Bulharsko 3.-12.7.2015

přechod Vitoši, Rily a Pirinu

Rila

Po jednodenním přechodu Vitoši a třídenním přechodu Rily nás čeká čtyřdenní přechod Pirinu. Můj batoh váží cca 5 kg, ale musí se ještě připočítat voda, kterou naštěstí lze na každé z chat doplnit. Nebo z jezer, ale to je trošku nejisté - tající starý sníh a pastva není tou nejlepší kombinací.

 

Klasicky to většinou chodí tak, že po přechodu Rily se plynule pěšky přechází do Pirinu přes sedlo Predel, ale my máme výhodu - ušetříme spoustu času za pomoci autobusu.

 

Čeká nás cca 50 km a převýšení 3500 m nahoru a 2200 m dolů. Pirin není nejvyšším bulharským pohořím, ale je pohořím nenavštěvovanějším. Staří Slované věřili, že zde sídlí bůh Perun, a tak vzniklo i pojmenování celého pohoří. Pohoří dosahuje délky 70 – 80 kilometrů, šířky 30 – 40 kilometrů a jeho mramorová část nabízí nejexponovanější hřebenovku celého Bulharska.

 

Na "chižu" Javorov (1740 m) přicházíme už po setmění a jsme překvapeni čistotou i pohostinností. Každopádně se při snaze vygúglit, kolik takový nocleh vlastně stojí, dostávám k částce 10-15 Lv/osoba/noc.

Jednoduše, ale účelně vybavené pokoje, naprosto klasické sociálky včetně sprchy na chodbě extra pro muže a pro ženy.

Ranní pohled na oblohu je příjemný, čeká nás slunečný den.

A stále nahoru. Míjíme poslední zdroj vody před hřebenem - Suchodolsko ezero - a s propocenými zády se ocitáme v sedle zvaném Suchodolski preval (2550 m). Máme za sebou 800 m převýšení :-) Cesty jsou značeny stejnými turistickými značkami jako u nás, tedy červená, modrá, zelená, žlutá, ale nedokážu říci jestli dobře nebo špatně, protože nás vede průvodce, který tyhle trasy šlapal již několikrát.

Pěšina vede po strmých úbočích vrcholů Razloški Suchodol (2640 m) a Kamenitica (2726 m).

Pod vrcholem Bajavi Dupki (2820 m) stojí bivak neboli zaslog pojmenovaný Končeto. Dřevěná krabice obalená hliníkem a ocelovými lany přichycená ve skále poskytne útočiště minimálně 6 lidem v případě nepříznivého počasí, ale zažít zde bouřku bych rozhodně nechtěla :-(.

Ledovcový kotel Bajavi Dupki se zbytky sněhu je takhle z výšky naprosto dokonalý.

Ale pozornost upoutává především silueta Vichrenu. A budí respekt :-)

Vrchol Banski Suchodol (2884 m) lze přejít i podejít, ale zřejmě je lepší jej přejít, protože napojení na ocelová lana zboku nevypadalo zrovna bezpečně. Sklon místy hladké skály je děsivý a možnost uklouznutí obrovská... Kompaktní mramorové plotny měly odhadem 40-50° a ani traverzování po strmé nezpevněné suti nepatří k nejbezpečnějším.

Z jedné strany příkrý sráz a ze strany druhé kolmá stěna. Ostrý hřebínek Končeto nabízí přímo letecké pohledy do karu na východní straně a člověka jímá závrať. Ale za krásného počasí, za sucha, bez větru a bez mlhy není překonání Končeta pro zkušené turisty žádným problémem i s vědomím, že je důležité plně se nespoléhat na ocelové lano. Ale nic pro ty, co nemají rádi výšky!!!

Dvojvrchol Kutelo (2908 m) lze sice obejít, ale západní svah s hladkými plotnami je stále ještě částečně pokryt sněhem, takže nám nezbývá než to vzít přes vrchol. Ale výhledy za tu námahu rozhodně stály.

Před námi je Vichren v plné kráse. Mramorová pyramida s výrazným zářezem - právě tudy vede výstupová cesta na vrchol.

A lezeme nahoru ze sedla Premkata (2700 m).

Jsme ve výšce 2914 m, na nejvyšším vrcholu pohoří Pirin, dle legendy sídle boha hromů a blesků, Peruna. Za podzimních či zimních inverzí je odsud vidět i bájný Olymp v Řecku.

Čeká nás nekonečné klesání k chatě Vichren ve výšce 1950 m, Plných tisíc metrů pro nejbližší hodinu a půl... V sedle Kabata (2600 m) se hřeben Pirinu dělí na žulovou a mramorovou část.

I zde jsme se rozdělili do několika velkokapacitních pokojů a ti, co dokázali posbírat ještě nějaké zbytky sil, vyrazili směrem k chatě Banderica - prohlédnout si nejstarší strom Bulharska zvaný Bajkuševata mura, 1300 let starou borovici třicet metrů vysokou s obvodem kmenu 7,5 m a především bufet se skvělou kuchyní. Ale i my ostatní jsme si v jídelně chaty Vichren pochutnali - tentokrát to byla musaka.

 

Po snídani jako už tradičně s francouzskými tousty, palačinkou, omeletou nebo kompletem směřujeme za chatu Vichren, kde přejdeme přes most nad říčkou a začínáme zase stoupat.

Čeká nás pochod v zeleni kolem několika jezer - tím prvním je Okoto, dalším Ribno, sevřené v údolí v nadmořské výšce 2190 m a hluboké 12m. Voda z něj vytéká prasknutým kamenem.

Následují další - Banderiški ezera a Dalgo ezero.

Před sedlo zvané Todorina porta přecházíme do další doliny. Nepřehlédnutelný je Todorin vrah, ale protože nám pohodu trošku kazí předpověď bouřek, raději se dlouho nezdržíme ani u jezer pod ním zvaných Todorini oči.

Chata Demjanica je samozřejmě dole v údolí přístupná po cestě, takže klesáme dolů. Míjíme Gorno ezero, Vasilaški ezera, Ribno ezero, ale musím říct, že tak hladové komáry a v takových hejnech jsem už dlouho nezažila. Posedět na břehu ani náhodou a jediná rozumná možnost je nezastavovat se a stále šlapat...

Nižší polohy Pirinu porůstají listnaté, převážně bukové lesy a vyšší jehličnany - zvláště pěkné staré jedle, smrky a borovice lze vidět v okolí chaty Demjanice až do nadmořské výšky 2250 metrů

Ve vrcholových partiích a na hlavních hřebenech Pirinu je pásové barevné značení doplněno o tyče s GPS souřadnicemi a azimutem , souřadnicemi a vzdáleností k sousedním tyčím - s GPSkou se tady neztratíte :-)

 

Chata Demjanica vypadá o něco hůře než předcházející dvě, ale už jsme zvyklí a hlavně, že budeme v suchu a teple - déšť opravdu v podvečer přišel.

Před námi je poslední výšlap. Sice jsou na výběr dvě varianty, ale protože šedé mraky zahalující vrcholky kopců a předpověď bouřek nám trochu kazí radost, volíme jistotu - tu jednodušší přes sedlo Samodivska porta (varianta těžší byla přes Poležan (2851 m) pod rozeklaným hřebenem Stražite).

Popovo ezero je největším a nejhlubším na Balkáně - leží v nadmořské výšce 2 234 m, má rozlohu 132 ha a maximální hloubku 29,5 m. Voda je opět křišťálově čistá a ledová - nic pro mne :-( A navíc lehce poprchává :-(

Ještě nás čeká poslední výstup - Bezbožki preval a pak už opravdu jen sestup. Jezero Bezbog se nalézá v nadmořské výšce 2239 m a pro nás znamená vlastně konec putování - odsud dolů pojedeme lanovkou a dole nás čeká autobus a následně hotel v Bansku.

Bansko bývalo malé městečko, ale teď se změnilo na gigantický zimní resort s obrovským množstvím hotelů a hotýlků. Ale teď je léto, takže Bansko je tak trochu městem duchů a s výjimkou centra se zdá, že je vše zavřeno - hotely, obchody, bufety i restaurace. Uličky kolem centra jsou půvabné a občas se tu člověk stále ještě vrátí pár let v čase.

V hospůdce v jedné z uliček byla naše čtyřčlenná skupinka jedinými hosty a moc jsme si pochutnali. Moje grilovaná skumrija (makrela) byla prostě skvělá :-)

V pohoří Pirinu vyvěrají teplé minerální prameny. K nejproslulejším patří prameny v lázních Dobriniště, Baňa a ve městě Sandanski. A právě koupaliště v Dobriništi s výhledem na Pirin je pro nás tou závěrečnou tečkou pohodového zájezdu. Nebo vlastně ne, tou úplně poslední báječnou tečkou je v Dobrništi poslední bulharské jídlo - oběd v makedonské restauraci :-)

Bulharsko je na první pohled trochu zanedbaná země - od nevzhledných paneláků až po neudržované zašpiněné vesničky. Ale v mnohém se nám tato země podobá, Bulhaři jsou přátelští a milí a ceny na podobné úrovni jako u nás jsou rozhodně příjemnější, než když člověk přepočítává na západ od nás každé euro.

 

Rila i Pirin jsou nádherné hory plné zeleně a jezer. Pro ty nerozmazlené dokonalou infrastrukturou mohu jen a jen doporučit!!!