Údolí Rokytné 25.-26.9.2021

pěšky z Jaroměřic do Moravského Krumlova

 

Blížící se víkend bude zřejmě posledním "letním". Sbalení na dvoudenní vandr s přespáním venku bude rychlé, ale kam vyrazit? Zřejmě nejjednodušší bude dojet vlakem do Náměšti a poté vyrazit po proudu Oslavy do Oslavan. Ale jak tak koukám do jízdního řádu, nechce se mi tomu ani věřit. Když vyrazím z Brna v sobotu ráno rychlíkem v 5:39 do Třebíče a tam přestoupím na autobus, doveze mne do Jaroměřic nad Rokytnou v 7:36 Je to jasné, ne Oslava, ale Rokytná :-)

 

Už je to pár let, ale Google nezaváhal. "V Česku až na konec světa. Rokytná, zapomenuté údolí peřejí a skal" je název článku Martina Janošky z března 2012, který mne na krásu přírodního parku Rokytná poprvé upozornil a já část údolí prošla v dubnu 2012. Tehdy neexistovalo použitelné dopravní spojení do světa na rozhraní dvou okresů - znojemského a třebíčského a navíc na rozhraní dvou krajů - Jihomoravského a Vysočiny.

 

Sbaleno mám opravdu rychle. Stan, nafukovací karimatka, spacák a hlavně něco k jídlu, cestou žádnou restauraci nepotkám a budu ráda aspoň za to, že si někde doplním vodu. Ještě jako přípravu zkouknout znovu fotografie a cestopis od Pavla z letošního července, zarezervovat si vstupenku na Muchovu Slovanskou epopej v krumlovském zámku a nezapomenout na budík. Vstávat budu muset v 4:45 :-(

 

Jaroměřice nad Rokytnou - Příštpo - Biskupice - Tavíkovice (nocleh) - Tulešice - Vémyslice - Moravský Krumlov, celkem 57 km, převýšení 500 m

 

den první, Jaroměřice nad Rokytnou - Tavíkovice

 

Ranní cestování proběhlo v pohodě, ve vlaku jsem během té hodiny částečně dospala brzké ranní vstávání v kupé, které jsem měla jen sama pro sebe, takže jsem si dovolila sundat respirátor. V pauze na přestup v Třebíči jsem obdivovala rekonstruovaný dopravní uzel - slunce se zrovna vyhouplo nad obzor a modrá obloha slibuje nádherný den. Autobus přijel přesně podle jízdního řádu a vezl jediného cestujícího. Na nádraží nastupujeme tři.

V Jaroměřicích mířím nejprve do místního COOPu pro koláče a kafe k snídani a poté do zámeckého parku. V parku určitě budou lavičky.

Zámek Jaroměřice, moravské Versailles, společně se zámeckým chrámem sv. Markéty tvoří dominantu a symbol města. Do barokní podoby byl zámek přebudován za nejvýznamnějšího rodu, který vlastnil jaroměřické panství, za Questenberků v letech 1700-1737. Zámek je zpřístupněn veřejnosti v rámci několika typů prohlídek, ale chrám sv. Markéty je po dobu rekonstrukce nepřístupný (skončit má v roce 2022).

 

Po opravě bude mít kostel, donedávna červenobílý, původní okrovou barvu, ke které se už před lety vrátil i přilehlý zámek.

A voda v zámeckém parku je vlastně říčka Rokytná. Pramení cca 16 km odsud, na jih od obce Chlístova v okrese Třebíč, a po 88 km vtéká u Ivančic do Jihlavy. Svůj název zřejmě získala ze slovanského rokyta, tzn. vrba. Na svém středním toku spoluvytváří Přírodní park Rokytná - hluboce zaříznuté údolí se skalami a suťovými lesy se střídá s nivními loukami. Nejvyššími místy parku jsou kopce v západní části parku východně od obce Příštpo dosahující přes 450 m.

 

Vyrážím po žluté z města. Trasa v těchto místech sice kopíruje směr říčky, ale nevede po břehu, ale po polích tak, aby kamenolom Královec obešla z jihu.

To správné dobrodružství začíná až za vesnicí Příštpo překročením hranice Přírodního parku Rokytná.

V trávě se třpytí kapičky rosy, nemít boty s membránou, špatně by to dopadlo.

Za loukou míjím dvě chaty. Nikde nikdo, když nepočítám průchod vesnicí Příštpo, nikoho jsem nepotkala.

Les a louka se pravidelně střídá, ale držet se podle turistického značení je docela problém. Opakovaně vytahuju mobil a jistím se, protože značek je málo a pěšina málo vyšlapaná. V lese je sucho, houby nerostou a jen občas narazím na trs václavek. Ale nejkrásnější je křehká krása divokých bramboříků.

Spálený dub má vyhořelý vnitřek. Možná od zásahu bleskem, možná si tu dělal někdo ohýnek.

Po krátké pauze pokračuju - další zastávka Pulkovský mlýn.

Za Pulkovským mlýnem značka zkracuje cestu napříč meandrem pod Pulkovem a poté se k řece zase vrací.

A poté jsem zabloudila :-( Šipka mne nasměřovala přes louku k mostu, ale podle mapy se pokračuje stále po pravém břehu řeky. Pěšina byla v těchto místech k nenalezení a já nakonec při jejím hledání skončila až vysoko nad řekou na hranici lesa a pole. Naštěstí nebyl až takový problém zdolat bezpečně ten sráz a vrátit se zase na úroveň vody. V zastíněném údolí je dneska příjemněji než na rozpáleném poli.

Na poslední zářijový víkend je opravdu hodně teplo a bylo by záhodno doplnit tekutiny. V mapě jsem objevila značku půllitru v Biskupicích - prý Biskupický pivovar Gajdoš. Je to sice trochu zacházka, ale vyplatila se. Ochotná paní mi přes okno prodala půl litru čepované sladové limonády a zdarma doplnila láhev kohoutkovou vodou. Mám vystaráno :-)

 

Voda je problém, ale nelze zahynout hladem, když se koncem léta touláš českou krajinou. Švestky, jablka, ořechy, špendlíky všech barev, pár zapomenutých ostružin...

 

Vracím se od pivovaru zpátky k Rokytné. Žlutá značka v oblasti U Starého čihadla z nějakého důvodu opouští řeku, aby se k mostu vrátila přes dětský tábor, ale mně se do kopce na zpevněnou cestu nechtělo - šlo to i kolem řeky.

Újezdský mlýn je prvním, ve kterém se opravdu žije.

Další mlýn se jmenuje Kašparův. Brána byla zavřená, ale podle webovek nabízejí luxusní ubytování přes airbnb.

Křižuju silnici z Újezdu do Přešovic a měním levý břeh řeky za pravý.

Kdyby bylo nejhůř, z Tavíkovic jezdí autobusy do Moravského Krumlova.

Všechno je v pohodě, pitné vody mám plnou láhev, jsem v půli cesty - cca 28 km za sebou a stejný počet kilometrů zítra před sebou. Nejvyšší čas najít si nějaké nocležiště, slunce zapadne o půl sedmé. Z mé první výpravy sem si pamatuju existenci několika skautských táborů, takže by to neměl být problém.

 

Chvilku jsem váhala, jestli zůstat u řeky s možností udělat si oheň (ale riskovat ranní vlhko a chlad) nebo vyšplhat někam nahoru. Zvítězila varianta "nahoře". Bez ohně, ale taky bez ranního balení mokrého stanu.

Nádhera.

 

den druhý, Tavíkovice - Moravský Krumlov

 

V noci bylo slyšet několikrát húú. Možná to byl výr, možná něco jiného :-) Ráno mám sbaleno rychle, pokud chci stihnout návštěvu krumlovského zámku, žádné extra flákání to dneska nebude. A ještěže je batoh o něco lehčí, dvě třetiny zásob jsem už snědla :-)

Nebyla jsem sama, kdo v údolí Rokytné dneska nocoval.

Míjím další mlýn - Bendův.

Kousek po proudu od Bendova mlýna býval tábor. I s koupalištěm :-( Prý vyhořel.

Nad soutokem Rouchovanky a Rokytné stojí dolmen - památník Leo Goldschmidta, který v roce 1927 zemřel při autonehodě. Není jednoduché se k němu dostat, doporučuju držet se zelené, protože srázy jsou zde skalnaté a příkré. Situaci komplikují i ploty lesních školek, které v mapách zakreslené nejsou :-(

Rodičům mladého muže patřil tavíkovický zámek, panství tulešické a v druhém desetiletí 20. století také část panství rešického. Památník byl postaven v roce 1927 v místech, kam mladý muž rád chodíval a odkud býval výhled do údolí Rouchovanky. Leo byl jednou z prvních obětí autohavárie v Československé republice. Stala se 13. června 1927 na cestě ze Znojma do Tavíkovic. Při předjíždění skupiny školáků řidič strhl volant, aby zabránil střetu s dívkou, která náhle přebíhala silnici. Automobil se převrátil do příkopu, a jak řidič, tak i Leo Goldschmidt pod ním zahynuli.

Vracím se zpátky k Rokytné u Spáleného mlýna. Ale brodit nemusím, pod Oborou stojí lávka.

Pokračování po žluté by bylo vhodnější se vyhnout. Pěšina ve svahu, popadané stromy a neúprosná vegetace :-(

Lepší to není ani z Alinkova k silnici :-(

Na rozcestí Tulešice-Rokytná se musím rozhodnout kudy dál. Varianty jsou tři, všechny špatné :-( Kdysi žlutá pokračovala podél Rokytné, ale dneska je přeznačena přes Tanárku po asfaltové lesní cestě. Nebo mohu po asfaltu po silnici :-( Po zkušenosti s prodíráním se kopřivami kolem Alinkova po sporadicky používané pěšině po zrušené žluté raději zůstanu na asfaltu. A raději na tom bez aut. Takže to nakonec bylo s vyhlídkou na jaderku.

Ve Vémyslicích se rozhlížím po hospodě, voda už mi došla, ale jako první narazím na otevřenou benzínku. Paráda, to je ještě lepší!

Žlutá tudy vede spolu s cyklotrasou po asfaltu, v tomto úseku se Rokytná vine uprostřed luk a polí. A asfalt vede i kolem Týnského rybníka.

Mám toho dost. Skládám se do trávy v zámeckém parku. Je půl čtvrté a vstupenku mám na 16:00. Vchod je z druhé strany, chvíli spočinu, než půjdu dovnitř. Teplota je na kraťasy, ale v kopřivách jsem byla vděčná za dlouhé kalhoty. Možná by to chtělo i puchýř propíchnout :-(

Za vstupenku platím 250Kč, nasazuju respirátor a s povděkem kvituju, že tu mají uzamykatelné skříňky pro batohy a že lze fotit bez omezení.

 

Slovanská epopej je monumentální soubor dvaceti velkoformátových pláten, která namaloval secesní malíř Alfons Mucha a na kterých zobrazil dějiny slovanských národů. Obrazy vznikly v letech 1912 - 1926 na zámku Zbiroh. Práce na tomto díle mu zabrala celkem osmnáct let a v roce 1928, kdy byla epopej poprvé vystavena, jí předal jako dar Praze a Československému lidu. Od roku 1928 do války bylo dílo vystaveno v Galerii hlavního města Prahy, v letech 1963–2011 bylo zpřístupněno po rozsáhlé rekonstrukci v zámku v Moravském Krumlově. V roce 2010 projevila Praha zájem na tom mít Slovanskou epopej zpět, po několika soudních sporech to dopadlo tak, že epopej je od přelomu července a srpna 2021 znovu zpřístupněna v Moravském Krumlově.

Ze zámku mířím na náměstí. Historická deska z roku 1664 připomíná místo, kde stával pranýř.

Pokračuju přes náměstí na Floriánek. Se zmrzlinou s příchutí koňaková špička :-)

Mám za sebou 56 km, ten kilometr na nádraží v polích ještě zvládnu :-) Přímý vlak do Brna jede v 18:17.

 



 

zpět na začátek

copyright Alena