hřebenovka Hrubého Jeseníku 19.-21.3.2022

rozloučení s letošní zimou

 

Následující víkend má být příjemně slunečný a zkombinovat jej s jednou z nejhezčích jesenických tras by mohlo být skvělé. Jaro už o sobě v Brně dává nesměle vědět, ale na hlavním jesenickém hřebenu ještě bude nějakou dobu kralovat zima.

 

Běžky nebo sněžnice? Rozhodování je tentokráte snadné, stačí pořádné boty - budu se toulat pěšky. Víkend jsem si protáhla o jeden den, takže to bude se dvěma noclehy naprostá pohoda.

 

motorest Skřítek (bus) - Ztracené kameny - Pecný - Jelení studánka - Ovčárna - Kurzovní chata (nocleh) - Praděd - Švýcárna - Červenohorské sedlo - Chata H&D (nocleh) - Vřesová studánka - Vozka - vodopády Hučavy - Josefová - Dolní Alojzov - Branná (žst), celkem 41 km

 

den první

 

V pátek večer jsem se sbalila a budík nachystala na 4:00. Rychlík Bouzov vyjíždí z brněnského hlavního nádraží v 5:22, v Šumperku je cca půl hodiny pro přestup na autobus - všechno klaplo a stálo mne to 229Kč+22Kč. Jsem v sedle Skřítek (876 m), které odděluje Hrubý Jeseník od Hraběšické vrchoviny. Je 9:01, nade mnou modrá obloha, kolem sníh a vypadá to na krásný den. Fotogeničtější by sice byly stromy zasypané prašanem, ale co se dá dělat. Dobře, že jsem běžky nechala doma, mít je sebou, nesla bych je v ruce, protože pohyb po přemrzlém starém sněhu s rizikem pádu na tvrdém podkladu bych rozhodně neriskovala.

Pro začátek půjde jedna vrstva do batohu, čeká mne dlouhé stoupání.

Výrazný skalní útvar Ztracené kameny se nachází v nadmořské výšce 1250 m. Mám za sebou tři nejhorší kilometry a užívám si panoramata směrem na Šumpersko a údolí Desné. V dáli se rýsuje masiv Králického Sněžníku a severně trojvrchol Mravenečníku, Dlouhých strání a Vřesníku.

Přes Pec (1311 m) stoupám až na Pecný (1330 m), další vrcholové skalisko. Na hřebeni otevřeném ze všech stran fouká, ale s čepicí naraženou přes uši se to dá zvládnout.

Vyrazit lze kamkoli, podklad je pro pěší chůzi naprosto dokonalý.

Se svačinou je záhodno se schovat někam do závětří :-)

Vysoká hole, obrovská travnatá pláň, po které se prohání vítr, je vlastně se svou nadmořskou výškou 1463 m druhou nejvyšší horou Moravy. Jihovýchodní svahy spadají do ledovcem vytvořeného Velkého kotle, pramenné oblasti řeky Moravice a botanicky nejcennější části CHKO Jeseníky. Na vrcholové plošině stojí dřevěná bouda a raně barokní hraniční kámen z roku 1681 z pískovce určující hranici tří dřívějších jesenických panství - Bruntálské, Loučné a Janovické.

Petrovy kameny (1438 m) tvoří vedlejší vrchol Vysoké hole a jsou z botanického hlediska unikátním místem evropského významu. Přežívají zde relikty z doby ledové - řada vzácných lišejníků a mechů, vrba bylinná a zejména dva jesenické endemické druhy: zvonek jesenický a lipnice jesenická a proto je vstup na vrcholovou skálu a do jejího okolí zakázán. Posledně kolem skaliska ochranáři hlídkovali, protože sjezdovky končí jen kousek pod skalami. Ale uhlídat všechny skialpinisty asi není v jejich silách. Neporušená sněhová pokrývka je vzácná, stopy lyží jsou úplně všude.

V chatě Sabinka dávám zastávku na oběd a poté bude ideální se ubytovat - nocleh jsem si zarezervovala na Kurzovní chatě.

 

Cena se zvedla, za jednolůžkový pokoj se snídaní jsem tentokráte platila 1260 Kč (a polovinu chtěli předem jako zálohu). Trochu drahé za pouhé přespání, ale částečně za to může sólo cestování :-( Ve dvou to za osobu vychází výhodněji :-(

Nahoru na Praděd vyrážím nalehko v pozdním odpoledni. To už jsou ty největší davy naštěstí zpátky na parkovišti, ale během dne to tady muselo být jak na Václaváku.

 

den druhý

 

Ráno nemusím spěchat. Další ubytování mám rezervováno na Červenohorském sedle, což je odsud pouhých 10 km převážně z kopce. To zvládnu i s ranní zastávkou na Pradědu - čaj měli včera výborný.

Turistická chata Švýcárna v nadmořské výšce 1304 m je ukázkovým příkladem přeměny pastevecké salaše na klasickou horskou chatu. Její historie sahá někam k roku 1829 a chovu skotu v těchto místech a již v té době sloužila turistům jako útočiště před nepohodou a stala se tak první turistickou chatou na území Jeseníků.

 

Zvonička před chatou je zároveň památníkem obětem hor a vysvěcena byla v roce 2006.

Pokračuju ještě kousek po lyžařské magistrále, ale na rozcestí Slatě se držím červené pro pěšáky. Je pohodlně prošlapaná, prošlo tudy pěších spousta a taky projelo i pár skialpinistů.

Před Červenohorským sedlem je třeba trocha opatrnosti, červená trasa křižuje třikrát sjezdovku :-(

Červenohorské sedlo se nachází v nadmořské výšce 1013 m. Vede přes něj silnice spojující Šumperk a Jeseník a v případě nouze by se odsud dalo odcestovat i přímým autobusem do Brna. Taky se dá odsud sejít do Koutů na vlak. Ale žádnou takovou únikovou zkratku nepotřebuju. Krásné počasí vydrží i zítra a v Chatě H&D mám rezervován přes Booking nocleh za 924 Kč. Půjdu se ubytovat, něco si nachystám k pozdnímu obědu a pak vyrazím ještě ven.

Hodnocení 9,1/10 nelhalo. Nová chata zařízená s obrovským citem pro detail, krásný vytopený čistý pokoj, skvěle vybavená kuchyň, z prosklené jídelny nádherný výhled a ta největší pecka - ticho. Byla jsem jediným ubytovaným, protože touto nocí zakončili zimní lyžařskou sezónu. I proto se mi podařila rezervace na jedinou noc, protože jinak fungují převážně v týdenních turnusech. Trošku nostalgicky příjemná paní správcová konstatovala, že jsem její úplně poslední host a to nejen pro tuto sezónu, protože si začne užívat zaslouženého důchodu.

 

V pozdním odpoledni vyrážím směrem na Vřesovou studánku. Konečně se zklidnil vítr a já zkusím vzlétnout s dronem.

V závětří by to šlo, ale do výšky mne to nepustí :-( Popojdu až k Vřesové studánce a uvidíme, jak to bude vypadat tam.

Poutní místo Vřesová studánka leží na jižním úbočí Červené hory na hlavním hřebenu Jeseníků ve výšce 1290 m. Studánka je zastřešena v podobě kamenné kaple od roku 1927.

V místě základů vyhořelého kostelíka stojí kříž a před ním byl v roce 2017 umístěn oltářní kámen - o místo pečuje Spolek pro obnovu poutního místa Vřesová studánka.

A tohle je pohled z místa o kousek výš - tady opět foukalo :-( A zároveň jsem se poučila - spodní senzory pomáhají dronu udržet svoji horizontální i vertikální polohu do výšky 5-10 metrů a chrání jej od tvrdého přistání nebo přistání na nerovném podkladu. Ale ne za všech podmínek fungují spolehlivě. Příkladem nefunkčnosti IR senzorů je sníh :-(

Ještě Kamenné okno vyfotografováné normálně foťákem z ruky a mám nejvyšší čas seběhnout dolů do chaty před setměním.

 

den třetí

 

Výstupem ke Vřesové studánce se takhle zrána příjemně zahřeju.

Létat se momentálně nebude, zase fouká... Trošku jsem se obávala výstupu na Vozku, ale i zeleně značená trasa je pohodlně vyšlapaná spoustou lidí.

V závětří je příjemně a krásně teplo. Nikde nikdo, ale není se čemu divit, je pondělí.

Vrchol Vozka (1377 m) na jihozápadní rozsoše hlavního jesenického hřebene se německy jmenuje Fuhrmannstein. Podle pověsti jde o zkamenělého vozku s povozem rozvážejícího chléb. Z vrcholových skal je kruhový rozhled po celém Hrubém Jeseníku a směrem na Kralický Sněžník. Při dobré viditelnosti lze zahlédnout i Krkonoše či Beskydy, ale takové podmínky dneska nemám.

Času mám spoustu, ale musím se rozhodnout jestli budu pokračovat po známé trase přes Keprník a Šerák do Ramzové na vlak nebo jestli zkusím trasu pro mne novou - sejít k vlaku do Branné. A pokud do Branné, tak která bude zajímavější, protože časově vyjdou cca nastejno? Žlutá nebo zelená?

 

Vybrala jsem si zelenou - kvůli vodopádu Hučavy :-)

Zaniklá osada Josefová je mou další zastávkou. Kdysi tu bývala sklárna - spolu s osadou byla založena v roce 1732 podél soutoku Hučivého a Polomského potoka v nadmořské výšce 820 m tehdejším majitelem panství Kolštejn knížetem Josefem Janem Adamem z Lichtenštejna a nesla jeho jméno. Ale protože už jedna lichtenštejnská sklárna v Moravském krasu pod stejným názvem existovala, dostala nakonec jméno Neu Josephthal. Hlavní sklářské suroviny - písek, křemen, potaš (uhličitan draselný) - se nacházely či vyráběly v místě a dřeva bylo v okolních lesích dostatek. Sklárna vyráběla zboží odpovídající dobovým požadavkům: okenní kolečka, džbánky, sklenice, zrcadla, tabulové sklo, lahve pro ondrášovskou kyselku a ozdobné lahve na rosolku (tehdy jeden z nejpopulárnějších likérů - základem receptury byla masožravá květina rosnatka.

Provoz sklárny byl ukončen v roce 1790, ale osada zde existovala ještě dalších 170 let. Obyvatelstvo se věnovalo zemědělství a především dřevařství. V návaznosti na rozvoj intenzivní těžby dřeva byla vybudována na přelomu 19. a 20. století z Františkova do Josefové úzkorozchodná železnice. Její součástí byla v Josefové svážnice, která sloužila k dopravě dřeva z příkrých strání vrcholu Troják. Vozy pozemní lanové dráhy navzájem spojené lanem se pohybovaly na kolejích na gravitačním principu – prázdné vozíky se vytahovaly při současném spouštění vozíků s nákladem dřeva.

Lesní železnice nahradily v 30. letech 20. století lesní cesty a automobilní technika. Poté osadu a její obyvatele osudově zasáhla 2. světová válka a následný odsun. Další se postupně odstěhovali za pohodlnějším životem v údolí a zchátralé opuštěné budovy byly v 60. letech 20. století rozprodány na stavební materiál a zbytek stržen. Kamenné podezdívky a klenuté sklípky těchto stavení jsou na místě osady patrné dodnes. Jedinou dochovanou stavbou z celé osady je hájovna se stodolou.

Vše se dočtete na tabulích naučné stezky. Obnoven byl i starý kamenný most přes Hučavu či boží muka a našla jsem na webu podrobně zpracované stránky včetně spousty fotografií. Ukázky starých map a následně letecké fotografie jsou svědkem vlivu člověka na proměny krajiny.

 

A zřejmě právě někam sem byl situován román Zánik samoty Berhof Vladimíra Körnera z českého pohraničí těsně po skončení 2. světové války, temné a bolestivé čtení o krutých poválečných časech.

 

Sněhu ubývá s blížící se civilizací.

Z vyhlídky nad Předním Alojzovem je krásný pohled na Brannou, ale i na celou oblast Staroměstska a Králického Sněžníku.

Rozeznávám i dvě rozhledny a takto to dopadlo s použitím zoomu:

Chvíli se u kapličky vyhřívám na sluníčku. Sice se nechce, ale musím dolů k vlaku.

Přední Alojzov mne překvapil svým kouzlem. Šest rekreačních chalup je krásně udržovaných. Jméno dostala osada podle knížete Aloise z Lichtenštejna - v roce 1783 dostal každý osadník pronajatý jeden lán silně kamenitých pozemků, které si musel vysbírat a tak si zajistit půdu k obživě a hromady kamení leží na loukách nad osadou dodnes.

Vynechala jsem skalisko Pasák, ale není všem dnům konec. Někdy se sem znovu podívám. I proto, že jsem zřejmě nenašla ten správný vodopád na Hučavě - moje fotografie se vůbec nepodobá jeho fotografiím na webu :-) A určitě stojí za návštěvu i samotná Branná, protože já z ní viděla jen nádraží.

Přímý vlak mne pohodlně zaveze až do Brna.

 



 

zpět na začátek

copyright Alena