluníčku. A nezapomenout na vodu na celý den - na hřebeni není žádná možnost vodu doplnit!

 

Směr je jasný, nejdříve musím po včerejší trase na Czarny staw Gąsienicowy a pak se již rozední. Stojím před rozcestníkem a přemýšlím, zda-li vytáhnout baterku, ale někdo mne předešel a osvětluje názvy čelovkou. Fajn, nebudu sama. Dole začíná svítat, ale stezka vede hlubokým údolím a potrvá 2,5 hodiny než se vyšplhám do sedla Zawrat.

Jinovatka křupe, ale vítr je teplý. Probouzející hory mám téměř sama pro sebe. Jednu dvojici vidím kousek před sebou, čtveřici pár set metrů za sebou. Takže zatím rozhodně žádná tlačenice.

Blíží se sedmá a nejvyšší vrcholky už osvětlují sluneční paprsky. Nádhera, ale ještě mne čeká pořádný kus cesty, než se dostanu nahoru - ten zářez vlevo od osvětleného vrcholku je sedlo Zawrat.

Kameny, kameny a zase kameny. Kousek pod sedlem řetězy - však mi bylo divné, že nevidím traverzující pěšinku až nahoru.

Těsně před sedlem míjím malou sošku - soška Matki Boskiej zde připomíná katolického kněze a profesora z Tarnowa, který v letech 1903-06 vytrasoval Orlą Perć a jehož jméno zní Walenty Gadowski (1861-1956). Možná ochraňuje všechny, kdo se pokoušejí Orlą Perć zdolat a doufám, že bude dneska chránit i mne - tahle stezka si za sto let své existence vyžádala přibližně sto obětí.

A konečně pohled na druhou stranu hřebene - dolina zalitá sluncem. Koukám do závěru Doliny Pięciu Stawów Polskich - na Zadni Staw Polski, Kriváň a vzdálené Nízké Tatry.

Chvíle oddechu po namáhavém výstupu a dobrá, jdu do toho... Je 8:20, z chaty Murowaniec do sedla Zawrat jsem šlapala 2,5 hod.

První vyvýšenina má pouhých 2180 m, druhá 2200 m a blížím se k prvnímu vrcholu - Maly Kozi Wierch (2228 m). Prvních 20 minut bez vážnějších obtíží, výhledy parádní. Nakloněné plotny určitě za mokra nebezpečně kloužou, ale to dneska nebude problém. Taky začátkem léta, když jsou ještě mnohé vrcholové partie pokryty sněhem (a stezka vede převážně po severní straně!) to určitě není jednoduché.

Následuje sestup žlabem - z Malého Kozího vrchu je třeba sestoupit po řetězech do sedélka zvaného Zmarzła Przełączka Wyżnia a tenhle úsek už je docela těžký - sestupuje se strmým žlabem.

Přes Zmarzle Czuby (2193 + 2189 m) se po hladkých skalních plotnách odjištěných řetězy dostávám do sedla Zmarzla Przelecz ( 2126 m) s třímetrovým žulovým viklanem zvaným "chlopek". Stěny působí zdánlivě neschůdně, nevěřícně koukám, kam se dostává polský pár přede mnou, ale jištění je výborné.

Následuje přechod vrcholu Zamarla Turnia (2179 m) s hřebenem ostrým jako břit a mám před sebou první lahůdku - sedlo Kozia Przelecz (2137 m).

Hluboké a úzké skalní sedlo, ve kterém se napojuje žlutá turistická značka, lze překonat jen díky zajištění. Nejdřív sestup po osmimetrovém žebříku - žebřík skončí jako by v půlce skály, kde je třeba chytit se řetězu a pokračovat dále zasouváním noh do vysekaných stupů. Docela adrenalin :-)

V sedle kontroluji mezičas - je 9:40, tj. trvalo mi to sem od sedla Zawrat hodinu a dvacet minut. V tomto místě by šlo hřeben opustit - žlutě značená stezka vede na obě strany, tj. do obou dolin, ale opět po řetězech.

Následuje nejtěžší úsek - nekonečný výstup po řetězech na Kozie Czuby (2266 m). Výškový rozdíl 139 metrů lze překonat s pomocí hojně natlučených stupadel a řetězů na skalních římsách severní stěny strmých věží. Střídají se zajištěné a nezajištěné úseky a pod sebou se radši moc nedívat do obrovské hloubky Kozí dolinky. Jen zírám, když vidím, kudy už se vyšplhala dvojice přede mnou. A občas tajím dech...

Kozi Wierch je už na dohled, ale nejdřív je potřeba sestoupit pod jeho severní stěnu, překonat úzké sedlo Kozia Przelecz Wyżnia (2240 m) a ztracené metry opět nastoupat za pomoci řetězů.

Ještě závěrečné stoupání - a musím přiznat, že když si teď z klidu obývacího pokoje prohlížím fotografie, není mi jasné, jak jsem něco takového mohla vylézt...

Jsem na nejvyšším bodě trasy a na nejvyšším vnitrozemském bodě Polska. Z Kozího vrchu se otevírají kruhové rozhledy a dohlédnout lze daleko do Podhalí - jako na dlani je Kościelec (2155 m), Červené vrchy a celý hlavní hřeben Vysokých Tater od Svinice (2301 m) až po Belanské Tatry. Časová kontrola - je 11:20, tj. trvalo mi to sem od sedla Zawrat 3 hodiny.

 

Váhám, které fotografie vybrat - všechny jsou nádherné ... A co teprve mít sebou spolulezce - normálně se fotím na samospoušť, ale tady není radno riskovat - ani ztrátu fotoaparátu, ani své zdraví.

Konečně kousek normálního chodníku :-) Traverzem na straně doliny Pěti polských stavů a posléze výstupem jihovýchodním úbočím vrcholu Buczynowa Strażnica (2242 m) scházím do sedla Przełączka nad Buczynową Dolinką (2225 m) a hřeben se ostře stáčí k severu. Opět musím fotoaparát schovat pod mikinu, aby nepřišel k úhoně :-)

Strmým komínem zvaným Zleb Kulczynskiego klesám k rozcestí červené a černé značky - toto je třetí bod, kde lze náročný hřeben opustit (časová kontrola - je 12:50, od sedla Zawrat 4,5 h - ale je v tom započtena i půlhodinka polední pauzy).

Hřeben už je plný lidí a protože zde už je obousměrný, občas se tvoří zácpy.

Následuje traverz a asi 20ti metrový výstup řetězem a kramlemi zajištěným komínem do úzké štěrbiny zvané Przeleczka przy Czarnym Mniszku.

 

Přes sedlo Zadnia Sieczkowa Przełączka lezu dál - po západním úbočí stěn Czarne Ściany. Naštěstí jištění je opět perfektní. Přicházím k rozcestí se zelenou značkou, k čtvrtému místu, kudy lze hřeben opustit - do Gasienicowe doliny (časová kontrola - je 13:20, ze sedla Zawrat 5,0 h).

A opět nahoru :-) Nejprve na vrchol Zadni Granat (2240 m), posléze přes sedlo Pośrednia Sieczkowa Przełączka na Pośredni Granat (2234 m), který je rozťat hlubokým komínem. Sestup ze Zadního Granátu a následný výstup na Prostřední patří opět mezi ty nejobtížnější na trase. Pokračuji přes úzké sedlo Skrajna Sieczkowa Przełączka (2197 m) s asi 80 cm širokou puklinou, kterou je nutno překročit za pomocí řetězu. Pro ty dlouhonohé je to určitě legrace, pro nás, co jsme narostli do výšky pouhých 160 cm, docela adrenalin. A je tady Skrajny Granat (2225 m).

Těsně za vrcholem Skrajny Granat je páté a poslední místo, kde lze náročnou hřebenovku opustit v jejím průběhu - směrem do Gasienicowe doliny. Časově mi to vychází skvěle - je 14:05, ze sedla Zawrat dohromady 5h45min.

Dlouho neváhám a pokračuji dále po hřebeni. Ale obecně platí, že je dobré si pokračování v tomto místě pořádně rozmyslet - až do sedla Krzyźne (2112 m) to trvá za příznivých podmínek minimálně 2h15min a není možnost hřeben předčasně opustit. A obtížností se tato část rozhodně vyrovná předešlým úsekům!!

Hřeben opět mění směr a míří k východu. Zdolávám řetězem jištěnou cestu na sedlo Granacka Przelecz a poté rizikovější úsek v drolivé suti - až k dalšímu žebříku v cestě. Orla Baszta znamená výstup do výšky 2177 m. Nahoru, dolů, kameny, řetěz, kameny, nahoru, dolů, kramle, řetěz a pořád dokola v různých kombinacích :-)

Následuje náročný přechod skupiny vrcholů Wielka (2184 m) a Mala (2172 m) Buczynova Turnia, které představují pomyslnou třešničku na dortu, ale jak síly ubývají, raději bych řetězy vyměnila za chodník vyskládaný kameny. Prudké výstupy a sestupy připomínají typickou roháčskou hřebenovku - přechod Troch kôp - a zde překonám nejnižší místo celé trasy (2060 m) a jak tak koukám, vůbec se mi dolů nechce :-(

Ale nakonec se samozřejmě dočkám - hřebenovka končí dlážděným chodníkem přes vrcholky Ptak a Kopa nad Krzyźnem v sedle Krzyźne (2112 m).

Počasí se trošku pokazilo a vrcholky se halí do čepice z mraků. Je 16:40, ze sedla Granacka Przelecz mi to trvalo 2,5 h, ze sedla Zawrat 8h15min.

Kolem mne se válí cáry mlhy, je nejvyšší čas spustit se dolů. Přede mnou je dvouhodinový sestup po žluté k chatě Murowaniec.

K chatě přicházím se setměním v 18:40 a to jsem se snažila jít opravdu rychle, abych ještě stihla otevřenou kuchyni - pro výměnu zlotých vyzkouším recepci, protože vlastních zásob už mi moc nezbylo a k autu se dostanu až zítra večer. A pokud se nezadaří, budu muset najít nějaké našince.

Ale naštěstí jsem úspěšná, slečna jen na Internetu zkontroluje kurs a poté mi za desetieurovku naskládá na pultík 38 zlotých bez jakékoli administrativy.

Objednávám si polévku (chleba dostávám v ceně automaticky) za 7, čaj za 5 a chutná to vše výborně. Obrovská jídelna je ze tří čtvrtin zaplněná a tak pozoruji cvrkot. Zdá se, že to tady funguje naprosto jinak, než jsme zvyklí od nás. Poláci si sem nosí vlastní zásoby jídla a u okénka jsou volně k dispozici umělohmotné konvice s vařící vodou - Poláci mají sebou vlastní hrnečky a čajové pytlíky, popř. si zde tímto způsobem doplňují termosky. Úžasná je i kombinace piva se sirupem a typický zlatavý mok poté připomíná spíše malinovku - prostě se do piva jednoduše přileje půldeci sladkého sirupu, nejlépe malinového nebo zázvorového. Všude zní polština, i na Orlím hřebeni jsem Slováků či Čechů potkala ve srovnání s Poláky naprosté minimum. Ale zázraky se dějí a k mému stolu si přisedá česká dvojice. Nalézáme spousty společných témat - zítra chtějí zdolat Orlí stezku a dojít až na parkoviště Palenica Białczańska, takže mé upřesnění, že mi dnes hřeben opravdu trval 8 hodin, je trošku naviklává - není šance, aby to stihli na parkoviště do setmění. Dávám další herbatu s cytryna - ale docela jsem přemýšlela o tom, zalít si původní pytlík tou vřící vodou :-) a probíráme ještě možnosti na Králickém Sněžníku či v Orlických horách. Nevyměnili jsme si kontakty, takže nezbývá než zkusit vzkaz - pokud někdy narazíte na tyto stránky - zdravím vás a díky za moc příjemně strávený večer :-)

 

Chodba ve druhém patře už je opět plná turistických bot, takže se s úlevou zouvám a přidávám do řady ty moje. Ještě horká sprcha a poslední zbytek sil vyčerpám na vylezení na "bidlo".

 

Den šestý - středa

Mým dnešním cílem je přesun od chaty Murowaniec na parkoviště, tj. cíl Palenica Białczańska. Je další z krásných dnů babího léta - měla bych to v pohodě zvládnout přes Kasprův vrch, Svinici a sedlo Zawrat do Doliny Pięciu Stawów Polskich a poté Dolinou Roztoki. Dle mapy cca 8 hodin - do setmění mám k dispozici 12 hodin, takže nemusím spěchat.

Kasprowy Wierch (1985 m) leží na hranicích Slovenska a Polska, takže má i svůj slovenský název - Kasprov vrch. Patří k nejnavštěvovanějším v Tatrách zásluhou kabinkové lanovky ze Zakopaného a také dnes je zde lidí jako máku. Ta původní lanovka byla zprovozněna v roce 1936, ta současná v roce 2007. Do kabiny se vejde 60 pasažérů a jízda jedním směrem dolů stojí 28 zlotých, nahoru 37 a zpáteční 47 zlotých - více na stránkách polských lanovek.

Zajdu i do bufetu a snažím se koupit čaj za pomocí platební karty :-) Neúspěšně, kartou lze zaplatit až od částky 10 zlotých, takže pečlivě počítám těch pár drobných, co mám - musí mi zbýt na polévku v chatě v Dolině Pięciu Stawów Polskich. A za WC se zde platí :-(

Výhledy jsou odsud úžasné a pokud vám nebudou vadit polské názvy jednotlivých vrcholků, mrkněte se sem.

I další vrchol, který zdolávám, náleží Západním Tatrám. Beskid (2012 m) leží mezi sedly s názvy Suchą Przełęczą (1950 m) a przełęczą Liliowe (1952 m) - Ľaliové sedlo. A právě Ľaliové sedlo odděluje Vysoké Tatry od Západních Tater. Kdysi se zde odděloval traverz po úbočí vrcholů Svinica a Valentková do nedalekého sedla Závory nad Tichou dolinou na slovenské straně hřebene.

Chvíli spočinu při sledování stáda kamzíků, ale poté mířím dál po červeně značené hřebenovce. Zatím je to pohoda po včerejších horolezeckých výkonech a vytahování se po řetězech :-)

A je tady Skrajna Turnia (2097 m, slov. Krajná kopa) - první vyvýšenina hřebene Vysokých Tater se samozřejmě nevynechává, ale kolem dalšího vrcholku, Pośrednią Turnią (2128 m, slov. Prostřední kopa, ), značka naprosto netradičně traverzuje úbočím. Čeká mne Świnicka Przełęcz (2051 m, slov. Svinické sedlo) mezi vrcholy Pośrednią Turnią a Świnicą. Až sem to byla snadná hřebenová tůra i pro sváteční turisty jdoucí z lanovky. Ale za Svinické sedlo už by si sváteční turista neměl troufnout!!

Świnicą (2301 m, slov. Svinica) je vrchol opravdu monumentální. Ze sedla je to 250 výškových metrů a stezka se prudce zvedá - nejprve chodníkem, poté po kamenech a nakonec přicházejí na řadu řetězy. Až na vrchol je to cca 50 minut, s focením a kocháním se hodina.

Dva vrcholky téhle hory se liší výškou o 10 m - turistická značka mne dovedla na ten vyšší. Výhled je kruhový a samozřejmě úchvatný. Přímo pod námi se třpytí Zadni Staw Polski v Dolině pięciu Stawów Polskich, šikmo nad ním je Hladké sedlo (1993 m). Úchvatný je pohled na Kriváň (2495 m), na západě máme závěr Tiché doliny jako na dlani a za ním vykukují vrcholky Západních Tater. Slovenské Vysoké Tatry tvoří oblouk mezi jihem a východem na horizontu. A samozřejmě Orla Perć! Dohlédnu až k Babí hoře a Pilsku, vrcholům Oravských Beskyd.

Sestup na druhou stranu je ještě komplikovanější a čeká mne pár dalších míst, na kterých je potřeba si vypomoci řetězy.

A jsem u sedla Zawrat, ale tentokrát mířím dolů, do Doliny Pięciu Stawów Polskich.

Ale nejdříve chvilka odpočinku - ještě mám kousek čokolády. Sedím nad nejvyšším z pěti ples v dolině pěti stawů a poslouchám ticho hor. Ticho zásluhou toho, že zde nešumí lesy ani voda. Jezero se zelenomodře leskne a po svahu Svinice lze pozorovat červíčky šplhající po řetězech nahoru či dolů. Nádherné babí léto, ráno sice křupala jinovatka, ale teď lze šlapat jen v kraťasech a tričku. I v takové výšce lítají motýli? Babočka paví oko si samozřejmě vybere k prozkoumání tu nejméně fotogenickou věc - síťovanou kapsu batohu. Jakpak se jeden z nejznámějších a nejhojnějších motýlů na našem území jmenuje slovensky či polsky? Hledám to až doma - moc hezky, babôčka pávooká resp. rusałka pawik.

Zpočátku výhledům dominuje Zadni Staw Polski, posléze Czarny Staw Polski.

Nalevo se tyčí špičatý hřeben Orlí stezky, napravo Hrubý štít a oblíbená stezka přes Szpiglasowu przelecz.

Další pleso se honosí názvem Wielki Staw Polski a nachází se v nadmořské výšce 1665 m na úbočí Miedziane. Jezero má rozlohu 34 ha a je tedy druhým největším a nejdelším (998 m) v Tatrách. Dosahuje maximální hloubky 79,3 m a je tedy nejhlubším jezerem v Tatrách a jeho objem vody je 13 miliónů m3, což je nejvíc ze všech tatranských jezer. Přes Wielki Staw Polski vidím až k hraničnímu hřebenu se Slovenskem, napravo ční Hladký štít, nalevo se zvedá masiv Hrubého štítu.

Časově na tom nejsem nejhůř, určitě zvládnu krátkou odbočku k chatě a poté se na rozcestí modré a zelené vrátím - vodopád Siklawa si nemohu nechat ujít.

Turistická chata - Schronisko w Dolinie pięciu Stawów Polskich - byla zbudována v letech 1947-1953 nad Przednim Stawem v nadmořské výšce 1671 m a je tedy nejvýše položeným schroniskem v Polsku. Je jedinou, ke které není možné dojet terénním autem - zásobuje se z cesty z doliny Raztoki nákladní lanovkou. Je nádherná a krásně zapadá do okolního prostředí.

Počítám těch pár drobných, co mám v polské měně - tak akorát na talíř polévky a čaj. Zupa pomidorowa z ryżem stojí 5 zł, herbata mala taky 5 a dorazím ty polámané kousky chleba z batohu :-)

Nádherně je vidět kroutící se pěšinka až do sedla Krzyźne. Tak tohle je Wielka (2184 m) a Mala (2172 m) Buczynova Turnia

Voda z jezera Wielki Staw Polski odtéká potokem Roztoka a největším vodopádem v Tatrách (největším, ale ne nejvyšším!) - Siklawa. Vodopád padá z prahu Stawiarské stěny, která odděluje doliny Pěti stawů a Raztoki, dvěma nebo třemi rameny podle výšky hladiny vody v plese nad ním. Výška prahu je cca 65-70 metrů a vlastní výška vodopádu je asi 40 m. Sejít je nutno po hladkých plotnách - dneska v pohodě, ale za mokra či sněhu to musí být docela problém. Nebo za větru - vodní tříšť určitě donese vítr až sem.

Zbytek cesty už až tak zajímavý není, ale prý tohle místo patří k místům s největším výskytem medvědů v Tatrách. Každopádně mne čeká 1,5 hodiny šlapání lesem na rozcestí k vodohřmotům a pak další hodinka po asfaltu od Mořského Oka - neuvěřitelné, lidí jako máku...

Vodopády Wodogrzmoty Mickiewicze se skládají ze tří větších a několika menších kaskád na potoce Raztoka v Dolině Raztoki v místech, kde voda překonává skalní práh, kterým Dolina Roztoki přechází do Doliny Białki. Jenže z kamenného mostu postaveného v roce 1902 na cestě k Mořskému oku je vidět pouze Pośredni Wodogrzmot, tj. Prostřední vodohřmot a ke zbývajícím přístup není.

 

Zbytek cesty k parkovišti je neskutečná nuda. Nekonečné šlapání po asfaltové cestě, davy přede mnou, davy za mnou. Občas je ta nuda zpestřena koňským povozem, ale ten prosviští při jízdě z kopce tak rychle, že člověk ani fotoaparát nestihne vytáhnout a zaostřit. Ale konečně jsem na parkovišti. Auto je v pořádku a hodinky ukazují 18:00. Z chaty Murowaniec jsem vyšla v 7:00, takže sumasumárum 11 hodin.

 

Přejíždím polsko-slovenskou hranici zpátky na slovenskou stranu. Jen krátce se zastavuji v Tatranské Javorině prohlédnout si dřevěný kostel, který zde nechal postavit pruský kníže Kristián Kraft Hohenlohe v roce 1903.

 

Den šestý - středa

K ránu mne probouzí déšť, tentokrát spím v autě, takže je třeba se aspoň částečně probrat - je potřeba zavřít okno, aby do auta nenatekla voda :-((

 

A stále prší. Zjíždím do Ždiaru k supermarketu koupit nějaký koláč a mléko k snídani a pouštím ten naprosto geniální vynález zvaný topení v autě. Tak to toho dneska moc neuvidím... Původně jsem si plánovala návštěvu Belianské jeskyně, ale v dešti to s konečnou platností vzdávám. Možná, kdyby neměli tak podivně nastavené ceny - 7€ dospělý, 10€ fotoaparát... A parkoviště v Tatranské Kotlině by bylo beztak za dalších 5€ :-(( Posnídám a vyrazím přes Polsko domů a pokud bude pršet, zastavím jen pro nějakou tu kešku.

Projíždím Jurgówem a nevěřícně koukám? Proč tu vlastně stojí tolik salaší? Naštěstí už přestalo pršet, tráva sice bude řádně mokrá, ale obloha se rychle protrhává - půjdu si salaše prohlédnout z blízka.

 

Pastevectví bylo v minulosti hlavní obživou místního obyvatelstva. Ovce a dobytek se pásl v dolině Bílé vody i Javorové dolině již v roce 1590, ale v 19. století o část pastvin obyvatelé Jurgówa přišli a tak vysoko položené salaše rozebrali a převezli právě sem, na polanu "Pod Okólne". Zde ožívaly z jara, celá vesnice zde pásla svůj dobytek, ale dnes už se dávno nepoužívají. Ovce zde sice opět spásávají trávu, ale většina salaší se rozpadá a bortí.

Pár jich fotím, ale obejít všechny by byla zábava na půlden - všechny jsou vyfocené na stránkách Spisz - Podokólne - rejon Jurgowa - szałasy i szopy (Polska) a mělo by jich zde být kolem 50.

 

Jsem v oblasti nazývané Polský Spiš, oblasti se slovenskou menšinou, o kterou se přetahovalo Slovensko a Polsko od rozpadu Rakouska-Uherska. Stojím kousíček od soutoku Bielej vody a Javorinky - nejdřív nevěřícně koukám, co zde dělá hraniční kámen, ale po nahlídnutí do mapy je vše jasné. Těmito potoky vede slovensko-polská hranice. Biela voda (Poláci ji nazývají Białou Wodou nebo Białkou) vzniká soutokem Zeleného potoka a Litvorového potoka v dolině zvané Kačacia ve výšce 1420 m a bíle zpěněná ledová horská voda a bílý štěrk dává tomuto potoku jméno. Od soutoku s Rybím potokem tvoří státní hranici mezi Slovenskem a Polskem až po soutok s Javorinkou, kde území Slovenska opouští. Ale jeho vody se k hranici se Slovenskem zase vrací - Biela voda je přítokem řeky Dunajec.

Popojíždím kousek dál. Bialka Tatrzanska je oblíbené lyžařské středisko. Mne ale víc než lyžařské terény zajímá další dřevěný kostelík. Před hřbitovem je místa k zaparkování dost a hřbitov hned na první pohled vypadá úplně jinak, než ty naše.

Pokračuji směrem na městečko Sucha Beskidzka. Z jedné strany kopce Malých Beskyd s vrcholem Łamana Skała (929 m), z druhé Beskydy Oravské. Či přesněji v polštině Beskid Żywiecki s nejvyšším vrcholem Babia Góra (1725 m) na polsko/slovenské hranici. K vidění je zde zámek, ale na ten není dost času, takže mi musí stačit jen dřevěná krčma přímo na náměstíčku, kudy projíždí hlavní silnice.

Míjím jezero Międzybrodzkie a jezero Żywieckie. Už jen přejezd hřebene Malých Beskyd přes sedlo Przegibek ve výšce 663 m a budu na dálnici...

 

V sedle tentokráte zastavuji - je zde kříž, památník a podrobná mapa. A taky schronisko, mohla bych si koupit něco k pozdnímu obědu a utratit zbytek polských zlotých.

Koukám na vyvěšenou nabídku a chvíli to trvá, než si ty polské názvy přelouskám - hlavně si nesmím koupit flešky (flaczki = dršťky). Tak co třeba grochówka a chleb? A herbata s cytryna?

 

Celkem rychle pochopím, že si mám jít sednout, že se mi to donese. Na odpoledním sluníčku se na venkovních lavičkách sedí moc hezky. Je všední den, je zde prázdno a tak můžu v klidu zhodnotit celý výlet. Bylo to skvělé a ta závěrečná tečka naservírované hrachové polévky s křupavým domácím chlebem a ořezaným citrónem na talířku s třemi kostičkami cukru je úžasnou tečkou :-))

 

Podrobný rozpis:

KST Stará Turá

 

A pár odkazů na reportáže z Orlí stezky:

Radim Dostál, Vysoké Tatry v Polsku 2008
Hiking.sk, Pomsta orlov – zimná Orlia prť I.
Hiking.sk, Pomsta orlov – zimná Orlia prť II.
Hiking.sk, Pomsta orlov – zimná Orlia prť III.
Hiking.sk, Orla Perć? Uwaga! / Orlia prť? Pozor!
Hiking.sk, Orlia prť (Orla Perć) zo Slovenska
Treking.cz, Orlí stezka - horská kráska polské části Tater
www.cestydonebe.com - září 2006

 

Mapky

zdroj - Lezecký klub Humenné