Brno 30.8.2020

vodojemy na Žlutém kopci

 

TIC neboli turistické informační centrum v Brně nabídlo o prázdninách prohlídky historického vodojemu na Žlutém kopci. Zájem byl veliký a lístky v online prodeji zmizely okamžitě po spuštění, ale nějakým zázrakem se mi podařilo dvě vstupenky rezervovat.

Komentovaná prohlídka pro skupinku patnácti lidí začíná výkladem z historie brněnského vodárenství.

 

I já začnu historií, ale ne vše zaznělo z úst průvodce, znalce brněnského podzemí. Mým dalším zdrojem jsou samozřejmě BVK neboli Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.

 

Starodávné Brno nemělo o vodu nouzi, protože území bylo zavlažováno Svratkou. Všude byl dostatek studní, které byly bohatě napájené vodou ze štěrkových naplavenin. Potíže s vodou začaly až koncem 12. století, protože s rozšiřováním města a s neexistencí kanalizace se kvalita vody zhoršovala - do studní prosakoval i obsah přeplněných a netěsných žump. Zároveň středověké Brno sužovaly časté a ničivé požáry. Většina domů byla dřevěná, a když vypukl požár, lehly popelem i celé městské čtvrtě. A právě nedostatek požární vody byl podnětem ke zřízení prvních brněnských vodovodů.

 

Nejstarším vodovodem byl užitkový vodovod z řeky Svratky. Největší zásluhu na jeho postavení měl bohatý měšťan a konšel Václav Haze a smlouvu na vybudování vodovodu potvrdil 8. března 1416 sám král Václav IV. a udělil městu Brnu právo na věčné časy odvádět vodu ze Svratky přes dnešní Petrov do dvou kašen na Dolním a Horním trhu (nám. Svobody a Zelný trh) s možností odvádět vodu do pivovarů i soukromých domů. Vodovod z řeky Svratky měl vodní čerpadlo u tzv. Lamplova mlýna (přibližně v místech dnešních lázní na Kopečné), kam se přiváděla náhonem a kamenným potrubím. Původně dřevěným, později železným potrubím, byla voda vodními koly čerpána do dvou vodojemů na Františkově těsně u městských hradeb (dnes nevyužívaná stavba stále stojí mezi areálem brněnského biskupství a parkem Denisovy sady, fotografie před zpřístupněním a trochu historie si můžete prohlédnout a přečíst na stránkách Druhé Brno) a poté rozvedena do kašen rozvodem z kamenných trub.

 

Vodovodem ze Svratky získalo Brno na čas dostatek vody požární a užitkové, ale pitné vody byl nedostatek, protože kvalita vody nevyhovovala. Ke starému vodovodu ze Svratky přibyl nový vodovod z Cimplu (z úpatí Kraví hory, tehdejšího Cimplu). Povolení podepsal v lednu 1520 český a uherský král Ludvík Jagellonský. Voda z poměrně silného pramene byla přivedena samospádem až do vodojemu poblíž Brněnské brány, ale ač jakost byla poměrně dobrá, vydatnost i teplota vody byla kolísavá. Vodovod byl často zanedbáván a v roce 1857 pro svůj špatný technický stav zanikl.

 

Významnějším zdrojem než vodovod z Cimplu vodovod z Kartouz. Smlouvu města Brna s kartouzským konventem ohledně rybníka zvaného Gassperk i s prameny, z nichž se voda vlévala do rybníka, potvrdil v roce 1545 sám císař Ferdinand I. Voda byla do města vedena gravitačně dřevěným potrubím až do Lužánek a poté podzemním kanálem na Velké náměstí do kašny. Postupem času vydatnost klesala a tím klesala i kvalita vody natolik, že byla shledána zdravotně závadnou. Kartouzský vodovod ztratil svůj význam po uvedení do provozu I. březovského vodovodu a po 1. světové válce zcela zanikl.

 

Rozvoj Brna v 19. století, jeho přeměna z opevněného města na průmyslové a hospodářské centrum, si vyžádal zajištění dalších zdrojů vody. Tíživá byla především situace v rozrůstajících se předměstských obcích a osadách připojených k Brnu v roce 1853. Bylo rozhodnuto zásobovat Brno od Kamenného mlýna a v roce 1869 byl z několika nabídek vybráno řešení, které předložil Thomas Docwry z Londýna a okamžitě bylo započato s výstavbou. V roce 1869-72 byla postavena podle anglických zkušeností úpravna vody v Pisárkách a surová voda byla odebírána nad jezem v Kamenném mlýně a čištěna přes usazovací nádrže a biologické filtry.

 

Brněnský vodovodní systém byl v té době tvořen dvěma tlakovými pásmy. Voda z úpravny byla čerpána parní čerpací stanicí s dopravní výškou 55 m do nižšího tlakového pásma s vodojemy na Žlutém kopci. Vyšší pásmo pak mělo vodojem na Špilberku.

 

Vodojemy na Žlutém kopci byly postupně vybudovány tři. Dva jsou cihlové a jeden z betonu, všechny jsou od roku 2019 památkově chráněné. První vodojem z let 1869 až 1872 o vnitřních rozměrech 45×45 metrů a hloubce 6 metrů je vyzděný pálenými červenými cihlami. Druhý vodojem z let 1896 až 1900 tvoří obdobná nádrž z pálených cihel o rozměrech 45×70 metrů. Třetí vodojem z 20. let 20. století je tvořen dvěma betonovými nádržemi s rozměry 30×35 a 30×45 metrů s hloubkou přes 5 metrů. Betonové sloupy čtvercového průřezu vytváří působivá sloupořadí a obě nádrže se stýkají u armaturní komory s elegantním ocelovým točitým schodištěm, stropním světlíkem a průhledy do obou, navzájem kolmo umístěných, nádrží.

 

V rámci prohlídky si lze zatím prohlédnout jen ten první, nejstarší. V roce 2019 byl do něj proražen nový vstup, protože do té doby byl přístupný pouze poklopem a po žebříku.

Za dveřmi se ocitáme v útrobách historického vodojemu se stálou teplotou kolem 10°C. Nádhera...

Vnitřek je částečně nasvícený a dostali jsme baterky, ale chvilku trvá, než oko přivykne temnotě. Před námi se ukazuje devět rovnoběžných oddílů navzájem propojených u severní stěny odtokovým žlabem a oddělených masivními žebrovanými zdmi, každou s šesticí oken tlamového průřezu (kulatá klenba nahoře, plochá klenba dole). Všechny podle tehdejší nejlepší technologie postavené z červených pálených cihel.

Toto byl přítok:

To začernalé je plíseň, která se ale vyskytuje v každém sklepě. V době provozu se pravidelně čistila.

Musím přiznat, že z dalšího výkladu uvnitř jsem už toho moc neslyšela a snažila se především fotit.

Nádhera jako od Libora Teplého to není, ale výsledek mne velice příjemně překvapil. Na focení s GorillaPodem bez profisvětel dobrý.

Zřízením pisárecké vodárny však nebyly odstraněny všechny potíže a množily se stížnosti na kvalitu. V létě byla voda teplá, v zimě studená, měkká, mdlá a bez osvěžující chuti. Tyfus a cholera řádily v Brně stejně jako před postavením vodovodu. Z řeky se stále zhoršující se kvalitou bylo možno získat vodu jen užitkovou.

 

Hledaly se nové možnosti a kvalitní zdroj podzemní vody byl objeven v Březové nad Svitavou. Stavba jímacího zařízení byla zahájena v roce 1904 a trasa přivaděče sledující řeku Svitavu je dlouhá 58,8 km. Slavnostní uvedení do provozu proběhlo 4. října 1913. Výškový rozdíl mezi hladinou podzemní vody v prameništi a hladinou ve vodojemu Holé hory, kde přivaděč končí, je 89 m. Výsledkem byl samostatný rozvod užitkového vodovodu ze Svratky a vodovodu pitného z Březové.

Spotřeba vody stále stoupala. II. březovský přivaděč s délkou 55,4 km je z ocelových trub a uveden do zkušebního provozu byl v roce 1975. Výškový rozdíl mezi prameništěm a hladinou ve vodojemu na Palackého vrchu je 66,5 m.

Úpravna vody v Brně-Pisárkách se průběžně měnila - rekonstrukce zvyšovala kapacitu úpravny a měnila technologii za modernější. Od roku 1930 se voda upravovala chemicky a poslední rekonstrukce úpravny vody v Pisárkách proběhla v letech 1986 až 1995. Optimalizace dávkování síranu železnatého a filtry s náplní granulovaného aktivního uhlí namísto původních pískových dokázaly podstatně zlepšit organoleptické vlastnosti vody z řeky. Rozvod užitkového vodovodu byl zrušen, systémy byly propojeny a nepotřebné části odstaveny. Nepotřebnými se tak staly vzhledem k nízké poloze i vodojemy užitkové vody na Žlutém kopci - odstaveny byly 18.3.1997

 

Rok 1989 znamenal zlom ve spotřebě vody. Historicky nejvyšší denní spotřeby vody ve městě Brně bylo dosaženo 25.5.1989, údaj odpovídá roční produkci 73,4 mil. m3 a pro porovnání - v roce 2019 se vyrobilo 29,7 mil. m3 pitné vody. Pokles spotřeby odsoudil rekonstruovanou pisáreckou úpravnu do role doplňkového zdroje k oběma březovským přivaděčům.

Od roku 2001, po uvedení Vírského oblastního vodovodu do provozu (úpravna vody Švařec, přivaděč ze Švařce do vodojemu Čebín a propojení II. březovského vodovodu do vodojemu Čebín, což umožňuje míchání z obou vodních zdrojů dle provozní situace), se pisárecká úpravna stala pouze zdrojem rezervním pro mimořádné provozní situace a havarijní případy. Od roku 2008 vodu do vodovodní sítě již nedodávala vůbec a v květnu 2013 byl provoz úpravny vody Pisárky ukončen.

 

Provozní budova byla zrealizovaná v letech 1937-39 dle projektu českého architekta Bohumila Turečka jako příklad kvalitní meziválečné funkcionalistické průmyslové architektury a je památkově chráněná, ale z budovy s filtry jsou dnes kanceláře a zákaznické centrum. Reliéf nad vstupem je od Josefa Axmana - nalevo dvě dívky u pramene vody, ve střední části stylizovaná budova úpravny vody, napravo dvojice dívek nalévající vodu ze džbánu.

Jako takové malé vodárenské muzeum se v areálu zachovala jen čerpací stanice, která byla v provozu od roku 1938.

Území ohraničené Svratkou, mlýnským náhonem od Kamenného mlýna a ulicí Pisáreckou dostane brzy novou podobu. Nevyužívané usazovací nádrže, budova homogenizace i čerpací stanice Kamenný mlýn zmizí při dostavbě VMO a přesunu tramvaje do tunelu. Změny přečká jen neogotická kaplička sv. Antonína Paduánského z roku 1884, která jediná zbyla z osady pod skalnatým srázem Wilsonova lesa zničené při rozšiřování silnice v 70. letech.

A přidám i snímky z jezu, protože areál má momentálně vrata nezamčená - neobvykle vysoký jez (4,6 m) byl vybudován v letech 1925-1926. Tehdy přes jez vedla lávka pro pěší - fotografii má ve své sbírce Technické muzeum v Brně - zničena byla v dubnu 1975.

Zpřístupněné jsou nově i bývalé vodojemy na Špilberku uvnitř východního bastionu. Starší cihlový vodojem z roku 1870 i mladší železobetonový z roku 1900 jsou technickou památkou. Je v nich stálá expozice s názvem Chrám kamene - sbírka kamenických a kamenosochařských artefaktů. Fotografie před zpřístupněním a trochu historie si můžete prohlédnout a přečíst na stránkách Druhé Brno.

 

Odkaz na videa s Alešem Svobodou: Duchové míst 58 - Legendy a tajemství brněnského podzemí.

 

 



 

 

copyright Alena