Střední Morava 2.-4.8.2021

krajinou mého domova III.

na kole Drahanskou vrchovinou, Zábřežskou vrchovinou a Litovelským Pomoravím

 

Po cykloputování krajinou mého domova I. (napříč Drahanskou vrchovinou k Městečku Trnávka) a krajinou mého domova II. (na kole Hornosvrateckou vrchovinou přes Žernovník a Sýkoř) je tady díl třetí. Měl být nejdelší, ale avizovaná další vlna přívalových dešťů mne opět zahnala domů dřív :-(

 

Skalice nad Svitavou, žst - Boskovice - Velenov - Suchý - Skalky - Konice - Přemyslovice, U Bučku (45 km) - Drahanovice - Náměšť na Hané - Litovel - Úsov - Bezděkov u Úsova (55 km) - Mohelnice - Mírov - Gruna - Městečko Trnávka - Jaroměřice - Boskovice - Skalice nad Svitavou, žst (78 km), celkem 178 km, převýšení cca 1900 m

 

den první

Skalice nad Svitavou, žst - Boskovice - Velenov - Suchý - Skalky - Konice - Přemyslovice, U Bučku, cca 45 km

 

Z Brna do Skalice nad Svitavou si tentokráte vypomáhám ranním vlakem. Bude to pohoda - na této trati jezdí vlaky cca každou půlhodinu a některé jsou dokonce nízkopodlažní.

 

Ze Skalice do Boskovic je to po vybudování cyklostezky z Mladkova na Boskovice rychlé a především bezpečné. Prohlídku židovského hřbitova v Boskovicích jsem sice původně v plánu neměla, ale krátké zajížďky jsem nelitovala. Hřbitov zřejmě běžně přístupný není, ale dneska se dovnitř mohu kouknout - vzadu se opravuje zídka a dělníci si nechali bránu otevřenou.

Židovský hřbitov v Boskovicích patří mezi největší a nejcennější židovské hřbitovy v Česku. Byl založen v 16. století a je zde cca 2 900 náhrobních kamenů a obnovená obřadní budova. Zdejším poutním místem je hrob rabína Samuela Ha-Leviho Kolina (1720-1806)

A samozřejmě ani tady nechybí nápisy věnované památce židů, kteří přišli o život v koncentračním nebo vyhlazovacím táboře.

K zajímavostem patří i památník 30 padlým židovským vojákům, dílo Josefa Obetha (1874-1961). Tzv. Brána smrti byla odhalena v dubnu 1922 a zadavatelem byla přímo židovská obec v Boskovicích.

Specifickou oblastí tvorby Josefa Obetha jsou právě pomníky obětem 1. světové války, ale část z nich byla po roce 1945 zničena. Je zvláštní, na co vše lze narazit při dohledávání informací. Jedním z jeho oceňovaných děl je tzv. Pohroužený meč, centrální památník válečného pohřebiště padlých vojínů v Opavě. Při mé příští cestě do mého rodiště se ho pokusím najít. A taky hrob rakousko-uherského maršála. Rakousko-uherská armáda měla koncem první světové války ve svých řadách celkem devět polních maršálů, z nichž však převzala Republika československá do svého vojska pouze jediného (na základě domovské příslušnosti z 1. ledna 1910), Eduarda, svobodného pána Böhm-Ermolliho (1856, Itálie – 1941, Opava), a to jako generála ve výslužbě.

 

Boskovická židovská čtvrť, ghetto, se z velké části dochovala i přes značné demolice prováděné v polovině 20. století. Stávalo zde cca 100 domů a dnes jich je 79 (20 památkově chráněných). Velká boskovická synagoga (synagoga maior) byla vystavěna v roce 1639 na žádost místní židovské obce italským stavitelem Silvestrem Fintou, který přišel do Boskovic z italské Clavenny před rokem 1598. Tento stavitel se také podílel na renesančních úpravách boskovického hradu a patrně také na stavbě věže farního kostela sv. Jakuba staršího. Pozoruhodná stavba boskovické synagogy se stala vzorem pro mnohé synagogy na Moravě i v Čechách a dnes patří mezi nejstarší a nejlépe zachovalé v celé Evropě.

Stoupání přes Velenov je zároveň příležitostí rozhlédnout se po kraji.

A opět Sušský rybník. Ani tentokrát se neokoupu. Ba přímo naopak, přiobléknu se. Z fotek to není poznat, ale vítr je dneska studený :-(

Zasycena kuřízkem pokračuju do oblasti Skalky, do nejvyšších partií Drahanské vrchoviny. Někde lesem, někde jen jeho zbytky. A takové to bylo nádherné jezírko uprostřed lesů.

Jedle pod Skalami patří mezi chráněné památné stromy. Je stará cca 150 let a obvod jejího kmene přesahuje 3 metry. Roste mezi smrky - byla zde ponechána záměrně ponechána při mýtní těžbě z předchozí generace lesa pro lepší přirozenou obnovu lesa.

K prameni Punkvy asfaltka sice nevede, ale zvládnout se to dá i s naloženým kolem. Býval tu les...

Vlastně to není pramen Punkvy, ale Luhy, jedné ze zdrojnic Punkvy, která vzniká až soutokem Sloupského potoka a Bílé vody v Amatérské jeskyni.

Dokonce i cedulka televizního pořadu Zpět k pramenům Luďka Munzara a Bedřicha Ludvíka je zde stále k vidění - tento pramen je zahrnut do šestého dílu, Prameny pitných řek.

V těsné blízkosti kopce Skalky (735 m), nejvyššího vrcholu Drahanské vrchoviny, stojí velice zvláštní stavba. Meteorologický radiolokátor zaujme i architektonicky - z hřibovité základny vyrůstá železobetonový tubus, který je zakončen ochozem ve výšce 35 m nad terénem a nad ním je umístěno vlastní srdce stanice, horní kulovitá část s radiolokátorem. Meteorologický radar zjišťuje rozložení okamžitých intenzit atmosférických srážek a výskytu jevů spojených s oblačností na ploše řádu sto tisíc kilometrů čtverečních. Bouřky dokáže detekovat do vzdálenosti 250 až 300 kilometrů a takováto zařízení jsou na území České republiky pouze dvě - v Brdech poblíž Příbrami a zde, u Benešova nedaleko Boskovic.

Tabulka na stromě mi připomenula existenci nedalekého památníčku v místě havárie stíhačky MIG-21 z 14.10.1988.

Ale nakonec není vůbec jednoduché to místo najít. Spolu s kůrovcem šly k zemi i stromy s tabulkou a lesní cesty dostaly řádně zabrat.

 

Pomníček není v místě skutečného dopadu - stroj dopadl do lesa cca 300 m západně odtud. Od mé poslední návštěvy v srpnu 2013 přibyla na ocasní ploše k tabulce se jmény ještě Ježíšova hlava s trnovou korunou.

Vracím se zpátky na zpevněnou silničku a zjišťuju, že mám zřejmě velký problém. Zadní kolo je měkké, tou cestou necestou jsem někde možná píchla. V skrytu duše doufám, že třeba ne a pouze dofoukávám - uvidíme, jestli je to opravdu píchlé, uniká to docela pomalu.

 

Po dalších čtyřech kilometrech mezi Bukovou a Lipovou musím konstatovat, že je to fakt píchlé. Duši už jsem měnila mockrát, ale tahle první výměna na novém kole bude zřejmě docela oříšek - marně se snažím nasadit montpáku pod patku pláště :-( Plášť nejen že je těsný, ale drží, jakoby byl k ráfku přilepený. S heslem "Kde nepomůže síla, pomůže ještě větší síla" je to u mne těžší :-( Ale nakonec se zadařilo a ani jsem se kolomazí moc nezamazala... Večer mám o zábavu postaráno, budu lepit...

 

V Konici nezbývá než konstatovat, že jsem tu trasu dobře nenaplánovala. Plánovat je třeba doma, na velkém monitoru, protože na mobilu jsem vůbec nezaregistrovala, že jsem si to zamířila napříč okrajem Drahanské vrchoviny kolmo přes údolí potoků, což znamenalo opakovaně dolů a nahoru - Hloučela, Brodecký potok,Bukovanka, Divoký potok, Runářovský potok, Otínský potok... Příště budu chytřejší...

 

Říčka Romže odděluje Drahanskou vrchovinu od Zábřežské. Díkybohu, že na venkově fungují vietnamské večerky - v Konici doplňuju zásoby jídla a vody, v běžné otevírací době COOP jsem to samozřejmě nestihla.

 

Nocovat budu na bezkempové loučce kousek od vrcholu U Bučku (483 m) s výhledem na Hornomoravský úval, na Hanou - podle typické siluety kostela na olomouckého Kopečku je jasné, že mám před sebou Šternberk a Olomouc.

Přes den nejsou větrné elektrárny ve větrném parku Horní Loděnice - Lipina až tak nápadné, vzdálenost vzdušnou čarou je cca 35 km, ale večer se červené poblikávání přehlédnout opravdu nedalo. V evropském měřítku není 9 elektráren moc, ale na území Moravy se jedná v současnosti o největší zrealizovaný projekt (u nás nejvíce je jich na krušnohorském hřebeni v katastru obce Kryštofovy Hamry - 21 turbín). A samozřejmě Olomouc = světelný smog.

 

den druhý

Přemyslovice, U Bučku - Drahanovice - Náměšť na Hané - Litovel - Úsov - Bezděkov u Úsova, cca 55 km

 

Nádherný večer, nádherné ráno, takhle si představuju léto. I zalepeno mám, mohu vyrazit.

Jsem celkem vysoko, k řece Moravě to teď bude převážně z kopce.

Je poledne, čas oběda. Což bývá problém... Nebývá jednoduché najít v ten správný čas hospůdku, kde se vaří a navíc se zahrádkou, protože potřebuju mít kolo pod kontrolou. Restaurace Záložna na náměstí vypadala lákavě, ale na zahrádce nebyl žádný volný stůl :-( Ještěže máme ty internety. Bez mapy v mobilu bych restauraci Za školou neobjevila.

Z Litovle vyrážím po Loštické s krátkou zastávkou u studánky Čerlinka. Studánka sice leží v areálu vodárenského zařízená, ale je veřejně přístupná. Kromě nějakého měsíce v zimě je branka ke Svaté vodě vždy otevřená. Ale nehledejte romantiku, kdysi hodně navštěvované poutní místo připomíná soška Panny Marie, ale voda se napouští kohoutkem.

Tahle bouřka se mi zřejmě vyhne.

Pod zámkem Nové Zámky je rozsáhlý park vybudovaný ve volné krajině. Parkem vás provede naučná stezka a za sebe mohu potvrdit, že to po modré turistické trase jde i na kole.

Kamenný obelisk Komín je 18 m vysoký a pro knížete Lichtenštejna jej postavil architekt Josefa Hardtmuth v roce 1808.

Letohrádek Templ je sedm a půl metru vysoká stavba s kulatou klenbou, podepřená iónskými sloupy. Na jaře, po tání horských sněhů, je prý z oken opravdu vzrušující pohled na Řimický stav na řece Moravě, ale takhle uprostřed léta je to tady jako v džungli.

Jsem si to tady představovala totálně rovinaté, ale není to pravda. Kolem Mlýnského vrchu (307 m) a vrcholu Bradlec (342 m) se asfaltové silničky lomené do pravých úhlů krásně vlní.

Do Úsova už je to jen kousek a doufám, že si v městečku se zámkem, ve kterém naleznete lovecko-lesnické muzeum, nakoupím i nějaké zásoby k večeři a k snídani. Od konce 16. století až do roku 1945 patřil zámek Lichtenštejnům a sbírky zahrnují několik tisíc kusů loveckých trofejí z panství v Evropě i z výprav do Afriky. Já dovnitř nepůjdu, pamatuji si stovky rohů a parohů lemující zdi chodeb a schodišť z dávného školního výletu.

Na židovský hřbitov v Úsově se vchází branou přes novorománskou obřadní síň s německým a hebrejským nápisem na jejím průčelí. Nejstarší dochované náhrobky pocházejí ze 17. století, nicméně většina z cca tisíce macev je z 18. a 19. století. Na hřbitově se pohřbívalo až do 30. let 20. století (většina židů z Úsova odešla již před Mnichovem).

Současná pozdně barokní stavba, která byla v červnu roku 2008 – tedy sedmdesát let po Křišťálové noci - znovu slavnostně otevřena, pochází z období 1783-1784. Její stavbu povolil dekretem císař Josef II. Byla funkční až do roku 1938, kdy místní nacisté zcela zdemolovali její interiér. Úsovská synagoga je víceméně typickou stavbou svého druhu, protože synagogy nesměly téměř nikde nést výrazné stavební prvky jako jsou například věže. Dnes je v ní stálá expozice přibližující historii židovského osídlení v oblasti.

Zaujme i dům naproti synagogy - zajímavě "zdobený" rodný dům Vlastimila Artura Poláka (1914-1990), především německy píšícího židovského básníka a prozaika. Jediného žida z Úsova, který přežil holocaust.

Pohled na oblohu a předpověď počasí přikazuje vyrazit. Do Bezděkova u Úsova na levandulový statek to naštěstí už není daleko. I taková místa se dají objevit v nabídce BEZKEMPU. Ano, usínat sice budu dneska s vůní levandule, ale za šumění deště :-(

 

den třetí

Bezděkov u Úsova - Mohelnice - Mírov - Gruna - Městečko Trnávka - Jaroměřice - Boskovice - Skalice nad Svitavou, žst, cca 78 km

 

Ráno se budím do vlhka a mokra. Jemně mží, snídani si naštěstí mohu připravit v jednom z altánků. Příště se sem musím podívat v době plného květu, to teprve bude vůně. Ale co dál? Zatím jen mrholí, snad se to brzy rozfouká, ale v noci, zítra i pozítří má pršet vydatně. Variant se nabízí povícero - ten nejkrizovější scénář je přímý vlak z Mohelnice do Brna.

 

První zastávkou je dneska Mohelnice. Kvůli dešti jsem vyjela pozdě, takže v Mohelnici je čas akorát na oběd. Tentokrát to řeším jednoduše, miluju smažené nudle z asijského bistra :-)

Pršet přestalo, všechno mám suché, pojedu dál. Nejjednodušší přejezd Zábřežské vrchoviny je z Loštic kolem Třebůvky, ale tuhle trasu jsem už jednou projela. Jako další varianta se nabízí Mírov. To bude mnohem více do kopce, ale vždyť jsem tenhle hrad vždycky chtěla vidět, proč si to zrovna dneska nesplnit?

Mírov je hrad na skalnatém ostrohu nad stejnojmennou obcí cca 5 km severozápadně od Mohelnice. Byl vybudován ve 12. století jako součást obranné soustavy střežící olomoucký biskupský majetek. Ve druhé polovině 17. století byl mohutně přestavěn a od roku 1760 začal být využíván jako kněžské vězení. O 100 let později zde byla zřízena státní věznice a přemístěni vězni z brněnského Špilberku. Za nacistické okupace sloužil Mírov jako věznice gestapa, následovalo věznění členů západního odboje, odpůrců komunistického režimu a jako věznice, jeden z nejtěžších žalářů pro vesměs doživotně odsouzené slouží Mírov dodnes. Což znamená, že prohlédnout si hrad lze jedině z dálky. Až k němu se nesmí a v jeho blízkosti je zakázáno i fotografovat - nejkrásnější podívaná na hradní areál se nabízí od severovýchodu z luk na úbočí hory Studničná.

Pokračuju údolím Mírovky do Svojanova. Trošku to tady působí jako na konci světa, na rozbité úzké silničce jsem potkala na sedmi kilometrech jeden traktor a ani jedno auto či cyklistu.

Směrem Holubí vrch kolo tlačím. V serpentině je umístěn jeden z nejzajímavějších smírčích křížů svitavského okresu - tzv. formanský kříž. Jedná se pravděpodobně o upomínku na smrtelnou nehodu formanského vozu nebo zabití formana - je na něm vyobrazena otočná náprava předních kol povozu s ojí a váhami.

Od Karlína mne čeká nádherný sjezd přes Grunu až k Městečku Trnávka. Deset kilometrů stále z kopce.

Z Městečka Trnávky přes Boskovice je to v podstatě po rovině. Dala jsem to, usmívám se a sama sebe chválím. Nakonec jsem na kole vlastní siloudošlapala až do Skalice nad Svitavou, do místa, odkud mé putování před dvěma dny začalo. 78 km s naloženým kolem je slušný výkon.