hřebenovka Bílých Karpat 13.-16.7.2018

pěšky po česko-slovenské hranici z Velké nad Veličkou na Vršatec

 

předcházející část, den první a druhý

 

 

den třetí

 

Machnáč (771 m) - Liešna - Žítková, přehrada - Hutiska - Žítková - Žítkovský vrch (669 m) - Lokov, náměstí - Hradisko, rozc. - pramen Olšavy - Na Koncích - Peňažná - Čerešienky (758 m) - Javorník (783 m) - Chladný vrch (742 m) - Vlárský průsmyk - Sidonie - Brezová, kaplnka, cca 38 km

 

Půl šesté a krásné letní ráno. Sice jsem zaspala východ slunce, ale nevadí, hlavní je, že noc proběhla naprosto v klidu.

Užívám si výhledy - nejnápadnější je silueta Považského Inovce. Na severovýchodě je nepřehlédnutelná výrazná a nezaměnitelná silueta Vršateckých bradel, můj dnešní cíl. Pořádná dálka... A navíc musím dvakrát dolů a nahoru - přede mnou je sestup do Starého Hrozenkova a nejníže položený Vlárský průsmyk.

 

K snídani bude samozřejmě zase vločková kaše, úžasný dehydratovaný vynález :-)

Je čas vyrazit, vezmu to dolů po loukách a přes Liešnou se po asfaltu dostanu k malé Žítkovské přehradě.

Žítková, obec s dvěma stovkami obyvatel kousek od hranic se Slovenskem se stala od vydání románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně v roce 2012 fenoménem. Zatímco majitelům penzionů turistický ruch pomáhá, řada místních jím trpí. Tisíce turistů hledají stopy po proslulých ženách, které tady dlouhá staletí - a také ještě před pár lety komunikovaly s bohem = bohovaly. Věštily budoucnost z vosku, pomáhaly nemocným lidem i zvířatům, dokázaly přivolat ženicha, najít ztracenou věc a snad i zahnat bouřku. Narušování soukromí na mnoha místech řeší aspoň takováto značka :-)

Přehrada se stala zřejmě veřejnosti nepřístupnou, protože modrá značka je přeznačená a obchází ji z druhé strany spodem, takže asi se nevykoupu :-(

 

Ale aspoň že se mohu osvěžit velkou kofolou v penzionu Žítková. Na studánky v tak suchém období nelze spoléhat.

Je čas nabrat zase zpátky ztracenou nadmořskou výšku.

Cedulky mne vedou k odpočívadlu u Hajtmanů a lákají na čerstvý domácí chleba. Ale ten je ještě horký a nelze jej tím pádem krájet, takže si nakonec pochutnávám na chlebánku se zapečenou slaninou.

Oblast kolem Starého Hrozenkova se nazývá Moravské kopanice - spadá sem Vyškovec, Vápenice, Žítková a obvykle i Lopeník. Rozptýlené chalupy obklopené sady, políčky, loukami a pastvinami mají neopakovatelnou atmosféru. Nejedná se o obvyklé obce, ale víceméně o shluk samot a osad. Usedlosti jsou zde od sebe vzdáleny nezřídka několik stovek metrů i několik kilometrů. Jméno Kopanice dostaly podle toho, že těžko přístupná políčka bylo možné obdělávat jen kopáním motykou.

 

Ale chaloupek, které připomínají prázdniny u babičky už je tady málo :-)

Většinou vypadají nějak takto:

Naučná stezka mne přivádí do centra Žítkové.

Ochutnávám první letošní ostružiny a pokračuji na Žítkovský vrch.

Studánka pod Lokovem dostala při rekonstrukci novou podobu a voda je výborná.

Modrou měním za červenou a ta mne povede až do Vlárského průsmyku. Trasa vede lesem téměř po rovině. Hřeben je tady plochý a téměř bez výhledů. Míjím Ochoz (655 m), Hradisko (648 m), Na Koncích (655 m) či Baštu (643 m) a doplnit vodu je možno u pramene Olšavy. Odbočka vede i ke studánce Na koncích, ale u té jsem nebyla.

Následuje místo zvané Peňažná - odpočinkové místo se spoustou laviček na česko-slovenské hranici. Od roku 2000 se na tomto místě koná "Mezinárodní česko-slovenské setkání na Peňažné".

Následuje Čerešienková (758 m).

A vrchol nejvyšší, Javorník (783 m). Teď už to bude do Vlárského průsmyku převážně z kopce.

Částečně jsem si to zkrátila šlapáním po pěšině mezi hraničními kameny, ale pak jsem stejně zbloudila po nevyužívaných lesních cestách. Ne každá lesní cesta vyznačená v mapě je ve skutečnosti stále využívána a tím pádem pohodlně schůdná.

A konečně Vlárský průsmyk. Mám za sebou 32 km a u turistických přístřešků na břehu Vláry by se určitě dal postavit stan. Už jsem téměř rozhodnuta, že tady dneska končím, ale pak vytahuji mobil a kontroluji, jestli by třeba přes Sidonii náhodou nejel autobus. Neuvěřitelné, jede za necelou půlhodinku. Tak v tom případě budu spát o pár kilometrů dál :-)

 

Autobus sice jel pouze k hostinci, ale i těch 2,5 km bylo skvělých - autobusu to trvalo 4 minuty, já bych to po asfaltu šlapala cca 40 minut :-) A nejúžasnější bylo, že jsem byla jediným cestujícím :-)

Konečně konec této nekonečné vesnice. Šipka ukazuje doprava přes Vlárku a prudce do kopce až na nádherné louky. U kapličky pod Bielym vrchem s pramenem vody těsně před setměním stavím stan. Dneska jsem ušla 32 + 6 km.

 

 

den čtvrtý

 

Brezová, kaplnka - zřícenina hradu Vršatec - Chmeľová (925 m) - Hotel Vršatec - Brezová, kaplnka - Pod Okršliskem - Průklesy (836 m) - Holý vrch (830 m) - Brumov, kaple sv. Anny - Brumov střed (žst), cca 18 km

 

Až ráno si fotím kapličku a okolí.

V sedle pod Vršatcem je velké parkoviště, turistické odpočívadlo a úvodní panel naučné stezky. Celý okruh kolem bradla je dlouhý cca 6 km a lze jej pohodlně obejít za tři hodiny - obcházela jsem ho před pěti lety, ale dneska si vybírám jen dva nej cíle - zříceninu hradu Vršatec a vyhlídkový vrchol Chmeľová.

Hrad Vršatec se nachází na strmém skalním hřebeni tyčícím se nad obcí Vršatecké Podhradie v nadmořské výšce 805 m a je ze tří stran úplně nedostupný. Sloužil k ochraně severozápadních hranic Uherska a k ostraze obchodní stezky z Moravy do Pováží a písemně je zmiňován již ve 14. století. Ale moc se toho nedochovalo - jen pár částečně zachovalých zdí. Za jeho zkázou stojí vojenské události - císařské vojsko ho vyhodilo do povětří v roce 1708, aby se nestal pevností v rukou povstalců.

Vracím se zpátky na rozcestí a šlapu nahoru - bradlo Chmeľová (925 m) je druhým nejvyšším vrcholem Bílých Karpat.

 

Dalo by se to tady nazvat motýlím rájem :-)

Jen je škoda, že výhledy se z Chmeľové otevírají jen na jednu stranu.

Z info cedule naučné stezky vím, že největším klenotem Vršatce je jasoň červenooký, druh motýla z čeledi otakárkovitých, a právě tento motýl mi na vrcholu dělá společnost :-)

Původně jsem chtěla pokračovat hřebenem Bílých Karpat a skončit v Púchově nebo ve Střelné, ale nakonec se z časových důvodů rozhoduji pro cestu do Brumova. Ještě se dneska musím dostat v rozumnou dobu do Brna a tohle bude zřejmě nejkratší cesta k vlaku.

 

Vracím se zpátky ke kapličce pod Bielym vrchem a poté mířím na Okršlisko a Holý vrch

Holý vrch (830 m) je tentokrát vrcholem posledním. Do Brumova (341 m) je to z kopce již jen 5 km.

Ale příště se nebudu držet špatně značené žluté, ale raději cesty, kterou využívají chataři :-(

 

Do odjezdu vlaku zbývá hodina - stíhám chvilku posedět u kapličky a nakoupit v Brumově něco k jídlu.

Cestování po Vlárské dráze rozhodně nepatří k pomyslné třešničce na dortu. Z Brumova jsem odjížděla v 17:46, do Brna dorazila téměř přesně po 5 hodinách. Na vzdálenost 164 kilometrů to odpovídá průměrné rychlosti 33 km/hod :-( Dvakrát jsem po trase mezi Bylnicí a Veselím přestupovala do autobusu náhradní dopravy (z Bojkovic do Uherského Brodu a poté z Kunovic do Veselí) a hodinu čekala ve Veselí nad Moravou na spoj do Brna :-( Úžasná zábava v ceně 234 Kč :-(

 

A taková to byla sláva, Vlárská dráha spojující Brno a Vlárský průsmyk, spojení moravského Slovácka s uherským Slovenskem. Stavba celé téměř sto osmdesáti kilometrové trasy trvala pouhých pět let, s výstavbou se začalo v dubnu 1883. Až do konce osmdesátých let 20. století tudy jezdily rychlíky spojující Brno s Trenčianskou Teplou, ale s rozmachem autobusové dopravy ztratilo toto spojení význam.

 

Ušla jsem 104 km a vytáhla tři klíšťata. Bílé Karpaty nezklamaly, ale nejlepší roční období pro putování po bělokarpatských loukách je začátek května, kdy jsou v plném květu ovocné sady, vykvétají první orchideje a lesy jsou čerstvě zelené nebo v červnu, kdy orchidejí kvete nejvíce.