hřebenovka Velké Fatry 10.-15.8.2023

turčianský a liptovský hřeben

 

den pátý

Smrekovica - Ľubochňa

 

Smrekovica, vojenská zotavovňa (1350 m) - Malá Smrekovica - Nižné Šiprúnske sedlo (1349 m) - Pod Tvarožným Grúňom (1235 m) - Magura (1309 m) - sedlo Poľana (920 m) - seníky nad Hubovou - Ľubochňa (448 m), cca 20 km/6:30 hod, převýšení nahoru 600 m / dolů 1450 m

 

Ráno mne vzbudil táborový budíček dětí z protější budovy. Po noci v normální posteli je mi skvěle. Horká sprcha byla úžasná a vyprané oblečení mi voní. Ale dát za snídani 10€ mi připadalo příliš rozmařilé a tak bude opět vločková kaše. Tentokrát ale vylepšená řádnou dávkou borůvek, kterých je tady kolem Smrekovice spousta.

Trasa je zároveň značena jako cyklotrasa - v téhle části není třeba přelézat/podlézat spadlé kmeny a stále hlídat, aby člověk špatně neodbočil ze zarostlé pěšiny, protože stezky vyšlapané zvěří vypadají úplně stejně. Batoh je po snězení zásob určitě minimálně o půl kila lehčí a taky je fajn, že dneska to bude převážně dolů :-)

V Nižném Šiprúnském sedle by mne odbočení doprava dovedlo na Malino Brdo a poté do Ružomberku, ale já odvážně odbočuju doleva. Proč se mezi Ružomberkem a Ľubochňou přemisťovat za pomoci hromadné dopravy, když odsud vede turistická značka přímo do Ľubochně??

Šlapu si to po obrovské pastvině s výhledy směrem na Tatry a Liptovskou Maru a užívám si pohody. Jen hory, louky a lesy.

Pohoda končí, když v části pod Tvarožným Grúňom zahlédnu krávy. Krávy, co zřejmě krávami nejsou, když nemají vemena... Vyzbrojuji se dvoumetrovou holí a snažím se působit neviditelně. A trochu se uklidňuji i tím, že v případě nouze vystartuju a přelezu za elektrický drát podél lesa. Ale krávy se v klidu pasou a nijak zvlášť je naštěstí nezajímám...

Ale ten pravý adrenalin mne čeká o pár stovek metrů dál, v sedle pod Maďarovou. Děsivé zvuky, které se ozývají z lesa po mé levici mi celkem drsně připomínají, že jsem v oblasti s pravidelným výskytem medvědů. A v takové chvíli člověka moc neuklidní to, že karpatský medvěd hnědý není lidožravá šelma. Ale taky to není žádná plyšová hračka, ale největší šelma, která v Karpatech žije.

 

Dvoumetrovou hůl neodkládám, trošku uklidňuje :-) Děsivý řev doplňuje o něco méně děsivé bučení a pokřik dvou bačů. Čert ví, co se tam vlastně děje, ale podívat se tam rozhodně nepůjdu. Čím dál od lesa, tím lépe. Pokračování modré značky sice nevidím, ale když to vezmu napříč pastvinou kolem prameniště Bystrého potoka, tak se na ni nahoře napojím. Aspoň doufám, že tudy občas někdo chodí a pěšina bude vyšlapaná. Pokud ji nenajdu, budu se muset vrátit a vymyslet jinou trasu než po modré přes Maguru. Tu maringotku sem někudy přivezli...

Pěšina je zřetelná, děsivé zvířecí zvuky zůstaly za mnou a zvoneček mi na cestu krásně cinká.

Skalisko na Maguře je jedním z mála vyhlídkových míst. S nadmořskou výškou 1309 m je to poslední třináctistovka tohoto výletu. Třináctá, když počítám jen ty nejvýraznější. Je čas na pomerančovou pauzu a vrcholovou prémii :-)

Trasa vede lesem a lesem a zase lesem. A pro změnu i kousek pralesem :-) Kopíruje každý hrbek hřebene s výjimkou Červeného grúně. Ten obcházím po vrstevnici zprava, ale žádná extra výhra to není. Naštěstí popadané stromy zde už nějakou dobu leží, takže pěšina je více či méně pohodlně obchází.

Před sedlem pod Červeným grúněm křížím mrňavý potůček, co ani není zakreslený v mapě. Nabírám vodu pomocí hrnečku a než doteče, rozhlížím se kolem. Ocitla jsem se v ráji houbařů - hřiby všech velikostí jsou všude kolem. Opatrně ochutnávám, bude ňamka, nejsou to hořčáci :-)

Od sedla pod Červeným grúněm vede do sedla Poľana lesní cesta, po které jezdí louky nad Hubovskou dolinou sekat místní zemědělci. Hurá, jsem zpátky v civilizaci a v sedle se dokonce potkávám s rodinkou na výletě po naučném chodníku Hubovský okruh. Kolik lidí jsem dneska potkala? Když nepočítám recepční v hotelu, tak pouze tatínka s velkým batohem a se dvěma dětmi s plnými batůžky v Nižném Šiprúňském sedle a poté ty dva bače v sedle pod Maďarovou...

Živobytí si místní zabezpečovali od 17. století hlavně chovem ovcí. Maso, mléko, sýr, bryndza, vlna, kůže... Pást na horských loukách se začínalo obvykle v polovici května a trvalo do konce září. Okolo roku 1930 ovce nahradily krávy a spousta místních našla práci v ružomberských továrnách či na železnici.

 

Ústup salašnictví vyvolal potřebu uskladňovat a svážet seno z vysokohorských luk dolů do dědiny přes hluboké doliny až v zimě po sněhu. Na loukách se stavěly seníky, nazývané štále. V oblasti kolem Hubové bylo ještě koncem 70. let minulého století roztroušeno kolem 80 seníků.

Postupně zchátraly, ale dva prošly už dvakrát rekonstrukcí. Domečky jako z pohádky. Pokud byste je využili k nouzovému noclehu, cca 250 m po žluté je i pramen vody.

Lavička u seníku ve stínu dobře posloužila. Celodenní slunce je vysilující, potřebuju pauzu.

Až po pozdním obědě a zahnání žízně vyrážím se znovuobnovenými silami na vyhlídku pod Kútnikov kopec. Je jasné, že otevřený obchod v Ľubochni už dneska nestihnu, ale netřeba spěchat. V autě se nějaké zásoby v bedně s čistým oblečením najdou - mám tam kotlíkový guláš a další kolínka značky Combino z Lidlu, co jim stačí k uvaření 3 minuty. A pokrájím do něj hříbečky.

Spát budu dneska na parkovišti v autě a k hygieně poslouží Ľubochňanka. U cedule se zákazem vjezdu místní ochranáři počítají turisty, tak se nechám taky spočítat a vyplňuju i návštěvnický dotazník. Zvědavě se vyptávám, kolik toho napočítali - málo, dle jejich vyjádření návštěvnost kvůli medvědů hodně poklesla. Poté, co mne ubezpečili, že mne v noci za nocleh na parkovišti nebudou buzerovat, skládám si v rámci možností co nejdelší rovnou plochu v autě, abych se nemusela v noci krčit. Desky mám doma a nenapadlo mne si je přibalit :-( Nohy utrmácené pětidenním pochodem potřebují řádný odpočinek.

 

den první a druhý: Ľubochňa - sedlo Príslop - Malý Lysec

den třetí: Malý Lysec - salaš pod Suchým vrchem

den čtvrtý: salaš pod Suchým vrchem - Smrekovica

den pátý: Smrekovica - Ľubochňa, tato stránka

den šestý: Šípská Fatra