Súľovské skály 20.-23.9.2024

podzim už se hlásí o slovo

 

Světlo je šikmější, stíny delší a noc stejně dlouhá jako den - je tady podzimní rovnodennost a taky pár teplých dnů s vůní babího léta. Kvůli prodlouženého víkendu nechci strávit spoustu hodin za volantem, Súľovské skály u Bytči jsou vzdálenostně tak akorát. A co je momentálně také důležité, této oblasti se vyhnuly ničivé povodně minulého víkendu a není zde vyhlášen zákaz vstupu do lesa

 

Súľov je moje srdcovka a každý, kdo tam byl, mi jistě dá za pravdu, že tahle oblast bezesporu patří do skupiny TOP.

Čekají mne dlouhé chladné večery a hodně chladná rána - teplota ráno klesne pod 5°C. Já ale tentokrát nebudu spát ve stanu, ale v autě, takže není problém si zabalit ten nejteplejší spacák, deku navíc a teplou vestu k večernímu posezení u ohně.

Penzión Štefánik a stanový kemp se nachází na okraji obce Súľov-Hradná. K dispozici jsou plochy pro stany i karavany, elektrické přípojky, několik ohnišť, pitná voda v korýtku a ne zrovna geniálně vyřešené sociálky včetně sprchy s teplou vodou - voda teče pouze po vhození žetonu, nelze se zamknout a světlo funguje na pohybové čidlo mimo kabinku :-( Platím 5,50€ za osobu, 3,50€ za auto, 1€ za 1 žeton do sprchy a 1€ daň. Celkem 11€/osoba/noc, to není až tak moc při dnešních cenách a je tu parádní klid, téměř prázdno a vesnický COOP je otevřený i v neděli dopoledne.

 

Poskládat ložnou plochu z překližkových desek a nafouknout matraci chvilku trvalo, ale mnohem větší zádrhel nastal ve chvíli, kdy jsem chtěla zkombinovat maskovací plachtu za účelem překrytí oken kvůli soukromí, až si budu uvnitř večer svítit a automarkýzu, která je uchycena na podélný střešní nosič neboli hagus. Tohle budu muset pro příště vymyslet nějak líp... Už jsem jednou zkoušela i přesně vyměřené kryty z odrazné fólie za radiátor, výsledek byl téměř dokonalý, ale instalace do všech oken strašně pracná.

Nejvyšší čas vyrazit na dřevo, slunce zapadne už před sedmou a večer bude dlouhý.

K večeři bude samozřejmě špekáček :-)

Zvuky jelení říje se ozývají z více směrů. Docela děsivé, ještěže nespím v lese.

 

Tráva je ráno plná rosy, ale bude nádherný den. S hrnečkem kafe se ze stínu stěhuju na slunce - v noci byla zima, zejtra se raději ještě přiobleču a především si nachystám čepici. Nejvíce tepla uniká z těla hlavou!!!

Súľovské skály jsou jedním ze tří podcelků Súľovských vrchů (Súľovské skály, Skalky, Manínská vrchovina), které jsou ohraničeny údolími Rajčianky a Váhu - mezi městy Žilina, Považská Bystrica a Rajec a spadají pod velkoplošné chráněné území CHKO Strážovské vrchy.

 

Obec Súľov-Hradná leží v okrese Bytča uprostřed nádherné scenérie skal, které tvoří její přirozenou hranici. Skalní město je tvořeno převážně vápencem a dolomitem v netradiční formě - v podobě slepence, který je poměrně drolivý a který snadno podléhá erozi. Tvoří bizarní tvary v podobě skalních jehel, oken a bradel. Skály vystupují asi 250 výškových metrů nad okolní terén, tvoří tak hřeben ve tvaru půlměsíce. Súľovské skály protkává spousta turistických tras, které nejsou – až na počáteční výstupy – příliš obtížné. Výběr je veliký: naučný chodník na Súľovský hrad, výstup na Žibrid, Hričovský hrad, Lietavský hrad, Hlbocký vodopád, Manínská a Kostolecká tiesňava, jeskyně Šarkania diera, skalní útvar Obrovská brána a Gotická brána, přechod východního hřebene (Kečka) a spousta skalních vyhlídek.

 

 

Gotická brána a Súľovský hrad

 

Zřejmě nejnavštěvovanější je část vyznačená naučným chodníkem na Súľovský hrad. Trasa začíná u parkoviště a hned začíná stoupat mezi skály. Má celkem 17 zastavení a na infocedulích se dočtete nejzajímavější informace o místní fauně a flóře, ale také o geologii.

K vyhlídce na Gotickou bránu vede celkem nenápadná odbočka značená ikonkou vyhlídky. Působivý lomený oblouk Gotické brány dosahuje výšky 13 metrů a široký je cca 5 m, což znamená, že Gotická brána je vůbec největší skalní bránou Súľovských skal a nic na tom nemění ani fakt, že nedaleká Obrovská brána působí opticky dojmem tak nějak větším, ač je nižší o 2 metry a pouze výrazně širší.

Kdysi vedla turistická trasa přímo skrz bránu a pěšinka vás tudy stále ještě navede, aniž byste dokázali rozpoznat, kde skončila odbočka k vyhlídce a kam byste již mimo značenou trasu neměli šlapat. Stále jsou na ní kovové pomůcky, takže není žádný problém projít branou a napojit se opět na trasu k hradu z druhé strany.

Nejhorší část výstupu mám za sebou, k hradu už vede pohodlná pěšina.

Zřícenina Súľovského hradu je propletencem skalního města a zbytků hradního zdiva nalepeného na skalách. Strážní hrad pochází z 15. století a chátrá od zemětřesení v roce 1858. Moc tu toho nebylo ani tehdy, terén nedovoloval hrad rozšiřovat a budovat přístavby.

Hrad má dvě části, spodní a horní, s výškovým rozdílem čtrnácti metrů. Do horního hradu se dalo vstoupit přes velmi úzký otvor ve skále, široký sotva pro jednu osobu a navíc byl chráněn ještě padacím můstkem. V horním hradě je do skály vytesaná cisterna na dešťovou vodu, o rozměrech 80x150 cm, dnes zasypána odpadem a kamennými sutinami. Na nejvyšším bodě horního hradu stávala pozorovatelna s výborným výhledem na okolí.

Není ale až tak úplně jednoduché dostat až nahoru. Po vyšplhání kratičkého žebříčku se prolézá úzkým otvorem ve zdi. Ani se nechce věřit, že to tady mohlo kdysi vypadat takto.

Rozhled z hradu je vskutku impozantní, pod sebou mám jako na dlani celé údolí, na jihu se zvedají vzdálené kopce Strážovských vrchů, východním směrem přes údolí vidím lesnatý hřeben s vrcholy Kečka a Žibrid a severovýchodně je dobře patrný vrchol Brada (814 m) a Roháč (803 m) i mohutné skalní město pod ním.

 

Při návratu prozkoumávám i něco jako sklep, místo, kde se schovávala před bouřkou a bleskem byla v roce 2008 zabita maminka s dvouletým dítětem.

Skalní převisy jsou za bouřky nebezpečné vždy a tohle místo je navíc nejvyšším místem v okolí.

 

Trasa pokračuje prudce dolů a pro bezpečný sestup je zde nainstalováno několik žebříků, řetězy a zábradlí.

Cca 100m od Lúky pod hradom je vyznačena studánka, ale nespoléhejte na ni - vysychá a ani dnes z ní neteče ani kapka. Vodu jsem získala až z potoka o kus níž.

Pokračuju pod Bradu - Brada nebo také Pátriková (816 m) je po Žibridu (867 m) a Kečce (822 m) třetím nejvyšším vrcholem v této části Súľovských skal. Dvojvrchol tvoří výraznou dominantu a byl by z něj fantastický rozhled, ale samotný vrchol není turisticky přístupný a výstup je zakázán kvůli vzácné květeně i horolezcům.

 

Nejen ze Štefánikovy vyhlídky (739 m) je výhled na celou Súľovskou dolinu.

A občas i na opačnou stranu, do údolí Váhu a hřeben Javorníků či Beskyd.

Z vyhlídky pod Roháčem lze zahlédnout i část hřebene Lúčanské Malé Fatry - zásluhou vysílačů nezaměnitelnou siluetu Martinských holí a také hrad Lietava.

V Roháčském sedle (692 m) stojí lesní oltář - končí zde křížová cesta a já tady hřeben opouštím.

Modrá značka směřující ze sedla do obce Súľov patří s postupným klesáním k těm nejpohodlnějším - taky je značena jako cyklotrasa.

Ocúnů doslova mraky... Ale pozor, všechny části téhle typicky podzimní rostliny jsou prudce jedovaté.

 

 

přechod východního hřebene (Kečka)

 

Tentokrát vyrážím ráno po žluté do sedla Patúch (622 m).

V sedle mám za sebou 4 km s převýšením cca 250 m, takže pohodovou procházku, ta horší část začíná až v sedle Patúch pod Žibridem - prudkým výstupem bukovým lesem na první bezejmennou "osmistovku" dnešní trasy.

Docela to šlo, dostávám se na hřeben, kde se za několika skalkami objeví první výhledy do Súľovské kotliny, na Súľovský hrad a vesnici Súľov a za mými zády také na vrchol Žibrid (867 m), nejvyšší vrchol Súľovských skal a po Velkém Manínu (890 m) druhý nejvyšší vrchol Súľovských vrchů.

Pěšina kopíruje hřeben z kopce do kopce a zvlněný terén mne bude provázet až do Roháčského sedla. Celý hřeben od sedla Patúch do Roháčského sedla je sice jen nějakých 6 km dlouhý, ale zásluhou členitého terénu zabere několik hodin chůze.

Nahoru a dolů, nahoru a dolů...

Nahoru a dolů, nahoru a dolů... Naštěstí je vynaložena námaha okořeněna krásnými výhledy.

Kečka, nazývaná také Pyskatá Kačka (822 m) poskytuje velkolepé výhledy jižním a západním směrem a na vrcholu je umístěna i schránka s vrcholovou knihou.

A je to tady zase - pro změnu dolů a nahoru, dolů a nahoru a posléze do Roháčského sedla už jen dolů :-)

 

 

Šarkania diera

 

Z Lúky pod Roháčom vede odbočka k jeskyni Šarkania diera.

Jak se blížím k jeskyni, strmost se zvyšuje, bez kovových žebříků a dalších pomůcek by to nešlo.

Mohutnou jeskyni (délka 60 m, výška 20 m) vytvořila prosakující povrchová voda v kombinaci s mrazovým zvětráváním slepencového podloží a jde o významné archeologické a paleontologické naleziště z období konce doby kamenné a bronzové.

Místní legenda řadí k historickým obyvatelům Šarkaní díry i nebezpečného draka, který v ní prý dlouhé roky nacházel útočiště, a podle kterého dostala své jméno.

 

 

Obrovská brána

 

O kousek dál a výš po žluté je k vidění v místě zvaném Pod Čiakovom obrovská skalní brána. Ale když to tady za deště či sněhu klouže, tak zde zřejmě končí veškerá legrace :-(

Zajímavostí tohoto 8 metrů vysokého útvaru je také to, že se o něm zachovala písemná zmínka už z 13. století.

 

 

Hlbocký vodopád

 

Hlbocký vodopád je dvoustupňovým vodopádem, který dosahuje výšky asi 15 metrů. Nejjednodušší přístup k němu je z vesničky Hlboké nad Váhom, ale sejít se k němu dá i po zelené značce ze sedla Roháč-Čiakov (718 m) a tímto směrem jsem se k němu dostala tentokrát i já.

Běžný průtok je docela nízký, jeho krása tak vynikne jen po vydatných deštích nebo na jaře v době tání sněhu. Jeho půvab v minulosti okouzli i některé slovenské filmaře. Záběry vodopádu si zahrály v pohádce Perinbaba nebo Soľ nad zlato (slovenská pohádka z roku 1982, ne ta naše s Janem Werichem z roku 1954).

 

Skalní práh, z nějž se vody Hlbockého vodopádu řítí dolů, je sevřen strmými a vysokými skalními stěnami. Kdysi byly po levé straně vodopádu instalovány řetězy, ale dneska vede značka jen boční roklí.

 

A ačkoli jsem se vracela nahoru stejnou cestou, byla to moc příjemná procházka.

Čas řádně pokročil a bylo by škoda nevyužít podvečerních barev. Namísto toho, abych zamířila nejkratší cestou dolů, beru to znovu přes Štefánikovu vyhlídku a Súľovský hrad. V kempu totiž slunce zapadá za hřebenem s Havraní skálou směrem na Vrchteplou hodně brzy.

A šupem dolů, než se setmí.

Večeři chystám za svitu čelovky.

A takto dopadly pokusy vyfotografovat tu hvězdnou nádheru nad hlavou :-)

 

A poslední výlet si zaslouží svou vlastní stránku - zastávka při cestě domů, výstup na Vápeč, jeden z nejkrásnějších vrcholků Strážovských vrchů