Opavsko 18.-19.8.2018

na kole krajinou mého dětství

 

Tentokráte zamířím do míst, kde jsem se narodila a vyrůstala. A pojedu na elektrokole od Vaška, nebudu totiž spát pod stanem, ale u maminky a s dobitím tím pádem nebude problém.

 

Když sedím nad mapou a počítám vzdálenosti, je naprosto jasné, že to musím vhodně nakombinovat s vlakem. Fajn, v pátek se přemístím vlakem do Opavy, v sobotu udělám kolečko kolem Opavy a v neděli vyrazím na kole z Opavy směr Olomouc. Když to dobře půjde, naložím se po cca 100 km v Olomouci do vlaku, když to nepůjde, naložím se do vlaku někde dřív mezi Olomoucem a Opavou (a pro vysvětlenou správně je sice "ta Olomouc", ale u nás se vždycky říkalo ten).

 

cesta do Opavy

 

Cestování s elektrokolem vlakem není vůbec jednoduché :-( Elektrokolo je příšerně, ale fakt příšerně těžké :-( Cca 22 kg :-( Když se přidá brašna s fotoaparátem a se základní výbavou proti případným rozmarům počasí, láhev s vodou, pumpička, náhradní duše, lepení, montpáky a nějaký ten univerzální klíč, zvedne se to na 25 kg. A samozřejmě, musím vézt i nabíječku :-( Naštěstí jinak toho moc nepotřebuju, spát budu u maminky a venku panuje od začátku prázdnin horké a suché léto.

 

Abych nebyla až tak závislá na pomoci cizích, mám v plánu využít nízkopodlažní vlaky. Z Brna do Olomouce přes Břeclav je to nízkopodlažním vlakem docela v pohodě. Ne že by se to oficiálně mohlo, ale přes brněnské páté nástupiště se dá pohodlně přejet na druhé, třetí či čtvrté nástupiště, aniž by bylo nutno zdolávat schody. Ve vlaku přivazuju kolo pomocí zámku k tyči naproti hákům a háky mám na háku. A pokud by náhodou cestovalo více cyklistů, tak se k hákům v pohodě dostanou.

 

Nečekaný zádrhel se ale objevuje v Olomouci. Vlak dojíždí k druhému nástupišti. A jak já vlastně zjistím, z kterého nástupiště pojede Regiojet na Ostravu??? Jak se dostanu do odjezdové haly bez nutnosti překonat schody??? Šipka mne směruje k výtahům pro invalidy. Převoz kol v něm značkou zakázaný není, ale na první pokus to nevypadá, že se do něj naskládám :-( Ale za zády slyším milou nabídku: "Pomůžu vám s tím kolem dolů po schodech, vy to chytnete vpředu a já vzadu. A na výjezdu z nádraží je lišta." Na výtah čekaly kočárky a já nechtěla zdržovat, tak ráda souhlasím a za chvilku jsem v podchodu.

 

Tak to jsem si pomohla :-( Podchody tu mají propojené mezi sebou, ale nahoru vedou a/schody b/schody s lištou po levé straně (možná jsem divná, ale já to kolo umím vodit jen po své pravé straně) c/eskalátory (tak to asi chce trochu grifu a právě s těžkým elektrokolem to poprvé zkoušet nebudu) d/výtah pro invalidy :-( Hmmm, zbytek života asi strávím v olomouckém podchodu :-(( Naštěstí tu visí odjezdová cedule s čísly nástupišť - do odjezdu mého vlaku chybí necelá hodina, tak to tu nějak přežiju a pak někoho požádám o pomoc :-( Z nudy se občas projíždím podchodem z jedné strany na druhou a zkouším znovu otestovat výtah. Jupííí, při trošce snahy s natočením napříč to i bez nutnosti zvedání předního kola půjde :-)

 

Ještě 10 minut před odjezdem vlaku není na tabuli číslo nástupiště :-( Fakt paráda :-( A low cost vagón, ve kterém jedině lze v Regiojetu převážet jízdní kola, je poslední vagón, tj. bude na úplně opačném konci nástupiště než jsou ty výtahy :-(

 

No zvládla jsem to :-( Útěchou mi budiž aspoň ta úžasná cena - jízdenka z Olomouce do Svinova, tj. 101 km za 49 Kč za dospělého a za kolo se neplatí. Do vagónu, který samozřejmě nebyl nízkopodlažní, mi pomohl s kolem jeden šikovný spolucestující a vystoupit je přece jen o něco snazší. No, hlavně že je ve vlaku dětské kino, tichý oddíl, wifi, zásuvky, roznášková služba a palubní portál :-( A abych byla přesná, v low costu je jen wifina (která mi hlásila, že mne nepřihlásí, že je zaplněná), není tu žádná stevardka, žádná možnost zakoupit občerstvení, jen voda a noviny v samoobslužných policích. Proč se vlastně s jízdním kolem dá rezervovat místo jen v low costu??

 

Vlak mezi Olomoucem a Svinovem zastavuje jen jednou, v Hranicích. Tady se snaží přistoupit starší cyklistka, ale možná se opozdila hledáním low costového vagónu, možná v tom byl ještě nějaký jiný zádrhel, ale ten zatracenej vlak se rozjel ještě dřív, než se jí podařilo s kolem nastoupit. Stihla si jen otevřít dveře... Když se vlak s těmi otevřenými dveřmi pomalu rozjížděl, vykřikla směrem na mne prosbu, ať ho zastavím. A jak asi?? Záchrannou brzdou?? Vůbec si nechci představovat situaci jak to mohlo vypadat, kdyby to kolo bylo stihla zvednout a já ho držela seshora. To by zřejmě paní zůstala na nástupišti a kolo by odjelo vlakem :-(

 

Nic dneska není podle plánu :-( Ve Svinově místo nízkopodlažního Elefanta přijel kvůli výluky úplně normální vlak :-(

 

výlet první

Opava - Kylešovice, Mohrův jez - Raduň - Jakubčovice - Skřipov - Březová - Větřkovice - Vítkov - Podhradí - Annino údolí - Papírenský splav (Weisshuhnův jez) - Žimrovice - Hradec n/M - Kylešovice, Mohrův jez - Opava, cca 75 km

 

Mohrův jez na řece Moravici v Kylešovicích je segmentový pohyblivý jez se dvěma ocelovými klapkami a na náhonu je funkční vodní elektrárna. Ta obrovská ozubená kola nás děti vždycky přitahovala. Co by bylo, kdybychom s tím kolem zatočili???

Opavou sice protéká řeka Opava, o které se u nás doma vždy mluvilo jako o Opavici, ale pokud jsme se chodili koupat k řece, vždy jsme jezdívali k Moravici - ke splavu do Kylešovic nebo do Žimrovic. Po oba dny několikrát zkřížím právě Moravici, která pramení v Hrubém Jeseníku ve Velkém Kotli v nadmořské výšce 1134 m, teče přes dvě přehradní díla (Slezská Harta a Kružberk) a po 99 km se pod Opavou vlévá do Opavy.

Točím doleva a za chvilku míjím další jez, tento se jmenuje Jaschkův a já si tuhle oblast pamatuju úplně jinak - tehdy tudy nevedl obchvat Kylešovic a býval tady Areál zdraví, kam se chodívalo "na zábavu".

 

Raduň je rodištěm mého táty a na pomníku padlým v první světové válce před kostelem Nejsvětější Trojice figuruje jméno mého pradědečka Matěje.

Zámek Raduň je původně gotická tvrz, která byla v rukou Tvorkovských z Kravaře a posléze Bruntálských z Vrbna přestavěná během 16. a 17. stol. na renesanční zámek. V 19. stol. byl zámek empírově přestavěn do dnešní podoby.

 

Za mého dětství v něm bývala škola, školka, kanceláře MNV či zdravotní středisko, ale v roce 1978 bylo rozhodnuto o jeho obnově a zpřístupnění veřejnosti - byl vytipován pro uložení zámeckého zařízení při generální opravě pět kilometrů vzdáleného státního zámku v Hradci nad Moravicí.

Součástí zámku je volně přístupný zámecký park s několika rybníky a potokem Raduňkou. Ten pod zámkem, ve kterém se zámek krásně zrcadlí, se jmenuje Vrchní a ten vzdálenější proti toku Raduňky se jmenuje Kameník.

 

Na hrázi rybníka Kameník již chybí mohutný dub s větví sahající daleko nad hladinu, který se koncem 90. let vyvrátil, ale vzpomínám si, že jako děti jsme po něm lezly a pyšně koukali, když jsme jej viděli v televizi v pořadu z ostravského studia Československé televize.

Pokračuju po asfaltové cestě proti proudu potoka Raduňka. I tehdy tu vedla žlutá značka a jen mlhavě si vzpomínám na svůj zřejmě první delší a noční pochod s turistickým oddílem vedeným panem Doupalem, kdy jsme šlapali z Hradce n/M přes Jakubčovice a údolím Raduňky do Opavy. Taky si vzpomínám, že jsme tady na loučce u Raduňky jednou ve stanech přespávali s kulisou nočních zvuků divokých prasat.

Rozhledna Šance stojí v Jakubčovicích od roku 2005. Z vyhlídkové plošiny z výšky 13 metrů mám z jedné strany Jeseníky, z druhé Beskydy, ale v dnešním oparu jsou to jen mlhavé siluety.

 

Jméno "Šance" dostala rozhledna podle nedalekých vojenských obranných šancí z 18. století.

Pokračuju směrem na Skřipov, Leskovec, Březovou a Větřkovice.

Vítkovský Balaton byl místem, kam jsme jezdívali s rodiči se stanem a škodovkou již jako odrostlejší děti. Bývalo to v sedmdesátých letech skvělé místo ke koupání a tábořit se tu mohlo za pár korun. Ale při stavbě nového přivaděče z Podhradí v osmdesátých letech došlo k narušení hydrologických poměrů, porušení rozvodnice mezi Moravicí a Odrou, a vody rapidně ubylo, což mělo za následek masivní úhyn ryb i raků a konec rekreace. V současnosti se hydrologické poměry přirozenou cestou částečně stabilizovaly a opět se zde dá koupat. Nic extra to sice není, ale funguje tu hospoda!

24. srpna 1928 došlo zhruba 1 km východně od Vítkova na Opavsku k letecké nehodě, při které zahynul mladý pilot Leteckého pluku 2 v Olomouci, čet. polní pilot Čeněk Kulásek. Pilot během cvičného letu nezvládl pilotáž a se svým strojem Š-20 výrobního čísla 19 se zřítil na pole při okraji lesa při opakovaném pokusu o přistání na polním letišti. Pomník byl odhalen 24.8.1929 a fotografie si lze prohlédnout na stránkách www.leteckabadatelna.cz.

Ve Vítkově žije cca 6 tisíc obyvatel. Město bylo založeno spolu s hradem Vikštejnem v druhé polovině 13. století.

Dne 3. července 1950 se ve Vítkově narodil Jan Zajíc, jenž se 25. února 1969 na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy, upálil v průjezdu domu č. p. 39 na Václavském náměstí po vzoru Jana Palacha. Po Janu Zajícovi je zde pojmenováno náměstí a na hřbitově je jeho hrob. Ale tento příběh mi v dětství zůstal samozřejmě utajen.

Kvůli bouřky se zdržuju ve městě déle než jsem původně měla v plánu, takže směrem na Jánské Koupele to už dneska nestihnu. A tak sjíždím do Podhradí, přejíždím na levý břeh Moravice a držím se cyklostezky směrem do Annina údolí.

Po asfaltu je to paráda, ale za jednou ze zatáček asfalt končí a následuje kamení :-( Trasa se vyhýbá brodům a stoupá do svahů nad údolím a poté výšku ztrácím z rozcestí Nad Melčským údolím - pro mé elektrokolo kamenitá cesta příkře dolů sjízdná není, musím pěšky :-(

Od mostku přes Melčský potok už je to naštěstí v pohodě. Řeku lemují nivní louky a strmé zalesněné svahy.

A jsem konečně tady, jela jsem podél Moravice právě kvůli Weisshuhnovu jezu. Říká se mu i Papírenský a právě pod tímto názvem jej znám z dětství. Tehdy vedla značka skrz splav na druhou stranu, ale to se ještě mohlo po levém břehu řeky, kde vede pevná široká cesta a kde se dnes nesmí kvůli myslivecké obory. Tehdy mne fascinovalo, že značka vede přes řeku, aniž by tu byl most, ale vždycky jsme tu byli v létě.

Právě tady u Papírenského splavu začíná technické dílo zvané Weisshuhnův kanál.

Přes šíji říčního meandru byl v letech 1890–91 prokopán 45 m dlouhý a 4-5 metrů široký skalní tunel, kterým na druhém konci vtéká voda do 3,6 km dlouhého náhonu vybudovaném ve skalnatém svahu. Dalšími dvěma vodními tunely a dvěma akvadukty přivádí vodu do papíren v Žimrovicích. Na kanálu je několik přepadů, regulujících výšku hladiny toku a při ústí do Žimrovické papírny je převýšen o 26m nad řekou Moravicí. Dříve se kanál využíval i k plavení dřeva a poháněla se jím malá vodní elektrárna.

Když jsme s rodiči jezdívali k Žimrovickému splavu, bylo to ještě v době, kdy se na loukách pod zámkem v Hradci nad Moravicí konalo každoroční Celostátní setkání pionýrů. Dneska tu momentálně probíhá úplně jiná akce - České hrady.cz. Rychle pryč z toho blázince :-(

Podél Moravice mne cyklostezka vede kolem soutoku Moravice a Hvozdnice a jsem opět v Kylešovicích.

A pro zajímavost:

 

Carl Weisshuhn (1837-1919) byl sice známý jako majitel papírny v Žimrovicích, ale jeho pravnučku Joy Adamsonovou (1910-1980), spisovatelku a ochránkyni zvířat znal v době mého dětství určitě téměř každý zásluhou knihy Příběh lvice Elsy, který byl zfilmován v roce 1966 a u nás uváděn pod názvem "Volání divočiny". Nádherný a dojemný příběh byl natočen podle skutečných vzpomínek a dnes je snadné sem přidat i odkaz na Johna Barryho a nádhernou Born free.

 

A věděli jste, že Joy Adamsonová, rodným jménem Friederike Victoria Gessner, se narodila v rodině sudetských Němců v Opavě?

 

Pokračování - z Opavy do Olomouce

 



 

copyright Alena