Toulky Balkánem 17.-29.6.2011

1. část - Makedonie - Tetovo, NP Mavrovo, jezero Ohrid

2. část - Albánie, vnitrozemím na jih - Korcë, Voskopoja, NP Brenhi Drenovë, Gjirokaster, Ksamil, Butrint

3. část - Albánie - po pobřeží na sever - Sarandë, Himarë, Qëparo Fushë, Dhermi, Llogarský průsmyk, Berat, Apolonia, Tirana, Krujë, Shëngjin, Lezhë, Skadar

4. část - Černá Hora - Kotor, Chorvatsko - Dubrovník

 

Sarandë je nejjižnějším letoviskem Albánské riviéry a kdysi se sem jezdili rekreovat papaláši a zasloužilí pracovníci. Dneska to zde ovšem vypadá tak, že pobyt zde by se dal považovat za trest - neskutečně nevzhledné betonové panelákoviště :-( Sarandë roste nevídaným tempem a není mi absolutně jasné, kým chtějí všechny ty hotely zaplnit. Ale pobřežní promenáda je celkem pěkná...

V zátoce Palermos, nedaleko městečka Himarë, je i ze silnice jasně vidět opuštěná ponorková základna - tunel na mořské hladině. Právě toto zařízení, dok hluboký 400 metrů vysekaný do tvrdé skály s odbočkami až pro 10 ponorek, stálo na počátku totální izolace albánského režimu a vlastně zde nikdy žádné ponorky nebyly... Nejlíp je však vidět z dobře zachovalé pevnosti Aliho Paši - sem už se Skanderbeg nedostal a vládl zde Ali Paša Tepelenský (*1741 - †1822). Místní průvodce se nám snaží přihlížit svou rusko-albánsko-anglickou hatmatilkou místní historii, ale moc jsem toho nepochytila - jen umístění kuchyně a harému :-)

A všude zde pokvetou aloe neuvěřitelnými, několik metrů dlouhými výhonky.

Staré Qëparo Fushë je jednou z opevněných vesniček ve svahu nad albánskou riviérou. Z Nového Qëparo sem vede uzounká silnička s příšerným sklonem :-) Autobus sem rozhodně nevyjede, takže vyrážíme po svých. V poledním vedru překonat převýšení 300 metrů není až tak jednoduché a člověk by nevěřil, kolik potu dokáže stéci po čele a nosu k očím. Naštěstí je nahoře kousíček před vesnicí vydatný pramen pitné vody.

Obyvatelé této vesničky se dlouhá staletí živili pirátstvím, ale v současné době vesnice vymírá a žijí zde jen staří lidé. Přesto se kolem nás sbíhá několik dětí a zkouší využít jednoduché základní fráze v angličtině.

Zpátky se vracíme kozí stezkou a po bývalé zarostlé silničce přímo k moři na pláž. Sestup nám zpříjemňují bohatě kvetoucí oleandry a dole i nádherné olivníkové háje. A pláž je samozřejmě plná betonových bunkrů :-)

A jede se zase dál... Panoráma vesnice Dhermi dotváří tři kostelíčky - nahoře na kopci je chrám sv. Anastase, modrá kopule na věži uprostřed vesnice patří sv. Marii, tím třetím je kostel sv. Tomáše. Během krátké pauzy stíhám vylézt až ke kostelíku sv. Anastase - společnost mi dělají jen volně pasoucí se krávy mezi trsy nějaké fialové rostlinky. Že by levandule? Tam někde dole je i vila Envera Hodži...

Pobřeží mezi městy Vlorë a Sarandë se nazývá Albánskou riviérou. Tím nejvyšším místem pobřežní silnice je Llogarský průsmyk v nadmořské výšce 1024 m a protože spát budeme jen kousek pod ním, tuhle noc nám rozhodně nebude horko.

 

V bitvě v Llogarském průsmyku zvítězil Pompeius nad Césarem a procházka k vysílačům na Anastaziově hoře, nejsevernějšímu výraznému vrcholu v pobřežním pásu hor Logorajt do výšky 1300 m není náročná - odměnou za hodinový výstup jsou nádherné pohledy na mořské pobřeží dosud téměř nedotčené turistickým ruchem. V dáli už lze spíše tušit než vidět obrysy řeckého ostrova Korfu. Na jihu moře Jónské, na severu poprvé zahlídneme Jadran.

Fotíme samozřejmě zlatohlávky, ale kozlíček z čeledi tesaříkovitých, který přespal na jednom z našich stanů byl mnohem hezčí.

Jadran v Albánii rozhodně dnes už není tak okouzlující a liduprázdný jako pobřeží Jónského moře.

Berat je považován za jedno z nejkrásnějších měst na Balkáně. Ale dostat se do něj není vůbec jednoduché - místní silnice jsou zásluhou stavby rafinérky ještě v mnohem příšernějším stavu než je v Albánii obvyklé a náš řidič autobusu to rozhodně nemá lehké. Celá Fierská kotlina tak nějak smrdí ropou a opuštěné těžní věže stojí úplně všude.

Prohlídka začíná v pevnosti - hned za branou se rozprostírá pozoruhodný svět - stále obydlené město ve městě. Masivní zdivo kontrastuje se zelenými dvorky, ale život tady rozhodně není jednoduchý, za většími nákupy se musí sestoupit do podhradí a po letité dlažbě, vyhlazené do lesku, to rozhodně není pro ty starší jednoduché.

Za mírný obnos lze v areálu pevnosti navštívit unikátní expozici ikon albánského malíře Onufriho (i za vstup do areálu pevnosti se během dne platí).

Nevynecháváme ani zbytky staré mešity s názvem Xhamia e Kuqe (červená mešita) - neodolám a vylezu až na samý vršek minaretu po neuvěřitelně uzounkém schodišti, vždyť kolikrát se člověku poštěstí vylézt na minaret. Pokud tedy nepočítám ten lednický :-)

Výhledy jsou z hradu úžasné - z minaretu i z hradeb nad řekou. Škoda jen, že hory na východě se skrývají pod čepicí z mraků.

Snad nejmalebnější zákoutí Beratu vykouzluje starobylá muslimská čtvrť Mangalem a právě její zásluhou dávní poutníci toto město pojmenovali "městem tisíce očí" - všechny domy jsou nasměrovány k řece.

Stačí přejít visutý most přes řeku Osum a ocitám se v křesťanském světě. Úzkými uličkami lze dojít až ke klášteru sv. Spyridoma.

Jedním z nejstarších albánských měst je i Apolonia na kdysi strategickém pahorku, ale již dávno neleží u moře, takže zdejší přístav ztratil svůj význam a bývalou slávu Apolonie, významného obchodního střediska římské doby už jen připomíná portál bouleterionu, budovy, která sloužila jako senát a byla centrem města a hlediště bývalého odeonu.

Ještě krátka prohlídka byzantského kláštera Panny Marie ze 14. století s kostelíkem plným ikon a fresek a může se jet dál.

Nebo vlastně ne, ještě se musíme pokochat krásou želviček, kterých je zde všude kolem spousta.

Tirana je hlavním a největším městem Albánie. Hlavním městem se stala až v roce 1920 a počet obyvatel města se dnes odhaduje k miliónu. V současné době existují velkolepé plány na modernizaci hlavně centra města, ale příliš mnoho zajímavostí pro turisty zde nenajdete. Centrální velké Skanderbegovo náměstí se zrovna skrývalo za ploty stavební firmy a pro fotografii Skanderbegovy jezdecké sochy bylo nutno protáhnout se dírou v plotu.

Historická Edhem Beyova mešita je ze 17. století. Jako jediná náboženská stavba svého druhu přežila násilnou ateizaci, při které se většina kostelů a mešit srovnala se zemí a je nejstarší dochovanou stavbou ve městě. Jenže zrovna je čas modliteb, takže vstoupit do mešity jako žena s fotoaparátem na krku a navíc v kraťasech a odhalenými vlasy si rozhodně netroufám.

Nedaleko mešity stojí hodinová věž a budova národního muzea vzniklá ve stylu socialistického realismu. Obrovská budovatelská plastika je naneštěstí skryta pod lešením...

Kousíček od náměstí se nachází mauzoleum Envera Hodži - dnes už svůj účel neplní a podle zchátralosti neplní vlastně vůbec žádný účel. Památník však byl nejnákladnější albánskou stavbou v celé komunistické éře.

Před pyramidou je zavěšen zvon, který je památkou na oběti násilností z roku 1997, kdy v Albánii zkrachovaly podvodné investiční společnosti založené na principu našich "letadel" a ekonomická krize spojená s ožebračením velké části albánské společnosti přivedla Albánii na pokraj občanské války - je odlit z vystřílených nábojnic. Pod zvonem se má skrývat jediná mně dostupná albánská "keška" z těch cca 6, které v celé zemi jsou a samozřejmě byla fuč :-(

Ale jinak působí hlavní město celkem čistě a upraveně, ale navštívila jsem jen centrum, protože na větší toulání nebyl čas. A dokonce i cyklostezky tam mají :-)

K národním hrdinům Albánie patří mýtický Skanderbeg a nositelka Nobelovy ceny za mír matka Tereza. Neohrožený bojovník proti osmanským hordám Jiří Kastrioti alias Skanderbeg se narodil na počátku 15. století v rodině jednoho z nejvlivnějších albánských feudálů a vyrůstal se svými bratry jako rukojmí na dvoře sultána, kde se naučil vojenskému umění a muslimské víře. Pak se však postavil proti němu, přestoupil na katolickou víru a sultánovi vyhlásil válku - vyhrál několik bitev a Evropa mu vděčí za zadržení turecké expanze dál na západ. Poté, co v roce 1468 zemřel na malárii, Albánci vzdorovali ještě dalších 10 let, než Turci definitivně dobyli jejich území.

 

Město Krujë leží v horách nedaleko Tirany. Běloskvoucí středověký hrad svítí novotou - jde o Skanderbegovo muzeum, které projektovala v roce 1982 dcera komunistického diktátora Envera Hodži Pranvera. Právě v Kruji vztyčil Skanderbeg v roce 1443 červenou vlajku s černým dvouhlavým orlem a vyhlásil nezávislost Albánie.

Na hradě lze najít i věž nazývanou kula - vysoký dům bez oken, do kterých odcházeli ti, na které byla vypsána krevní msta. Zákony kanunu, které nahrazovaly moc a autoritu státní správy, upravovaly chování a práva žen, průběh svateb, pohřbů i jiných zvyků především v horských vesničkách. A krevní mstu prý v odlehlých vesnicích praktikují dodnes - její renesanci přinesl pád komunismu.

V pevnosti navštívíme etnografické muzeum. To je umístěné v typickém místním domě a jedná se o jednu z nejlepších albánských sbírek a příležitost poznat, jak před 200 lety zde žili bohatí, rozhodně nemůžeme vynechat.

V podhradí se choulí bektašská čtvrť. Její obyvatelé jsou členy starého islámského dervišského řádu, který je značně liberální na rozdíl od jiných náboženských směrů. Chrám, kterému bektašové říkají tege, zde byl postaven v roce 1789 a jsou zde pohřbeni otec, děd a praděd dnešního baby (tak se nazývá představený bektašů).

Bektaši Neki Emini nás ochotně provází jak starobylou modlitebnou, tak místností určenou k odpočinku a meditování. Ze zdí na nás shlížejí obrazy vousatých dervišů a dovoluje nám fotografovat - obrázek s přeškrnutým fotoaparátem je jinak zde v Albánii všude, kam si zaplatíte vlezné a mnohé z mých fotografií vznikly překročením tohoto zákazu.

Ulička, spojující citadelu s novým městem, připomíná orientální bazar. Úzké dlážděné chodníčky jsou lemovány dřevěnými krámky, ve kterých můžete zakoupit Skanderbega v tuhém i tekutém stavu, kroje, erby, obrazy, tradiční ručně tkané koberce, staré dřevěné truhly a mnohé další suvenýry (ale pozor, mnohé jsou samozřejmě made in China).

Pálení vápna kousek pod městem je už naštěstí minulostí, protože k zátopu se používaly samozřejmě pneumatiky a černý kouř byl tak nějak všude.

 

Dneska dostáváme namísto domácí stravy stravu hospodskou - mušle slávky jako předkrm a grilovanou mořskou rybu jako hlavní chod. Moc příjemná změna :-)

Noc trávíme na písečných plážích u Shëngjinu. Přes den zde bývá plno, z Tirany to sem není daleko, ale takhle navečer a následně i zrána je pláž jenom naše. Chtěla jsem opět přespat na plážovém lehátku přímo u moře, ale místní bar dlouho do noci hlasitě vyhrával a tak nějak všude zde svítily reflektory :-(

V severoalbánském městě Lezhë (čti Ležé) moderní sloupová stavba skrývá trosky kostela sv. Mikuláše a Skanderbegovo mauzoleum - a taky jeho slavnou kozí helmu a meč (jsou to kopie, originál je k vidění v muzeu ve Vídni). I místní hrad na kopci byl součástí řetězu Skanderbegových středověkých hradů, které byly postaveny tak, aby si mohly mezi sebou předávat signály, ale tento není veřejnosti přístupný.

Zbytek času do odjezdu trávím procházkou centrem města - mohla bych si u pouličního čističe bot nechat vyleštit boty, ale mám na nohách samozřejmě sandály :-)

Poprvé během pobytu v Albánii vidím někoho v něčem, co připomíná kroj...

Ale nejzajímavější je pozorovat cvrkot na kruhovém objezdu poblíž stanoviště dolmušů a taxikářů (dolmuše jsou dodávky pro osobní dopravu bez pevného jízdního řádu - jede se, až se zaplní), když se mezi automobily snaží proplést i povoz tažený koníkem.

Úžasné jsou i slunečníky, které používají mnohé z místních žen :-)

A opět do autobusu a míříme dále na sever. Skadar je s počtem obyvatel cca 100 tis. jedním z největších měst Albánie a leží nedaleko hranice s Černou Horou na břehu Skadarského jezera.

 

Kousek za městem se skrývá jedna zajímavost - Messký most. Nad korytem říčky Kirit, těsně v blízkosti nového přemostění se klene 13 vzdušných oblouků starého kamenného mostu. Označuje se sice jako římský, ale je dílem osmanských stavitelů z druhé půlky 18. století. A škoda - v korytě nebyla ani kapka vody.

Pevnost Rozafat se tyčí na 134 metrů vysokém kopci v jihovýchodní části Skadaru, přibližně 2 kilometry od centra města. Její umístění nad soutokem tří řek - Drinu, Kiri a Buny - je velkolepé. Většina staveb v pevnosti tvoří rozvaliny a jen málo se toho dochovalo do dnešních dob. Mohutné stavbě dala jméno pověst - Rozafat se totiž podle legendy jmenovala dívka, která prý byla zaživa zazděná v hradebních zdech jako oběť bohům, aby byla pevnost dostavěna bez problémů. Dívka při zazdění prosila o to, aby byl ponechán ve zdi otvor, aby mohla kojit svého syna a pověst praví, že ze zdi pak vytryskl pramen mléčně zbarvené vody.

Z hradních ochozů se naskýtá nádherný pohled na Skadarské jezero. To patří dvěma státům, kopce po levé straně už jsou Černé Hory. Jedná se o největší jezero na Balkáně, jeho plocha je ovšem proměnlivá - pohybuje se od 370 do 530 km2 podle stavu vody. Délka jezera je 50 km, šířka 15 km, průměrná hloubka však dosahuje pouhých 8 metrů a většina břehů je zarostlá rákosím a nepřístupná.

V Albánii neexistují kempy v evropském smyslu slova. Většinu noclehů byla řešena tak, že jsme spali na soukromém pozemku u hospody. K dispozici byl záchod, často tureckého typu a zdroj vody na umytí a většinou i voda pitná. Kdo potřeboval zdroj elektřiny, mohl požádat personál v restauraci o možnost zapojení nabíječky do zásuvky a nebýval s tím problém.

 

O víkendech se albánská města v žádném případě neproměňují v oázy klidu bez lidí se zavřenými obchody - rozdíl oproti všedním dnům je pouze v tom, že nepracují státní úřady a banky a hlavní ulice nejsou tak ucpány auty.

 

Albánie má mnoho přívlastkú - země orlů (ale orly jsem viděla jen dvojhlavé na státních vlajkách a státních znacích, ale popravdě nechodím s hlavou otočenou vzhůru a orlí siluetu stejně nepoznám), země bunkrů (jeden bunkr na tři obyvatele), země hor (průměrná nadmořská výška je přes 700 m n.m.) a země mercedesů (nelze než souhlasit). Má své kouzlo a turistů jsme při svých toulkám křížem krážem touto zemí potkali minimum.

1. část - Makedonie - Tetovo, NP Mavrovo, jezero Ohrid

2. část - Albánie, vnitrozemím na jih - Korcë, Voskopoja, NP Brenhi Drenovë, Gjirokaster, Ksamil, Butrint

3. část - Albánie - po pobřeží na sever - Sarandë, Himarë, Qëparo Fushë, Dhermi, Llogarský průsmyk, Berat, Apolonia, Tirana, Krujë, Shëngjin, Lezhë, Skadar

4. část - Černá Hora - Kotor, Chorvatsko - Dubrovník