Bílý kámen III. 1.5.2022

vojenský výcvikový prostor Libavá

 

Jen jednou ročně je vojenský výcvikový prostor Libavá otevřen veřejnosti. Akce se jmenuje Bílý kámen a letos to bude už 28. ročník. Já se zúčastnila v květnu 2016 a v květnu 2017, takže pro mne osobně to bude ročník třetí a nový tím, že tentokráte pojedu na elektrokole. Což znamená, že si mohu naplánovat hóóódně dlouhou trasu :-) Samozřejmě, pokud vyjde počasí...

 

Trošku je to letos komplikovanější, epidemiologická situace ohledně šíření koronavirové infekce už je v pohodě, ale pro změnu je tady válka na Ukrajině. Výtěžek z letošního ročníku bude předán na některé z kont solidarity s Ukrajinou. I pravidla jsou přísnější - na vstupu jsou kontrolovány průkazy totožnosti, uvnitř vojenského újezdu nebude fungovat žádné občerstvovací zařízení, platí přísný zákaz vstupu kdekoliv mimo povolené komunikace, zákaz fotografování vojenských objektů a cyklistická přilba je povinná. K tomu se přidává úplná uzávěrka silnice mezi Kozlovem a Potštátem a ne zrovna ideální počasí.

 

K zaparkování jsem si nakonec vybrala Kocourovec a jako vstupní místo Daskabát, z Brna je Kocourovec dostupný za hodinu po dálnici. Elektrokolo už nevozím v kufru, ale na nosiči kol na tažném zařízení. Připevnit odnímatelnou kouli a nasadit nosič sice neumím (má nějakých 20 kg, takže vytáhnout ho ze sklepa a nasadit musí Vašek), ale upevnit či naopak sundat elektrokolo zvládám. To jsem si loni natrénovala na Osoblažsku :-)

 

Kocourovec - Daskabát - Mrsklesy, skládka - Strážná - Bílý Kámen - Strážná - Varhošť - Strážisko - Velká Střelná - Smilov - Město Libavá - Keprtovice - Zigartice - Stará voda - Staré Oldřůvky - Nové Oldřůvky - Kovářová - Potštát - Zelený kříž - Ranošov - Žalov- Velký Újezd - Daskabát - Kocourovec, cca 100 km, převýšení 1300 m

Budík nastaven na 5:30, hlavně nezapomenout na svačinu a pláštěnku. Po hodině jízdy po příjemně prázdné D46 i D35 odkládám vozidlo v místě zvaném Kocourovec a pokračuju už jen po dvou kolech po cyklostezce směrem na Daskabát, kde za dálničním přejezdem začíná vojenský prostor Libavá.

Trasa vede okrajem dvou střelnic, ale vojenské objekty se fotit nesmí, takže žádná dokumentace nebude. Až ke skládce je to příjemná rovina, ale pak se terén začíná zvedat. Převýšení cca 300 m na vzdálenost 5 kilometrů, pro e-kolo pohodička po hladkém asfaltu.

 

Vojenský újezd vznikl dne 1. října 1946 na základě rozhodnutí Gottwaldovy vlády na katastrálním území 24 obcí - ve všech zdejších obcích žili téměř výhradně Němci, kteří byli v roce 1945-46 vysídleni, bylo jich cca 14 tisíc. A tak po vysídlení Němců následovalo vysídlení neněmeckých přistěhovalců a v průběhu následujících let byly opuštěné vesnice postupně zdemolovány. Z povrchu zemského zmizely kostely, kapličky, hřbitovy, kříže, mlýny vodní i větrné. S výjimkou kostela a větrného mlýna v Městě Libavá a poutního kostela ve Staré Vodě. Něco se rozebralo, něco rozkradlo, některé vsi se staly v podstatě terčem při střelbách a po některých z nich nezbyla ani jména.

 

V roce 1968 přešel prostor do společného užívání našich a sovětských vojsk a poté se zde stavěly komplexy pro potřeby vojsk obsluhujících rakety umístěné v raketových silech. Sovětští vojáci zde v lesích střežili socialismus před imperialisty. Celkem dvacet důmyslně vybudovaných a zamaskovaných raketových "sil", rozmístěných na třech místech dodnes označovaných jako "točka sever, jih a západ". Ohromné ocelové tubusy zapuštěné vodorovně do země uzavřeny obřími mnohatunovými vraty. Na Libavé byl totiž rozmístěn asi nejničivější zbraňový systém, který v historii na našem území byl. A navíc, ačkoliv o tom dodnes neexistují žádné oficiální důkazy, Sověti na Libavé zřejmě skutečně měli k dispozici i tu nejděsivější a nejničivější munici - jaderné hlavice.

 

Vojákům prostor slouží dodnes - pro návštěvníky se otevírá jen jednou ročně v rámci akce Bílý kámen.

 

Kleinův obrázek připomíná loupežnou tragédii pod Strážnou - smrt pana Kleina, který na koňském povozu vozil pivo z Velké Bystřice na Libavou.

V sedle pod Strážnou je k vidění torzo kříže, v jehož barokním podstavci je vytesán letopočet 1857. "OPFER DER LIEBE" neboli "Oběť lásky" - k místu se váže pověst o tom, že zde spáchal sebevraždu milenecký pár, který zde byl pohřben. Symbolický dřevěný křížek byl v roce 2021 nahrazen křížem z kvalitního modřínového dřeva a na počest tvůrce Jaromíra Machala z Jívové byl nazván Jaromírovým. Druhé torzo je z kříže, který zde stával až do okupace naší vlasti sovětskou armádou v roce 1968. Vojáci jej vyvrátili a roztahali po okolí. Některé části se našly a byly uloženy do současné polohy.

Strážná (629 m) je nevýrazný kopec na jihozápadním okraji Oderských vrchů. Na svahu Strážné se nachází Bílý kámen, bývalý malý lom a v minulosti častý výletní cíl turistů, který se natíral na bílo. Natírá se i dnes, ale přístupný je jen jedinkrát ročně v rámci cyklo-turistické akce nesoucí jeho jméno. Místo je obestřeno několika variantami pověsti o zlém čertu, chudém hospodáři a otci rodiny a jeho chytré manželce, která přetřením černého kamene na bílý, zachránila muži jeho duši před peklem.

S výhledy to dneska nebude žádná paráda, ale hlavně ať neprší...

 

Pokračuju přes bývalou Varhošť. V tuto chvíli první, ale bude těch obcí se stejným osudem dneska více. Jejich konec započal poválečným odsunem německého obyvatelstva v roce 1946 a vznikem vojenského výcvikového prostoru v roce 1948. Dneska jsou k vidění jen rozvaliny.

Trasa pokračuje po loukách směrem na Strážisko (675 m), parádní vyhlídkový bod. Ale ne dneska... Vyšší už je jen nedaleký Fidlův kopec (680 m), ale jeho vrchol není zpřístupněn.

Sice z kopce, ale po cestě dlážděné žulovými kostkami míjím Bores, zámeček "vylepšený" socialistickou adaptací - bývala zde ubytovna pro cvičící vojska. Vojenský objekt, žádné foto...

 

Velká Střelná bývala velkou zemědělskou obcí na soutoku několika potůčků v nadmořské výšce 570 m. V roce 1930 zde žilo 1927 obyvatel. Břidlice se zde lámala již od 16.století a ložisko břidlice ve Velké Střelné je největším v oblasti Nízkého Jeseníku. Dnes na území obce stojí pomník, postavený v roce 2003. Ze zástavby vlastní vesnice zbylo několik skromných zbytků kamenných zdí.

Nad křižovatkou se kolem hřbitova Velké Střelné jezdívalo na Pozorovatelnu, ale tahle odbočka není dnes zpřístupněna. Z Pozorovatelny je výhled na náhorní plošinu upravenou jako tankodrom a vojenská střelnice. A protože tohle je neoddiskutovatelně vojenský objekt, namísto fotografie zkoukněte video na YouTube. Je tam Pozorovatelna i okolí a navíc tanky, které tu dnes samozřejmě nebyly :-)

 

Kdysi Smilovem procházela okresní silnice z Města Libavá do Olomouce. Bývalo zde dobytkářské družstvo, olejna, větrný mlýn, dvě pily, břidlicový lom, záložna, kostel, školu a Smilov měl i vlastní železniční zastávku na trati z Olomouce do Krnova. V roce 1930 měl Smilov 129 domů a 691 obyvatel. Dnes tu není nic - jen v místě bývalého kostela stojí pomník pořízený zdejšími rodáky, jehož částí je torzo původního pomníku padlým v první světové válce.

Jahnův kříž u Smilova byl podle soupisu křížů ve farnosti z roku 1872 dle datování na spodní části podstavce postaven v roce 1869. Nápis v němčině "Errichtet zu Ehre Gottes von Josef Jahn im Jahre 1869" znamená Zřízen ke cti Boží od Josefa Jahna v roce 1869. Po vzniku vojenského prostoru se občas stal terčem - byla nutná konzervace, ale stále nese stopy po kulkách a rozstřílené tělo Krista nebylo obnoveno.

Město Libavá mělo v roce 1930 cca dva tisíce obyvatel a v roce 1948 více než tři tisíce (dnes jich zde žije 500). Nepotkal ho osud ostatních, část zástavby zůstala zachována včetně jednoho větrného mlýna a bývalého farního kostela Povýšení svatého Kříže.

To, že mlýn, kterému se říkalo Siedlerův, přežil působení Československé a později i Sovětské armády, můžeme považovat za zázrak. Dalších 24 větřáků na území vojenského prostoru Libavá se stalo po roce 1948 cvičným střeleckým terčem a dnes po nich není ani stopy.

Kostel stojí v areálu kasáren ohrazeném vlnitým plechem. Byl vystavěn v letech 1662-1669 a později přestavován, ale v roce 1950 byl zabaven církvi a předán do užívání armádě. Ta kostel přepažila dřevěným patrem a využívala jej jako sklad pro polní kuchyně. Opravovat se začal až v roce 2002 díky úsilí místních občanů, má novou střechu a během akce Bílý kámen bývá mimořádně otevřen.

Trasa přes bývalé Keprtovice, Zigartice a Vojnovice je letos novinkou - zpočátku po proudu Libavského potoka, posléze nivou Odry.

Po rozbité asfaltce územím bez lidí.

Zigartice (nazývané také Mastník nebo německy Siegertsau) se nachází na obou březích Mastnického potoka na pravém břehu řeky Odry pod Zigartickým kopcem a Kozím hrbem. Horní částí vesnice procházela kolem budov rychty, školy a kostela okresní silnice spojující Město Libavou s Potštátem a Hranicemi.

 

Dominantou obce býval kostel sv. Jana Nepomuckého, který obklopoval hřbitov. Na hřbitově u silnice nově stojí kamenný památník s křížem a pamětní deskou osazenou německými rodáky v roce 1994 s českým a německým textem.

Hřbitovní kaplička je z ruin obnovená kaplička u silnice nad pravým břehem řeky Odry u zaniklé vesnice Vojnovice. V její stavbě jsou symbolicky umístěny kameny a další artefakty z okolních vesnic, zvon je vyrobený ze sovětské dělostřelecké nábojnice a kaplička se tak stala symbolem historie a úcty k místnímu kraji.

Obec Vojnovice neboli Kriegsdorf ležela u silnice z Města Libavé do Rudoltovic v údolí řeky Odry. Pomník instalovaný zdejšími rodáky byl původně pomníkem padlým vojákům v první světové válce.

Nad Královskou studánkou stojí barokní kaple sv. Anny postavená 1699-1703 stavitelem Petrem Techetem z Budišova.

Historie obce Stará Voda (Altwasser) sahá až do 13. století a jako poutní místo patří k těm s nejdelší tradicí u nás. V 17. století zde byl postaven podle plánů císařského architekta G. P. Tencally velký poutní kostel. Nese jméno svatého Jakuba Většího a svaté Anny a je jediným objektem, který zůstal zachován.

Kostel byl devastován československou a později sovětskou armádou a rekonstrukce svého zevnějšku, na kterou kromě státu přispěli také bývalí němečtí obyvatelé, se dočkal až po roce 1991. Vnitřek kostela je stále popsaný nápisy v azbuce a zůstanou tam jako memento pro příští generace.

Ke kostelu patřily dnes neexistující ambity a klášter řádu piaristů, který byl poškozen na konci 2. světové války a po vzniku vojenského prostoru ponechán osudu. Dnes jsou na místě kláštera pouze zbytky zdiva a studna na bývalém nádvoří. O kousek dál je k nalezení hřbitůvek.

Směrem na Podlesí se napojuji na silnici spojující Město Libavá s Budišovem nad Budišovkou. Zase budou mé "oblíbené" dlažební kostky :-(

Staré Oldřůvky (německy Altendorf) měly štěstí, nespadly pod vojenský újezd. Ještě ve druhé polovině 19. století se zde těžila olověná ruda (v místní olověné rudě se vyskytuje ve stopovém množství i stříbro) a byly zde dva břidlicové lomy.

 

Bývalé Nové Oldřůvky (Neudorf) patřily ke statku v Budišově.

Železobetonový most přes řeku Odru je z roku 1908 a zřejmě byl prvním pevným mostem v této oblasti.

Po rozbité cestě jsem si to moc neužila, ale jsem na úrovni řeky Odry, na nejnižším místě severní části trasy v nadmořské výšce 388 m a bude se tlačit :-( Barnovskou přehradu míjím po levé ruce, z povolené trasy z ní není nic vidět.

Vojenský výcvikový prostor je v rámci akce Bílý kámen přístupný v době od 7 do 16 hodin. Dobře jsem si to naplánovala, musím se pochválit - na úrovni Luboměře pod Strážnou jsem z něj venku a je půl třetí. Před sebou mám ještě cca 30 km a zdá se, že je s konečnou platností už dneska po dešti.

 

Potštát či německy Bodenstadt je městečko založené převážně německými kolonizátory na přelomu 13. a 14. století. Žije v něm zhruba 1200 obyvatel a vydáte-li se z Potštátu podél říčky Velička, která si v odolných horninách okraje Oderských vrchů prorazila cestu, narazíte na uskupení výrazných skalisek, které si vysloužily pojmenování Potštátské skalní město. Ta největší skaliska spatříte v těsném sousedství silnice č. 441 nedaleko pohostinství U tlustého Jana. Ale to jen pro doplnění, trasa Bílého kamene tudy nevede. Musím směrem na Kozlov a šla jsem do rizika - silnice mezi Potštátem a Kozlovem je kvůli rekonstrukci uzavřena pro veškerý provoz a snad to na kole nějak půjde projet...

Kritická bude část mezi napojením silnice z Boškova a rozcestím u Zeleného kříže. Jsou to jen 2 kilometry...

Za mého dětství to bývala panelová silnice vedoucí napříč vojenským prostorem, později panely přikryli asfaltem, ale přechody byly znát. Teď se konečně panely zcela likvidují - část cesty se naštěstí dala projet po vyfrézovaném povrchu a jen malou část bylo nutno kolo tlačit. Normálně ty panely dokážou rozšmelcovat.

Zelený kříž bývalo vždy jedno velké parkoviště, letošek je výjimkou.

Kozlov a taky pramen Odry dneska nebude, točím doleva směr Slavkov a konečně si to opět svištím po hlaďoučkém asfaltu.

 

Kdysi býval vojenský výcvikový prostor Libavá větší - zahrnoval i pozemky na jihovýchodní straně silnice mezi Potštátem a Kozlovem. Proto i obec Ranošov (něm. Prusinowitz) patří k těm zaniklým.

Hřbitůvek ve svahu kopce Ranoš využívala vesnice Kozlov i její zaniklá osada Ranošov.

A poslední zastávka. Do konce druhé světové války zbývalo pouhých dvacet dnů, když nepochopitelný masakr Němců a Vlasovců stál život devatenácti mužů v Zákřově, což je místní část Tršic na Olomoucku. V místě, kde byly oběti za údajnou podporu partyzánů upáleny 20. dubna 1945 v dřevěné boudě, v místech bývalé osady Kyjanice, byl v roce 1949 odhalen Památník Zákřovský Žalov. Podstavec památníku má rozměry boudy a v pozadí památníku bylo vysázeno do půlkruhu 19 symbolických lip pro vzpomínku na každého z upálených.

Závěrem bych chtěla poděkovat organizátorům akce a velký dík patří i členům Okrašlovacího spolku Lubavia, který pečuje o hřbitovy a památky ve vojenském prostoru.

 

Pár videí z YouTube o Libavsku:

Paměť národa - Diagnóza Libavá - autentická svědectví lidí, kteří to prožili.

Stíny nad Libavou

Libavskem s Jindřichem Machalou

PRTB Kozlov, VVP Libavá (mobilní raketová technická základna Sovětské armády)

Libavá - Raketové komplexy Točka a jaderné zbraně