Králický Sněžník / Rychlebské hory 5.-8.5.2018

podél hraničních kamenů z Mladkova do Javorníku

 

předcházející část

 

den třetí

 

Brousek (1116 m) - Smrk (1127 m) - Kovadlina (989 m) - Břidličný (945 m) - Hraničky - (685 m) - Černý vrch (826 m) - Černý kout (765 m) - Koníček (850 m) - hraniční přechod Travná / Lutynia (665 m), cca 23 km

 

Nádherné ráno :-)

Ale není všechno paráda :-( Smutně třesu prázdnou kartuší :-( Něco netěsnilo a plyn je fuč :-( Na vločkovou kaši rozmíchanou ve studené vodě nemám vůbec chuť, takže mi nezbývá než rozdělat oheň :-(

Vodu doplňuji u Solné chaty na Smrku.

Smrk (1127 m) je nejvyšší horou Rychlebských hor a poslední tisícovkou mého putování na Borůvkovou horu.

Je to už dávno, kdy se zde nacházelo trojmezí tří historických zemí - Markrabství moravského, Rakouského Slezska a Kladského hrabství. Dnes se zde stýkají hranice Moravy, Slezska a Polska.

Je čas vyrazit. Severní část pohoří dosahuje průměrných výšek 800-950 m a je protažena ve směru severozápad – jihovýchod v délce 30 km.

Kovadlina (polsky Kowadlo) má dva stejně vysoké vrcholky (989 m) a za svůj název vděčí vrcholovým skalkám, z nichž jedna při troše fantazie připomíná kovadlinu. Bývalo to vyhlídkové místo, ale o výhledech už nemůže být řeči, vše je zarostlé lesem - jižní vrchol s českým rozcestníkem je zcela bez výhledů, severnější s polským taky, ale kousek pod vrcholem se ze zelené lze rozhlédnout k západu, ale za nějaký ten rok i tady už přes stromy nebude vidět nic.

Ale přesto je putování po hraniční pěšině úžasné. Jarní zeleň k tomu přispívá nemalou měrou, ale na podzim tu taky musí být moc hezky. Stezka se houpe po hřebenu, občas propadá do sedel a pak zase stoupá.

 

I kuskus se musí zalít vroucí vodou, takže obědová pauza se kvůli zakládání ohně docela protáhne.

Špičák leží mimo hlavní hřeben, takže jej vynechávám, ale studánka pod Stráží přichází vhod.

Po druhé světové válce došlo k odsunu všech německých obyvatel ze Sudet a mnoho horských vesniček bylo zbouráno a zrušeno několik let po odsunu Němců na přelomu 50. a 60. let 20. století ženijním vojskem Československé lidové armády. Patří mezi ně i Hraničky (německy Gränzdorf) , dnes jen rozlehlá louka a jedno z nejkrásnějších míst trasy. Obec mívala na tři sta obyvatel, devětatřicet domů, dva hostince, kostelík i školu.

 

Zůstal tu jen jeden přeživší dům, díky šťastné souhře náhod jej pro svou rodinu zachránil lesní dělník Franz Schlegel.

Nebýt vykáceného lesa, výhledy do polských rovin by z Černého vrchu žádné nebyly.

Dalším zastavením je Černý kout. Zřetelné jsou pozůstatky příkopů či spíše zákopů podobně jako na Hraničkách - měly zabránit průjezdu těžkých vozidel. Cedule upomíná na setkávání disidentů. Oponentům komunistického režimu v Československu před rokem 1989 vydatně pomáhali členové polské Solidarity. Organizovali setkání disidentů na společné hranici a chartistům tajně posílali tiskoviny a zakázanou literaturu. To poslední pašování samizdatů se zde konalo 18. listopadu 1989. Z historických fotek prezentovaných na informační tabuli poznáte například i Václava Havla a předáka polské Solidarity Adama Michnika.

 

Setkání představitelů demokratické opozice z Československa s jejich polskými přáteli se konalo i na Koníčku. U hraničního mezníku 21/7 se tu 25. června 1989 nechal vyfotit Václav Havel.

Na chvilku opouštím hřeben scházím ke studánce zvané Koníček a modrá mne následně přivede do osady Zálesí.

Váhám, jestli nepokračovat přes Travnou, ale nakonec pokračuji přímo po hranici po neznačené pěšině.

 

Louky nad obcí Lutynia jsou nádherné a dlouho neváhám, kde dneska přespím :-)

 

 

den čtvrtý

 

hraniční přechod Travná / Lutynia (665 m) - Borůvková hora - Vysoký kámen (691 m) - Javorník, Jánský vrch - Javorník, žst (275 m), cca 24 km

 

Další krásný den přede mnou :-) Začínám opět sháněním klestí a suché trávy. Všechno by šlo, ale začínám být dobře vyuzená a zřejmě si moc nepomůžu, když si v Javorníku převleču čisté tričko.

Přede mnou je poslední vrchol hřebenovky, Borůvková hora, protože až do Bílé Vody pokračovat nebudu, protože spojení z Bílé Vody je více než bídné.

 

Na Borůvkové hoře (899 m) stávalo několik vyhlídkových věží, ale žádná z nich dlouho neodolávala rozmarům počasí.

Ta současná je z roku 2006 a po výstupu na vyhlídkovou plošinu ve výšce 24 m nad zemí se můžu pokochat kruhovým výhledem na Otmuchovské a Nyské jezero v Polsku, Šerák, Praděd a Smrk na české straně a Králický Sněžník lze spatřit z úplně opačné strany.

 

A nejen hory - příkré svahy přechází do zvlněné krajiny na úpatí hor a do nekonečných dálav slezských nížin s Otmuchovskými jezery.

 

Je to poněkud paradoxní, že od Rychlebských hor severně se rozkládá Česko, kdežto jižním směrem náš severní soused Polsko.

Různých tabulí je tu spousta :-)

Ale vody ve studánce ani kapka :-( To je ta nevýhoda, že jsem tu tak brzy, bufet je o půl desáté ještě zavřený.

Opouštím hřeben po červené. Mám před sebou dlouhé klesání a taky jednu skalní vyhlídku - Vysoký kámen.

Moc příjemné místo, ač výhledy do polské roviny s jezery Otmuchowskie a Nyskie postupně zarůstají a společnost mi dělá otakárek.

Sešup ke Kamennému mostu je nezvykle příkrý, trasa kolem Hoštického potoka vede po asfaltu a více či méně rozbitý asfalt mne provází až do Javorníku.

Javorník se vyznačuje spíše historickou zástavbou měšťanských domů a tolik vietnamských večerek pohromadě jsem ještě neviděla :-) Ale já bych raději nějakou tu restauraci s teplým jídlem. Zkusila jsem hotel Pod zámkem a odcházela naprosto spokojená :-)

Nejznámější kulturně-historickou památkou Rychlebských hor je zámek Jánský vrch v Javorníku, což byl původně gotický hrad (do roku 1507). Pyšní se nejen historickými nástěnnými malbami, početným mobiliářem, ale i mimořádnou sbírkou dýmek, největší svého druhu ve střední Evropě a zámeckou zahradou.

Obloha se zatahuje, ale to mi už nevadí. Na nádraží v Javorníku si sice připadám jak na konci světa, ale lokálka mne odveze do civilizace :-)