Javorníky 25.-28.7.2024

pěšky z Čadce do Huslenek

 

Pro změnu pěší túra. A navíc je mám radši :-) Prodloužený víkend pro mne tentokráte začíná prohlídkou Hrachoviny na Mendlově náměstí v Brně při čekání na šalinu, která mne odveze na nádraží. Bronzový monument od Jaromíra Garguláka odkazuje na vědce Gregora Johanna Mendela, který působil ve zdejším augustiniánském klášteře na Starém Brně a je považován za zakladatele genetiky i na základě svých pokusů s hrachem.

K víkendovému putování jsem si zvolila Javorníky a to především jejich opomíjenou kysuckou část. Čeká mne přechod krajinou prosluněných horských luk, pasekářských usedlostí, kapliček poukazujících na náboženské tradice tohoto kraje a dalekých výhledů - z jedné strany na hřebeny Malé Fatry, z druhé na hřebeny Moravskoslezských Beskyd. Nebude to moje první návštěva, v červenci 2016 jsem to šla obráceně, Z Velkých Karlovic do Čadce.

Vlakem mne více či méně pohodlně dopravil do městečka Čadca. Více v části mezi Brnem a Svinovem ve vlaku Regiojetu, méně mezi Svinovem a Čadcou Leo Expressem kvůli zpoždění původně plánovaného přípoje a protože jsem vyfasovala místenku k oknu na dvojsedadlo s velmi objemným pánem.

 

Během čekání na přestup ve Svinově jsem si stihla s řádnou dávkou nostalgie prohlédnout svinovské nádraží. Před cca 40 lety jsem denně dojížděla vlakem z Opavy do Ostravy na chemickou průmyslovku a tzv. opavské nástupiště znala jako své boty. Dnes to tady vypadá úplně jinak :-)

 

den první

Čadca (žst) - Kýčera - Vojtov vrch - Vojtovské sedlo, celkem cca 8 km

 

Je půl šesté večer, když vystupuju v Čadci z vlaku. Vzdálenost 249 kilometrů, jeden přestup, celkem 4,5 hodiny v ceně 549 Kč. Po červené přes hotel Husárik nebo po zelené přes Kýčeru? Vychází to cca stejně, ale po zelené je míň asfaltu.

Nádherný večer...

Následuje poslední část stoupání - přede mnou je nejvyšší bod dnešního dne, Vojtov vrch (840 m).

Nocleh jsem si naplánovala v místě zvaném Vojtovské sedlo, protože je v něm k dispozici turistický přístřešek a studna. Ale když scházím do sedla, vidím, že tentýž nápad měl i někdo jiný, u přístřešku už stojí modrý stan. Tak to jsem zvědavá, jestli budu mít sousedy nebo půjdu ještě kousek dál...

 

Stan si tady, v místě s nádherným výhledem, postavil moc sympatický pár z Čadce a mně nabídli, že mohu spát v přístřešku, že ten nevyužijí. Následně vyrazili pro dřevo a já byla s přípravou na přespání rychle hotova - stačilo nafouknout karimatku, vybalit spacák a pak se pustit do přípravy večeře. Pohodička, pohoda, je nás tu víc, nebudeme se bát medvědů nic :-)

 

Slunce zapadlo o půl deváté, vítr se utišil, jen pár světel svítilo dole pod námi v údolí Kysuce a užívali jsme si nádherný klid. Za chvíli se po noční obloze rozleje měsíční svit a svou září překryje většinu hvězd. Z focení Mléčné dráhy nic nebude :-(

 

den druhý

Vojtovské sedlo - Chotárny kopec - Vrchrieka - Jakubovský vrch - Semeteš - Luby - U Melocika - Čerenka, celkem cca 31 km

 

V údolích se ráno rozprostírá mlha jako jemný závoj zlehka položený na krajinu. Rychle popadnout fotoaparát a vyběhnout k místu s výhledem na Čadcu - slunce ji brzy rozpustí.

Sousedi ještě vyspávají, ale já mám před sebou dlouhou cestu.

Hřebenovka jak se patří, jen s vodou bude možná trochu problém. Studánek je přímo na hřebeni velmi málo - pouze tahle studna ve Vojtovském sedle a potom až pramen v chatové osadě Bachronovce.

 

Chotárný kopec je s nadmořskou výškou 906 m první "devítistovkou" hřebenovky.

Marťácký vrch je o něco nižší (854 m) a stojí na něm rozhledna.

Dnešní putování bude "ostružinové" :-)

Pokračuju přes Petránky na Vrchrieku (861 m) a poté přes Jakubovský vrch (875 m). Krajina se lehce vlní a výhledům na Beskydy dominuje svou typickou siluetou s vysílačem na vrcholu Lysá hora.

Kopci Kamenité (834 m) dominuje stožár mobilního operátora.

Kousek od něj stojí od roku 2005 Mikovčákova rozhledna či spíše rozhlednička. Nejstarší vyhlídka v Javorníkách a na Kysuci má svá nejlepší léta již za sebou, žebřík by potřeboval opravu a stromy ji z jedné strany už přerostly.

U kapličky o kousek dál po červené značce mne hlad přinutil ke krátké zastávce.

Najíst jsem se měla v plánu až v sedle Semeteš v hospodě U Cipára, ale to jsem si spočítala nějak špatně, do sedla Semeteš mi odsud zbývá téměř 7 km, tj. minimálně dvě hodiny chůze.

Prudkým klesáním z Pánovské Kýčery jsem se dostala konečně do sedla Semeteš, s nadmořskou výškou 680 m do nejnižšího místa celé hřebenovky.

Zbytečně jsem se těšila...

Nebo ne? Skupinka cyklistů najela do dvorku a zdá se, že se jim aspoň pivo objednat podařilo - já tak nakonec získala ohřátou klobásu s kofolou a musím dodat, že tak dobrou klobásu jsem už dlouho nejedla :-)

S plným žaludkem pokračuju zase nahoru.

Vrch Luby má dva vrcholy. Vyšší, východní vrchol leží ve výšce 911 m, nižší, západní je o 2 metry nižší, ale zdobí jej 19 m vysoká dřevěná protipožární věž. Žebříky už ztrouchnivěly a konstrukce k tomu zřejmě nemá daleko, ale i v době, kdy byla nová, zde visely tabulky ohledně zákazu výstupu nepovolaným osobám. Tak tady spát rozhodně nebudu, jeden větší větrný poryv a spadne další kláda :-( Ale aspoň si doplním vodu, než budu pokračovat přes osadu Záblatie k Melociku, kde červenou hřebenovou trasu křižuje mezinárodní silnice E442 a kde se lze v restauraci občerstvit a případně i doplnit zásoby.

A tak jsem nakonec neplánovaně dneska ušla 31 kilometrů až na Čerenku, namísto plánovaných 25 km na vrchol Luby. Stan jsem si postavila na okraji sjezdovky s výhledem na Makov.

 

den třetí

Čerenka - Butorky - Veľký Javorník - Stratenec - Malý Javorník - Portáš - Kohútka - Javorník pod Černíkovem, celkem cca 23 km

 

Den pro mne tentokrát začíná ještě před východem slunce. Sice jsem sova a moc ráda spím, ale tohle nádherné divadlo vždy stojí za tu chvíli přemlouvání sebe samé.

Tráva je plná ranní rosy, je nejvyšší čas na snídani a sbalení se. Moc hezké místo jsem si vybrala, občas se sice do ticha přidal i nějaký ten zvuk dopravy ze silnice z Makova k Melociku, ale nebylo to nic extra rušivého.

Pozvolně klesám k horské osadě Gregušovci, jež byla za druhé světové války vypálena nacisty. Tajemnost lokality dokresluje i zdejší odpočinkové místo s čarovným kamenným útvarem – tzv. „dolmenem života a smrti“.

 

Pokud vynechám místní a chalupáře, tak všichni ti, které jsem potkala po trase z Čadce, by se dali spočítat na prstech jedné ruky :-) Ale od sedla pod Hričovcem, po napojení na červenou od Bumbálky a Makovského průsmyku, značené i jako Stezka Českem či Via Czechia, počty turistů prudce stoupají. K zapomenutým se tahle část pohoří už dávno řadit nedá.

Veľký Javorník je slovenská hora, s nadmořskou výškou 1071 m nejvyšší vrchol Javorníků. Vzduch se tetelí letním sluncem a v trávě sborově cvrliká orchestr cvrčků. Ale jarní zeleň těmto místům sluší mnohem víc než letním sluncem vysušená krajina.

Plochý odlesněný vrchol Stratenec (1055 m) je v létě porostlý nekonečnými koberci borůvčí a nabízí krásné výhledy na moravskou stranu. Ale letos je tohle borůvčí bez borůvek, zřejmě pomrzly :-( Zato turisty a zejména cyklisty se to zde jen hemží.

Pokud chcete kouknout na stranu slovenskou, musíte nahoru na rozhlednu.

Stratenec na mne vždycky působil tak trochu tajemně a poeticky, ale většinu té krásy dávno ztratil - stojí tu rozhledna, přístřešek, lavičky, obrovská mapa... Sice se zásluhou rozhledny otevře aspoň částečný pohled na slovenskou stranu do údolí Papradianky, ale veškerá poezie je totálně pryč... Památník ve tvaru tří křížů připomíná osvobozenecké boje v květnu 1945. Betonové kříže tu stojí od roku 1969 a tři jsou z prostého důvodu, padli zde tři českoslovenští vojáci - Andrej Rabčan a dva neznámí.

 

Hřbet je zde travnatý a odlesněný, ale louky v celé oblasti každým rokem rychleji pohlcuje les - z míst, odkud se kdysi otevíraly skvělé pohledy do kraje, už brzy nebude vidět vůbec nic.

Ze sedla pod Stratencom lze po žluté snadno sejít k prameni a během mé návštěvy voda tekla, což ale v suchém létě platit nemusí, pramen to není nikterak výrazný.

A konečně hotel Portáš s možností se najíst a napít - putování přes Malý Javorník, Frňovské sedlo a vrch Stolečný mně tentokrát připadalo nekonečné.

A svou dávku energie dostal i mobil :-)

Pokračovat sice budu dále po hřebeni, ale rozhodně nedojdu až na Pulčiny. A pravděpodobně nedojdu ani na Makytu. Horko je únavné a proč se někam honit... A tak jsem to nakonec zabalila na vrcholu zvaném Javorník pod Černíkovem.

 

den čtvrtý

Javorník pod Černíkovem - Krkostěna - pod Čerňanskou Kyčerou - Huslenky (bus), celkem cca 8 km

 

Den začíná zvesela. Obloha zčernala těžkými dešťovými mraky, podle meteoradaru se blíží pás výrazných bouřek, takže nebalím, ale čekám.

Připomíná mi to dokument "Lovci bouřek" :-) Nejdřív jen blesky, ale pak se voda snáší dolů v provazcích, které rozmazávají údolí a hory v dohledu.

A dočkala jsem se. Bouřka přešla a zanechala po sobě čistý vzduch.

Je čas vyrazit, další vlna přijde těsně po poledni :-( Přes Provazné, kolem jedné ze série vyhlídkových laviček. U podobné jsem přespávala loni na Beneškách a u téhle jsem nespala jen proto, že tady bylo včera večer již obsazeno a proto jsem se vrátila kousek zpátky na Javorník pod Černíkovem. A nelitovala jsem, výhled jsem měla lepší.

Přes Krkostěnu opouštím javornický hřeben po modré turistické značce do Huslenek.

Svůj vliv má dnes i podmračená obloha, ale po celé sestupové trase mne vlastně nic nezaujalo. Nekonečné klesání po kamenité lesní cestě a poté 2 km k hlavní cestě po asfaltu Černým údolím. Ale načasované jsem to měla skvěle. Z nebe začaly padat další proudy vody přesně ve chvíli, kdy jsem došla k restauraci Pod Černým. Ta sice zklamala, bylo zavřeno, ale za pár minut jel autobus a odvezl mne na Vsetín - oběd jsem si tím pádem koupila ve Smetanově obchodní galerii v asijském bistru. Ale jestli mi pro příště doporučíte na Vsetíně nějakou dobrou restauraci nedaleko nádraží, budu ráda.

A pak už jen zpáteční cesta vlakem s jedním přestupem v Hranicích. Suma sumárum pěšky 70 km s převýšením cca 2000 m nahoru, 2000 m dolů. Mít k dispozici den navíc, je ale nejlepší dojít až k vlaku do Střelné či Horní Lidče.