Vysočina - Údolím Rokytné I. - 21.4.2012

konec světa uprostřed vnitrozemí

 

Blíží se víkend a já jako vždy přemýšlím nad turistickou mapou, hledajíce zajímavou lokalitu v rozumné vzdálenosti od Brna. Nedávno jsem narazila na iDNES na článek s názvem V Česku až na konec světa. Rokytná, zapomenuté údolí peřejí a skal. Znova si ho pročítám, hmm to by možná šlo... Po úterní přemíře civilizace v Praze to bude pořádná změna :-)

Řeka Rokytná pramení na náhorních pláních u Chlístova v nadmořské výšce 575 m západně od Třebíče. Její tok měří 88,2 km a poté ústí do Jihlavy u Ivančic v nadmořské výšce 200 m. Na svém středním toku meandruje v hlubokých skalnatých údolích - přírodním parkem Rokytná.

 

Beru si na pomoc elektronické jízdní řády a začínám plánovat jednodenní výlet. Krajinářsky zajímavé je údolí v délce cca 40 km - od Jaroměřic nad Rokytnou po Tulešice. Základním dopravním prostředkem bude samozřejmě auto, ale jak se k němu rozumně vrátit? Vesnička Tavíkovice leží zhruba uprostřed, takže varianty se nabízejí dvě. Jenže variantu Jaroměřice nad Rokytnou - Tavíkovice resp. obráceně mohu rovnou zavrhnout. Autobusové spojení těchto obcí v sobotu neexistuje. Zbývá varianta Tavíkovice - Tulešice resp. obráceně a tyto dvě obce jsou autobusem propojeny naštěstí i v sobotu - objevuji celkem 3 spoje, ráno, v poledne a navečer. Takže když zaparkuji auto v Tulešicích a vyrazím proti proudu řeky, mohu se z Tavíkovic do Tulešic busem s odjezdem 17:24 vrátit. Nebo mohu zaparkovat v Tavíkovicích, busem se svézt do Tulešic s odjezdem 9:24 a pak proti proudu do Tavíkovic nezávisle na čase šlapat k autu. Ta druhá varianta se mi jeví výhodnější, ale protože se mi nechce brzy vstávat, vzdálenost Brno - Tavíkovice vychází na cca hodinu jízdy a k tomu mne zdrží objížďka přes Hlinky a posléze ještě rozkopané Ivančice, nemám šanci spoj v 9:24 stihnout :-(

 

Opravdu konec světa na rozhraní dvou okresů - znojemského a třebíčského a navíc na rozhraní dvou krajů - Jihomoravského a Vysočiny.

 

Chvíli před desátou vyrážím z Tulešic po žluté značce proti proudu. Po nočním dešti je řádně mokro a kluzko a jakmile značka opouští asfaltku, hned poznávám, jaké to bude šlapání po kozích stezkách v prudkém srázu nad řekou.

Strmé svahy jsou porostlé dubinou či smíšeným porostem a protože jsou stromy stále ještě bez listů, je přes koruny dobře vidět.

Osada Alínkov je tvořena několika domky, chátrajícím vrchnostenským dvorem a různým haraburdím, které kdysi usnadňovaly práci na polích. Jméno získala podle pověsti tím, že vrchnostenský dvůr vznikl namísto mlýna pro jakousi Alenku. Ale pravděpodobnější je varianta, že název byl odvozen od německého Allein-hof, tedy "dvůr stojící o samotě".

Značka mne vede kolem trampské osady Pod Psí skálou s ohništěm a dřevěným srubem.

Z cesty se opět stává pěšinka - pro cyklisty tahle trasa rozhodně není. A všechno v lesích kvete - nepřehlédnutelné jsou fialové květy dymnivky plné.

Blížím se k rozcestí Pod Oborou a ačkoli dle mapy žlutá pokračuje po pravém břehu řeky, ve skutečnosti mne vede přes uzounkou lávku na druhou stranu. Hmm, raději se neopírat, zábradlí nepůsobí zrovna pevně a pád do ledové vody s kompletní výbavou by předčasně ukončil tenhle úžasný výlet.

Kousek alejí vysokánských starých stromů, kousek po louce a opět skály - na jedné z nich jsou instalovány tři pamětní desky se skautským znakem.

Řeka tady vytváří nejedno hezké zákoutí s drobnými peřejemi.

Kousek před sebou zahlédnu srnce přímo na cestě, ale škoda, zrovna mám nasazen širokoúhlý objektiv a při prvním neopatrném pohybu srnec s typickým hlasovým projevem samozřejmě mizí.

Míjím chatku s pěkným totemem - na dřevěných lavičkách kolem ohně ale už asi dlouho nikdo nesedává...

Střídají se místa, na nichž převládají skály a kameny, s loukami či lesy na méně prudkých svazích.

U dalších chat mne zaujalo krátké molo nad vodou - sem bych si asi mohla sednout se svačinou, nikde ani noha, nikde žádná zaparkovaná auta věstící přítomnost lidí.

Jenže na molu se zalíbilo i někomu jinému, kdo tady má větší domovské právo než já - slepýš se zde vyhřívá na sluníčku. Fotím si neškodnou ještěrku bez nohou, která není slepá - slepýš křehký bývá věrný svému stanovišti a proto ho můžeme na témže místě potkávat i několik let. Požírá slimáky, žížaly, pavouky či hmyz a pohybuje se plazením jako hadi, ale není tak mrštný. Slepýš je chráněn jako silně ohrožený druh!!

Po lávce by bylo možno dostat se na druhý břeh, ale žlutá pokračuje k rozcestníku Spálený mlýn, kde začíná zelená značka vedoucí odsud do Rešic a Dukovan.

U Spáleného mlýna se pracuje - první a poslední živé bytosti v údolí. Lze se sem dostat i autem a na rozlehlé louce se rozkládá pečlivě udržovaný tábor s chatkami a obslužnými budovami.

Jez, lépe řečeno to, co z něj zbylo, rozšiřuje vodní plochu do šíře dobrých 40 metrů. Ve vzduté hladině se zrcadlí chata "Božena". Mlýnský náhon, jehož vpustní stavidlo se nachází na levém břehu, je stále funkční a přivádí vodu k rekreačnímu zařízení Spálený mlýn, kde je pravděpodobně touto vodou plněno zdejší koupaliště.

Dostávám se k soutoku Rokytné a Rouchovanky, která pramení kdesi mezi Lipníkem a Ostašovem a přes most překračuji nejprve Rouchovanku a poté i Rokytnou, takže se ocitám opět na pravém břehu. Na levém lze rozpoznat tábor s chatkami a obslužnými budovami a taky bývalé koupaliště se skluzavkou a budovou s převlékárnou.

Pěšina je opět téměř nezřetelná a prakticky nechozená. Občas je potřeba překročit několik velkých kamenů, občas je nutné zdolat padlý strom. Všude kolem kvete spousta petrklíčů a netrvá dlouho a jsem u Bendova mlýna. Vede k němu nový mostek a budovy jsou opravené a využívané.

Stezka pokračuje po pravém břehu. V těchto místech je údolí nejdivočejší a nejromantičtější. Mezi skalními útvary a řekou nezbývá moc místa a suťová pole se střídají s mohutnými bloky skal. Tok s četnými kameny se zde ostře kroutí v hlubokém a sevřeném údolí a víceméně obkružuje kótu Klobouček (389 m).

Další loučka s kůlnou a ohništěm napovídá, že je zde v létě pravděpodobně živo. Na protějším břehu se vypíná vysoká skála a přes řeku vede můstek, ale značka se stále drží pravého břehu. Prý lze na Výrovu skálu vystoupat až nahoru, ale nakonec se o toto dobrodružství raději nepokouším.

Kozí stezky střídá chůze nivou, kde se v létě nejspíš velice daří kopřivám, ale takhle zjara to ještě docela ujde. Značená trasa je zdá se vedena i místy, kudy evidentně skoro nikdo nechodí. Křivatec, prvosenky, barvínek, orseje, plicníky, ptačinec, sasanky, violky, dymnivky - k vidění je zde prostě všechna ta jarní krása...

 

I další louka, kterou řeka obtéká malým obloukem, je v létě využívaná jako tábor podle nezbytné kůlny a ohniště. Rozhled odsud na vysoké zalesněné kopce a skaliska připomíná obdobné přírodní scenérie jako v údolích Jihlavy a Oslavy a pár kilometrů severněji.

Ocitám se na asfaltce a vydávám se do Tavíkovic - první domky jsou pár desítek metrů přede mnou. Ale značka se hned zase stáčí kolem hřbitova k dalšímu mlýnu - tento se jmenuje Nový a podél zachovalého mlýnského náhonu a podél chat, které trampské sruby rozhodně nepřipomínají, přicházím k dalšímu jezu.

Po klidné vzduté hladině se prohánějí kachny a značka vede střídavě kozí stezkou ve svahu a lesní cestou k dalšímu ostrému zákrutu. Skoro všechny kameny jsou pokryty vrstvou mechu, opět je třeba překonat několik padlých stromů a přes řeku vede několik brodů, ale žádný mostek. Na druhé straně je již na dohled Vilímův mlýn a pastviny pro koně.

O kus dál je most, tudy se lze k Ranči u řeky (Vilímův mlýn) dostat autem po úzké silničce. V tomto místě se s řekou loučím a napojuji se asfaltovou silnici spojující Dobronice a Tavíkovice a otáčím se směrem zpátky k autu. Je krásný den a do odjezdu autobusu mám času spoustu - přece nebudu sedět v místní hospodě a raději vyrážím po silnici přes Horní Kounice po svých.

 

V Tavíkovicích rozhodně každého zaujme budova zámku - je však využíván ústavem sociální péče jako byty a proto je s výjimkou zámeckého parku nepřístupný. Zaujme i moderní stavba kostela a nad rybníkem Kacíř socha sv. Jana Nepomuckého.

V Horních Kounicích mají moc hezkou náves - kostel sv. Michala i vystavený poslední mlýnský kámen z Valova mlýna.

Blíží se konec mého dnešního putování - čeká mne poslední kopeček a přede mnou už leží Čermákovice. Ale všem těm dnešním úžasným zážitkům ještě není konec. Začíná krápat, ale po pohledu na oblohu je jasné, že se jedná jen o krátkou přeháňku. Ale když krápání přejde v déšť, vytahuji raději pláštěnku a jakmile ji přes sebe přehodím, déšť se mění v kroupy. Všechno se to odehrává neskutečně rychle. Jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo, ani jsem nestihla vymyslet, jak zachytit kroupy odskakující od asfaltu fotoaparátem, aniž by mi nenapršelo do objektivu. A poté se objevila přes celou oblohu nádherná duha...

Sláva, auto stojí tam, kde jsem jej ráno zanechala. Cestou zpět do Brna se ještě krátce zastavím v Moravském Krumlově, bylo by škoda nevyužít nádherného podvečerního světla.

 

Moravský Krumlov, historické město na meandru Rokytné, je město neodmyslitelně spjaté s monumentálními obrazy Slovanskou epopejí A.Muchy. Jenže v tomto případě jsme zaváhali, než jsme se k návštěvě zámku rozhoupali, plátna skončila po dlouhých peripetiích v Praze a tam se na ně rozhodně nevydáme.

 

Nad městem, na kopci jménem Floriánek, stojí nádherná poutní kaple se čtyřmi vížkami a třemi vchody. Pochází z konce 17. století a je zasvěcena sv. Floriánovi, jenž se stal po požáru roku 1690 patronem města. Jen škoda - v současnosti je kaple mimo poutě a koncerty vážné hudby před zraky zvědavých turistů uzavřena.

Pod hranou slepencového útesu se otevírá pohled na městečko, ze tří stran svírané tokem říčky Rokytné. Strmé skalnaté svahy permských slepenců jsou chráněny jako přírodní rezervace.

A tohle už bude opravdu poslední dnešní zastávka - Mariánská kaplička se studánkou a nedaleký vodopád.

Pokud patříte mezi milovníky tichých a opuštěných míst, rozhodně doporučuji. Jako krátký útěk od civilizace naprosto dokonalé - s výjimkou několika chatařů jsem nepotkala živou duši. Našlapala jsem 15 km údolím z Tulešic k Vilímovu mlýnu podél řeky a 10 km poté od Vilímova mlýna do Tulešic po silnici.



 

copyright Alena