Dolnokounicko 21.-22.5.2022

niva Jihlavy a památky Dolních Kounic

 

Je načase před sezónou otestovat putování s kolem natěžko. Vyrážím rovnou na kole z domova v sobotu ráno, na nosiči mám v brašnách spacák, stan a jen to nejnutnější na dva dny. Budu v dosahu civilizace a pro přespání jsem si zvolila nabídku Bezkempu v Dolních Kounicích v sadu nad městem v lokalitě Veselý kopec.

 

Brno - Rebešovice - Rajhrad - Syrovice - Bratčice - Medlov - Loděnice - Jezeřany-Maršovice - Ivančice - Nové Bránice - Dolní Kounice (70 km, nocleh) - Moravské Bránice - Hlína - Střelice - Brno, celkem 112 km

První dnešní zastávkou je areál Benediktinského opatství v Rajhradě.

Původní proboštství břevnovských benediktýnů z poloviny 11. století bylo přestavěno na barokní klášter s kostelem sv. Petra a Pavla podle posledního projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichla, i když se jeho vybudování tento slavný architekt již nedožil.

V roce 1950, po vyhnání a internování Benediktinů, nastala ve zdejším klášteře doba, kdy došlo k nenávratným škodám na této kulturní památce. Byla rozkradena značná část mobiliáře, část konventu byla využívána jako sklad zemědělských plodin a pouze malá část, historická knihovna, která byla spravována Univerzitní knihovnou Brno nedošla k úhoně.

Knihovna patří k největším klášterním knihovnám v České republice a čítá na 65.000 historických svazků od nejstarších pergamenových rukopisů přes prvotisky až po naučné tituly 19. století. V současné době je zařazena do prohlídkové trasy Památníku písemnictví na Moravě.

 

Opatský chrám sv. Petra a Pavla stojí na místě původního románského chrámu. Původně chrámovému průčelí vévodily štíhlé věže s výškou 65 metrů, ty současné jsou vlastně provizorium z roku 1942, kdy se věže vlivem bouře a větru i s lešením zřítily. Ve výklencích na průčelí chrámu stojí sochy sv. biskupa Vojtěcha a sv. poustevníka Vintíře (Günthera) a štít zdobí mozaikový obraz Neposkvrněného početí Panny Marie. Nad balkonem je umístěn kamenný dvojitý znak rajhradského kláštera.

Chrámová loď je dlouhá 40 m a její klenba je zaklenuta do čtyř kopulí, jejichž výška přesahuje 30 m. Fresky oslavují benediktinský řád a jeho rozšíření v Evropě, Asii a Africe v prvních třech stoletích jeho trvání.

Další zastávkou je vodojem v Bratčicích. Jeho rovná střecha slouží od roku 2003 jako rozhledna. Výška cca 6 m žádné extra výhledy nenabízí, ale je tady lavička a kohoutek s pitnou vodou.

V Bratčicích mají úžasné dětské hřiště se spoustou vodních prvků vedle biotopu plném žab. Tady lituju, že jsem si nepřibalila objektiv s větším zoomem :-( Jak se pohnu blíž, okamžitě naskáčou do vody a potopí se :-(

Pokračuju směrem na Němčičky a Kupařovice, ale netočím doprava nejkratším směrem na Dolní Kounice, ale doleva podél Jihlavy.

Přírodní park Niva Jihlavy vznikl za účelem ochrany krajinného rázu území s přirozeně meandrujícím tokem řeky a slepými rameny. Takhle v druhé půli května převážně neprostupná džungle :-(

Míjím Medlovský mlýn. Velký opuštěný zchátralý mlýn i náhon a odtokový kanál je zarostlý bujnou vegetací. Splav nedaleko mlýna byl zničen velkou vodou v roce 1951 a nebyl dodnes opraven.

Dříve se zde v oblasti Medlova Jihlava větvila do tří hlavních ramen, dnes zůstalo v plném rozsahu zachováno jen rameno střední.

Přes Malešovice k Loděnici je to proti větru v otevřené krajině nepříjemný boj.

Poté se terén za obcí Jezeřany-Maršovice začíná zvedat. Lokalita Krumlovský les, rozsáhlý komplex doubrav, z nichž většina je výmladkového původu, je oborou ve správě LZ Židlochovice.

Území je osídleno od pradávna. Kromě pozůstatků sídel zde byla nalezena řada dalších stop po činnosti člověka - nejvýznamnější jsou pozůstatky po pravěké těžbě rohovců z doby před deseti tisíci lety k výrobě štípaných kamenných nástrojů.

 

Nejvyšší bod Krumlovského lesa je kóta U stavení 415 m a právě zde odbočuje doprava z hlavní silnice asfaltová silnička označená zákazem vjezdu motorových vozidel. Jeví se jako skvělý nápad, tudy bych si mohla cestu hodně zkrátit vůči zajížďce až do Moravského Krumlova.

Silnička se 4 km kroutí stále z kopce směrem k Němčické hájovně, ale dole čeká nemilé překvapení. Průjezd oborou po hlavní silnici je zabezpečen rošty z trubek, ale tady u Budkovického tunelu je zamčená brána a přelezka :-(

Nebylo to jednoduché... Nebýt pevného zábradlí k přidržování se, tak bych to nedala... Nejdřív odstrojené kolo, poté brašny a když jsem tu přelezku zdolávala potřetí s těžkou baterií, dojela nějaká dvojice a normálně si odemknuli bránu...

 

Budkovický tunel je dlouhý 140 metrů a vlastně neměl být tunelem. Původně zde byl vybudován zářez, ale kvůli nestabilním svahům odstřelovaných tehdy novou trhavinou - dynamitem - bylo rozhodnuto o stavbě hloubeného tunelu a po vyzdění lomovým kamenem byl "tunel" zasypán.

Podél Rokytné dojíždím až k soutoku Rokytné s Jihlavou v Ivančicích.

Podél Jihlavy už na mne žádné překvapení nečeká, ale cesta je to hrbolatá.

Dolní Kounice jsou bohaté na historické památky - křesťanské i židovské. Ale jejich prozkoumání přijde na řadu až zítra, teď musím najít ten pozemek, na kterém jsem si rezervovala přenocování ve stanu za 150Kč

 

Podle podrobného popisu najít příslušný pozemek ve stráni Veselého kopce problém nakonec nebyl, ale najít místo bez akátových trnů bylo trošku oříškem. Vymýcení náletových akátů zřejmě nebude nic jednoduchého. Pro jistotu jsem nafukovačku ani nevytahovala :-( A problémem bylo i nalámaní akátového dřeva na oheň :-(

Neděle začíná okruhem po památkách Dolních Kounic.

 

Kaple svatého Antonína Paduánského a svatého Floriána (lidově Antoníček) s křížovou cestou se nachází na stejnojmenném kopci (260 m) na levém břehu řeky Jihlavy nad městem. Založena byla v roce 1654 starosty a rychtáři Dolních Kounic a dalších obcí dolnokounického panství jako kaple mající přímluvou jmenovaných světců ochránit zúčastněné obce od přírodních pohrom. Její dnešní barokní podoba je z roku 1757 a její stavbu financoval především tehdejší majitel panství, kníže Karel Maxmilián z Ditrichštejna.

Židovský hřbitov leží ve svahu Šibeniční hory na pravém břehu Jihlavy. Má charakter louky, po níž je rozeseto asi 1500 náhrobků od konce 17. století do roku 1940, kdy dolnokounická židovská komunita přestala existovat.

Další židovskou památkou Dolních Kounic je synagoga. Stojí přibližně uprostřed židovské čtvrti a byla vystavěna v letech 1652-1656 v raně barokním slohu s tradičním dispozičním řešením. Svému účelu přestala sloužit z příkazu nacistů počátkem 40. let minulého století, cenné vnitřní zařízení bylo tehdy převezeno do pražského Židovského muzea. Po válce zde měla své sklady Fruta Modřice, v roce 1991 byla synagoga vrácena Židovské náboženské obci v Brně a po dlouhé a nákladné rekonstrukci dnes slouží jako muzeum pojednávající o historii, obyvatelích a památkách židovské obce v Dolních Kounicích a výstavní i koncertní síň.

 

Zřejmě nejznámější památkou Dolních Kounic je zřícenina kláštera premonstrátek Rosa Coeli (z latiny Růže nebes), nejstaršího ženského kláštera na Moravě.

Podle kronikáře Jarlocha založil klášter v roce 1181 moravský velmož Vilém jako pokání za poničený majetek v Rakousích, kam podnikal vojenské vpády. Význam kláštera se postupně zvyšoval a od roku 1284 stal klášterem královským. Na začátku 16. století byl kounický probošt jedním z nejvýznamnějších moravských prelátů. V následujících letech se však kounický konvent dostal do krize. Probošt Martin Göschl přestoupil po roce 1522 na luteránskou víru a oženil se s jednou z jeptišek. Nadále trvající neřestný život řeholnic přiměl okolní obyvatelstvo k přepadení kláštera. Jeptišky se pak rozutekly a chrám byl částečně zpustošen a zneuctěn. Klášter byl opuštěn a pustnul, v roce 1703 dovršil zkázu požár a klášter zůstal zříceninou - do současnosti se dochovala zřícenina kostela Panny Marie s navazujícím ambitem a rajským dvorem.

Hrad a zámek tvoří nejvýraznější dominantu Dolních Kounic. Je v soukromém vlastnictví a otevřen návštěvníkům - kromě prohlídek zámků se zde pořádají nejrůznější společenské akce. I já se dneska zúčastním prohlídky, takže v tomto případě mohu přidat fotografie i zevnitř. Průvodkyně byla úžasná a bylo to příjemných 60 minut a dobře investovaných 110 Kč.

Stavba hradu probíhala v letech v letech 1285 až 1330. Původně gotický hrad sloužil k ochraně premonstrátského kláštera pod ním. Po zrušení kláštera získal panství i s klášterem a hradem roku 1537 Jiří Žabka z Limberka a začal rozsáhlou přestavbu hradu. Snížil hradby, zrušil oba padací mosty, zasypal hradní příkopy a dostavěl hrad tak, že vznikl reprezentativní renesanční zámek. Ale i přes tuto rozsáhlou přestavbu si hrad zachoval pevnostní charakter a proto je dnes označován za hrad i zámek.

Majitelé se střídali. Mikulovští Ditrichštejnové nadále zámek využívali jen jako sídlo správy panství. Herbersteinové, kteří jej získali sňatkem, převzali zámek víceméně jako hospodářskou budovu. Po pozemkové reformě roku 1918 získal zámek správce velkostatku a ten jej v roce 1945 vyměnil s JUDr. Václavem Édlem za vilu v Kašperských Horách. Roku 1948 byl zámek z části znárodněn a zahrnut pod správu Státního statku. Teprve roku 1963 byl zámek i s opevněním zapsán jako kulturní památka ČR. Nějakou dobu bylo v objektech učňovské středisko s internátem či knihovna.

 

V roce 1974 objekt převzalo krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody se záměrem objekt zrekonstruovat jako své reprezentační, kulturní a společenské centrum. Od roku 1986 v rekonstrukci pokračoval nový správce, tehdejší Státní vědecká knihovna. Rekonstrukce zničila klenby a na stropech přibyly děrované cihly - hurdisky. A taky byl hrad znehodnocen betonovým nástřikem, který měl, zejména na nádvoří, zajistit alespoň jeho částečnou konzervaci. Původně byla celá budova sjednocena sgrafitovou fasádou :-(

Přišel rok 1989 a zámek byl v roce 1992 v restituci vrácen JUDr. V. Édlovi. Ten jej prodal soukromé společnosti L.V.P. s.r.o. vlastněné rodinou Zoubků. Složité poměry zapříčinily vlekoucí se soudní spory, které se táhly 12 let a zámek mezitím chátral. Ukončení sporů v roce 2006 umožnilo zahájit opravy.

K raritám patří točité schodiště, které nechal vybudovat při přestavbě hradu na zámek Jiří Žabka do severního koutu vnitřního nádvoří. Je zdobené po celé výšce renesančními kamennými reliéfy a nemá u nás obdoby. Ale lze na něj jen nahlédnout, je v katastrofálním stavu.

V havarijním stavu je i vzácná renesanční klenba v Rytířském sálu vybudovaná za Drnovských z Drnovic.

Většina oken chybí... Ale výhled je pěkný :-)

Z Dolních Kounic pokračuju přes Moravské Bránice směrem na Hlínu. Do příšerného kopce :-( Odměnou mi budiž výhled za 20Kč z Menšíkovy rozhledny. Je vysoká 22 metrů a otevřena byla v dubnu 2007 - na vrcholové části Hlínské vrchoviny v nadmořské výšce 447 m. Stojí v místech, kde stávala jedna z nejstarších rozhleden na jižní Moravě - stávala zde v letech 1910 - 1938.

Když budete mít velké štěstí, ukáže se vám daleko na jihu Schneeberg s nejvyšším vrcholem Klosterwappen (2076 m), vzdálený cca 160 km vzdušnou čarou. Nebo dokonce pohoří Totes Gebirge (Mrtvé hory), s nejvyšším vrcholem Gross Priel (2515 m) ve vzdálenosti úctyhodných 240 km. Když budete mít štěstí míň, můžete se potěšit pohledem na hřeben slovenských Malých Karpat. Nebo aspoň Pavlovské vrchy :-) Překryté vysílačem :-)

Přes lesní revír Bučín už to dneska bude až do Brna v podstatě pořád z kopce.

Střelice, Ostopovice, Starý Lískovec - jsem zpátky v Brně. S šetřením energií a s vhodným doplňkovým programem lze vyrazit s elektrokolem i na dvoudenní výlet bez dobíjení :-)

 



 

zpět na začátek

copyright Alena