Přírodní park Baba 28.9.2024

bedly

 

Přírodní park Baba je rozsáhlá zalesněná vyvýšenina na území Řečkovic, Bystrce, Medlánek a obce Česká. Hřbet od Medlánek ke Kuřimi je asi 6 km dlouhý s nejvyššími vrcholy Sychrov (463 m) a Velká Baba (446 m). Rostou zde vzácná společenství dubů, jejichž tradiční domovinou je jižní Evropa. Kdysi pastviny, nyní několik set hektarů lesů a vzácných bylin, například orchidejí. A letos na přelomu září a října království bedly vysoké :-)

Stačilo vyrazit autobusem číslem 41 do Ivanovic a poté zamířit nejkratším směrem pod Sychrov a následně po hřebenu zpátky do Medlánek.

Lesy jsou zde husté, prasat divokých nepočítaně a s výhledy nepočítejte. Sychrov je s nadmořskou výškou 463 m nejvyšším místem přírodního parku, takže výstup dá docela zabrat. Ale dneska je to o bedlách :-)

Bedla vysoká (Macrolepiota procera) je jedlá a velmi chutná stopkovýtrusná houba z čeledi pečárkovité. Ke kulinářskému užití je vhodný především klobouk, třeň je tuhý. Klobouk má v průměru 10–40 cm, v mládí uzavřený, vejčitého tvaru. Později dostává kuželovitý až plochý tvar. Uprostřed je tmavý hladký hrbolek.

Mladé plodničky mají klobouk celý nahnědlý, růstem jeho pokožka puká a v soustředných kruzích se vytvářejí nepravidelně rozložené, odstálé, plstnaté, velké, hnědé šupiny. Pod nimi je pleťově světle hnědá plstnatá pokožka, která je na okraji klobouku světlejší. Roste hojně v listnatých i jehličnatých lesích, převážně na prosvětlených okrajích a mýtinách. Setkat se s ní ale lze i na zahradách nebo v parcích.

Bedly prostě všude...

Ale pozor, není každá bedla jedlá. S bedlou vysokou se dá zaměnit jedovatá bedla zahradní. Ta se od vysoké liší tím, že je poměrně mohutná, na klobouku má mezi šupinami hluboké praskliny a na řezu nebo při otlaku se barví do červena nebo červenohněda. A co je nejdůležitější, má ráda hnojenou půdu, takže roste na zahradách, kompostech, záhonech nebo i ve skleníku. Na těchto místech bedly proto nikdy nesbírejte, hrozí riziko zvracení, průjmu a rychlé dehydratace organismu.

 

Bedla červenající roste v lesích a dlouho byla považována za jedlou a chutnou houbu, ovšem po řadě případů alergických reakcí po konzumaci této houby už se její sběr nedoporučuje. Od bedly vysoké se dá snadno rozeznat tím, že je jednak menší, ale hlavně při řezu nebo otlaku mění barvu do žlutooranžova až hnědočervena.

 

Za jedinou opravdu jedovatou bedlu je považována bedla ostrošupinná, která je naštěstí od klasické jedlé bedly vysoké podstatně odlišná. Je daleko menší, vyznačuje se celohnědým kloboukem s drobnými tmavšími šupinami a povislým připojeným prstenem.

 

Vyskytly se i záměny za jedovatou muchomůrku tygrovanou a muchomůrku zelenou, ty ale na rozdíl od bedel vyrůstají z pochvy.

Nejoblíbenější recept na její zpracování jsou určitě řízečky, ať už na kmíně a nebo klasicky v trojobalu. Ještě uzavřené klobouky lze také plnit masem a zapékat. Ty moje skončily na pánvi na kmíně a zbytek skončil podušený v mražáku.