Rychlebské hory 26.-29.10.2023

cyklotoulání okolím Javorníku a Bílé Vody

 

Ubytování v Javorníku v hotelu Pod zámkem jsme měli v termínu podzimních prázdnin domluvené dlouho dopředu, ale počasí nám tentokrát nepřálo.

 

Cestou tam jsme si chtěli udělat cyklookruh kolem chaty Paprsek a Dalimilovy rozhledny s tím, že auto necháme zaparkované v Ostružné, ale kopce byly skryty v mracích a jemně mrholilo :-( Z auta jsme vylezli na chvilku jen v Branné a dali oběd v restauraci Kolštejn. Na gratinované brambory s trhaným vepřovým masem a sýrem jsme strašně dlouho čekali, ale následně jsme si pochutnali. Za 265Kč/porce a v podstatě to bylo, s výjimkou smažáku, to nejlevnější jídlo v nabídce :-(

Město Javorník je přirozeným centrem celého javornického výběžku a ideální východisko výletů. Ubytovali jsme se, a protože v pozdním odpoledni to v Javorníku nevypadalo s počasím až tak zle, vyrazili jsme na kole do Račího údolí. Je třeba toho využít, zítra má souvisle pršet po celý den :-(

 

Račí údolí

Račí údolí patří k nejmalebnějším místům Rychlebských hor. Asfaltová silnička stoupá proti proudu Račího potoka od letního tábora, kolem Tančírny k odbočce na hrad Rychleby, podél Kaštanové aleje až k rozcestí U buku.

Tančírna (dříve Georgshalle), restaurace se sálem postavená v secesním stylu, patřila k vyhlášeným výletním místům obyvatel Javorníku i širokého okolí a po rekonstrukci je znovu jednou z nejkrásnějších staveb Rychleb.

Zříceninu hradu Rychleby vynecháváme jako cíl zcela nevhodný pro cyklisty, ale za lepšího počasí a s dostatkem času by stálo za to se prostřídat při hlídání kol. Hrad byl vystavěn v poslední čtvrtině 13. století, v 15. století zaniknul, ale v roce 1910 při úpravě zříceniny vznikla vyhlídka a byla zarovnána věž. K vidění je obvodová hradba, zbytky bergfritu, dvou budov a věžovité brány.

Internační tábor pro zajatce se za války nacházel na konci Račího údolí a patřil spíše k těm menším. Původně zde byli ubytováni polští dělníci, ale od roku 1943 v něm byli internováni zejména piloti sestřelení v bitvě o Británii. Jejich celkový počet není znám, podle svědectví pamětníků zde nebylo víc než 25 vojáků. Místo tábora je dnes označeno informační tabulí i se zakreslením místa, kde byl situovaný. Jinak se zde nezachovalo nic, než pár terénních nerovností.

Resslův kříž je ve starých mapách zaznamenán jako Grünes Kreuz. Až později se mu začalo říkat Rössel Kreuz. Odbočka k němu je krátká, ale nezvykle prudká, všechny cesty se zatím docela hezky držely vrstevnic.

Takové počasí má jen jednu výhodu - nikoho nepotkáte.

Hanzlův pramen leží kousek pod cestou - voda protékající studánkou je z nedalekého povrchového jímání a název získala po lesníkovi, který zde dlouhé roky sloužil.

Rulový skalní útvar Čertovy kazatelny svým tvarem připomíná kostelní kazatelnu - ze skalní vyhlídky se před námi ukáže část hluboce zaříznutého údolí Račího potoka. Se sluníčkem by to bylo mnohem hezčí, takové krásné podzimní barvy to mohly být, ale co se dá dělat. Jako dítě školou povinné jsem kdysi strávila 3 srpnové týdny na letním táboře právě tady v Račím údolí a pamatuji si z toho hlavně to, že tak nějak furt pršelo a já nosila gumáky po mamince :-(

 

Jánský vrch

A následující den přesně podle předpovědi samozřejmě prší... Co dělat v dešti? Zámek Jánský Vrch se vypíná na skalnatém kopci nad městem a tvoří přirozenou dominantu Javorníku i celé rovině v okolí polských měst Paczkowa, Otmuchowa a Nisy.

 

Historie zámku je spojena s biskupstvím v polské Vratislavi, které objekt a s ním i celé Jesenicko vlastnilo od roku 1348. Řešení majetkových vztahů k zámku po II. světové válce zabralo několik desetiletí. V roce 1959 byl Jánský Vrch pronajat státu, teprve roku 1984 však byly vyrovnány vzájemné majetkové nároky české a polské římskokatolické církve a zámek byl plně zestátněn. Jeho správu dnes zajišťuje Národní památkový ústav a zámek je přístupný veřejnosti. Prohlídkové trasy za 180+140 Kč nás provedly reprezentačními místnostmi s výstavou sbírky dýmek a hospodářským zázemím zámku. Unikátní jsou původní 180 až 200 let staré záclony.

Šouráme se v obrovských zámeckých pantoflích - důležité je nezdržovat a hlavně se ničeho nedotýkat, paní průvodně má oči všude.

Zámecký park je volně přístupný.

 

přes Bílou vodu na Borůvkovou horu

Po včerejším celodenním dešti zůstala na obloze šedivá, vrcholky kopců se skrývají v mracích, ale pršet by nemělo a případné mrholení snad bunda s membránou zvládne. Hrdinně tedy vyrážíme na celodenní výlet na kole...

Naším prvním cílem je Bílá voda, dějiště stejnojmenného románu od Kateřiny Tučkové inspirovaného skutečnými událostmi - o ženách, víře a zlu během náboženské perzekuce za komunistického režimu.

Piaristickou kolej v Bílé Vodě založil biskup Jakub Arnošt Lichtenštejn s cílem zintenzívnit rekatolizaci této části Slezska a umožnit v této poněkud zanedbané oblasti přístup k základnímu a střednímu školství. Piaristé přišli do Bílé Vody již 18. února 1724 a začali s výstavbou koleje (dokončena byla roku 1733) u stávajícího poutního kostela Zvěstování P. Marii a ten jim byl svěřen do duchovní správy. Hlavním účelem příchodu piaristů bylo zřízení škol - triviální školy a gymnázia - ve kterých také roku 1727 zahájili vyučování. V roce 1751 k nim přibylo i filosofické studium otevřené i světským žákům. Ale když byla škola roku 1872 předána do světské správy, zůstali piaristé do roku 1938 už jen jako správci místní fary.

Brzy po zániku škol se pro kolej našlo nové využití - roku 1876 se do Bílé Vody přemístil slezský provincialát Chudých školských sester naší Paní.

V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů. Jedním z vybraným míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Vystřídalo se zde asi 1000 sester, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově.

 

Hřbitov v Bílé Vodě je kulturní památkou ČR. Na ploše hřbitova se nachází mramorové náhrobky dřívějších majitelů Bílé Vody, společný hrob obětí pochodu smrti z koncentračního tábora Osvětim z roku 1945, náhrobní desky piaristů a dlouhé řady hrobů řeholnic - na 700 hrobů řádových sester, které byly v Bílé Vodě internovány po roce 1950. Jsou uspořádány podle jednotlivých řádů, liší se barvou růží a vlastním způsobem úpravy hrobů. Takto koncem října to není ono, ale na fotkách z léta vypadají růže nádherně.

Pokud se chcete seznámit s historií podrobněji, navštivte místní muzeum. První část expozice v Muzeu izolace, internace a integrace přibližuje pohnutou historii obce, její vzestupy a pády s důrazem na dva nejvýznamnější majitele obce Jakuba Arnošta hraběte z Lichtenštejnu a princeznu Mariannu Oranžskou. Ta druhá část expozice je věnována jedné z nejtemnější části novodobých dějin - akci Ř, nezákonnému zavírání ženských klášterů a rušení ženských řeholních řádů v komunistickém Československu. V roce 1950 bylo v Československu 11 896 řeholnic, rozdělených do 56 řádů.

 

Popojíždíme k zámku. Když v roce 1779 zavítal císař Josef II. (1741-1790) při inspekci pohraničí do Bílé Vody, v piaristické koleji posvačil a v severozápadním rohu zámecké zahrady (dnes psychiatrická léčebna) s výhledem do slezské roviny prý prohlásil v souvislosti s odstoupením území Prusku "Zahrada nám byla sebrána a plot ponechán".

Pokračujeme proti proudu Bílé Vody do kopců.

Kdysi zde stávaly vsi Tannzapfen (Jedlová šiška nebo Jedlovec) a Rosenkranc (Růženec) - cesta přes Růženecké sedlo byla od středověku jednou z několika obchodních stezek spojujících Kladskou kotlinu se Slezskem. V 18. století byla hojně využívána poutníky z Kladska do Bílé Vody, poutního místa a kulturního centra.

 

Ale když byli po válce němečtí obyvatelé odsunuti, do opuštěných domů se nikdo nenastěhoval, neprodyšně uzavřené hranice s Polskem a odlehlost místa zlikvidovalo i hostinec "U jedlové šišky". Likvidaci opuštěných objektů dokončily na přelomu 50. a 60. let minulého století ženijní jednotky Československé lidové armády. Jen rumiska připomínají místa bývalých obydlí, z Růžence zmizela i kaple svatého Antonína. Jediný zachovalý dům na Růženci dnes funguje jako lovecká chata.

Sedlo Růženec neboli Przełęcz Różaniec leží v nadmořské výšce 593 m. Na hraničních kamenech z naší strany je zamalovaná zkratka "ČS", které pochází z dob Československa, na polské straně lze podle poznat, že se původně jednalo o písmeno "D" a československo-německou hranici.

Červená turistická značka odsud směrem k Borůvkové hoře kopíruje hranici, ale na kole rozhodně sjízdná není. Držíme se raději i nadále cyklotrasy, sice najedeme úbočím Kraví hory a Skalního vrchu deset kilometrů namísto tří, ale vyhneme se blátu a kluzkým kořenům :-)

A konečně Borůvková hora, vrchol vysoký 899 m. Jsme v mracích :-(

První rozhledna na Borůvkové byla vybudována v roce 1870. Nová na stejném místě, byla postavena r.1889 a poté další v roce 1908. I ta se po čase zřítila, dřevo v těchto podmínkách nemělo šanci dlouho vydržet :-(

Namísto další rozhledny tady postavili v roce 1930 chatu s názvem Heidelkoppe. Po válce však částečně z důvodu německého původu, ale především kvůli odlehlosti a daleko důležitějším poválečným starostem postupně zanikla. Na polské straně stála chata Belwedere, i tu stihl podobný osud.

 

Dnes pod rozhlednou nějakým zázrakem funguje kiosek - klobása a horký nápoj byl přesně tím, co jsme v dnešním pošmournu nejvíce potřebovali.

Rozhledna Borůvková hora od roku 2006 navazuje na tradici lázeňské rozhledny a nabízí z výšky 24 m nádherné výhledy na Rychlebské hory a roviny v sousedním Polsku. Samozřejmě za podmínky, že se vrchol neskrývá v mracích jako dnes :-(

Jemné mrholení moc příjemné není. Nejlíp uděláme, když se vrátíme z kopců dolů.

Až navečer se mi podařilo i pár fotografií z dronu.

A večer pár nočních snímků.

Pokojíček v hotelu Pod zámkem to byl mrňavý, ale bylo v něm teploučko, ticho a výborně se o nás starali. A výborně tady vaří :-)

V neděli ráno to na malou chviličku vypadalo, že aspoň jeden den nám počasí bude přát.

Možná kdybychom byli zůstali na severní straně Rychlebských hor... Ale kdo to mohl tušit... Hned za Ladeckým sedlem jsme se opět ocitli v šedivé - zpátky domů do Brna jsme to vzali přes Lądek-Zdrój a Stronie Śląskie do Kladského sedla. Tak trochu jsme doufali, že se na Dalimilovu rozhlednu podíváme aspoň pěšky nejkratší cestou z parkoviště. Nepodívali... Hřebeny Jeseníků, Rychlebských hor i Kralického Sněžníku opět zmizely v mracích, mrholilo a ještě se přidal silný vítr :-(

 

Třeba někdy příště... Zůstalo toho k prozkoumání více - Lánský vrch, Nýznerovské vodopády, Venušiny misky, zatopené lomy, jeskyně Na Pomezí, kostel na Boží hoře nad Žulovou. A také Zloty Stok, město a muzeum těžby zlata, zámek v pseudogotickém stylu Kamieniec Zabkowicki či šikmá věž v Zabkowice Slaskie.