Oravské Beskydy 22.-25.8.2024

Babia hora a Pilsko

 

Oravské Beskydy jsou po Tatrách a Nízkých Tatrách třetím nejvyšším pohořím Slovenska.

Královna Beskyd, takto se říká právem Babí hoře. S nadmořskou výškou 1725 m je nejen nejvyšší horou Oravských Beskyd na slovenské straně a Beskid Żywieckých na polské straně, ale také nejvyšším vrcholem celých Vnějších Západních Karpat. Izolovanost dodává Babí hoře na majestátnosti. Své okolní vrcholy převyšuje o 200 až 600 výškových metrů a díky tomu je výrazná a snadno ji poznáte i z velké dálky. Na slovenské straně je Babí hora zahrnuta pod CHKO Horná Orava a na polské straně se jedná o národní park (Babiogorski park narodowy). Rostlinstvo je zde modelově vertikálně rozčleněno. Smrky zde rostou až do výšky 1560 metrů a kleč mezi 1530 a 1670 metry. Nad nimi začínají, jako na jediném vrcholu v Beskydech, alpínské hole se 70 vysokohorskými druhy rostlin.

 

Pilsko (1557 m) hned po Babí hoře zaujímá druhou nejvyšší příčku.

 

Tentokrát je cíl víkendového putování o kousek dál, než je u mne běžné, takže namísto hromadné dopravy pojedu autem. Radši bych podřimovala nebo jen tak koukala z okna, ale je celkem rozdíl, jestli vzdálenost cca 300 km zvládnout autem převážně po dálnici za 3,5 hodiny nebo s několika přestupy za 8,5 v nevhodném čase. Navíc by to znamenalo i nutnost vzít si den dovolené navíc :-(

 

Z Brna vyrážím hodinu po poledni, v Oravské Polhoře, na parkovišti před chatou Slaná voda, odkládám auto těsně před pátou. 260 km po dálnici, poprvé po parádním objezdu kolem Frýdku-Místku a jen část mezi městem Żywiec a polsko-slovenskou hranicí rychlostí pod 50 km/h, protože obytná zástavba mezi Żywiecem a Korbielówem na sebe plynule navazuje a pozdně odpolední provoz je velký.

 

den první

Oravská Polhora, chata Slaná voda (755 m) - Hviezdoslavova horáreň (885 m ) - rozhledna Šťaviny - Babia hora, přístřešek (1633 m), celkem cca 8 km

 

Vyrážím po žluté turistické značce od chaty Slaná voda. Ten název nevznikl jen tak – kousek od chaty se nachází pramen, který je opravdu slaný. Značka vede Hviezdoslavovou alejou k Hájovně na Rovniach (Hviezdoslavova horáreň). Aleja sice alej stěží připomíná, je to prostě jen cesta - nejprve lesem, ale později loukou s krásnými solitérními smrky.

V peněžence mám i polské zloté - v sedle Hliny/Przełęcz Glinne mně je vyměnili v restauraci. Pro jistotu, na hřebeni jsou jen polské chaty a byla bych hladem, kdyby nebrali karty.

 

Mám před sebou cca 6 až 8 km a převýšení až 900 m, záleží na tom, jak to budu časově zvládat a v kterém z přístřešků se mi podaří zabivakovat.

Krajinu a lid žijící pod Babí horou ztvárnil ve svém díle Pavol Orzságh Hviezdoslav - alejí se procházel a v hájovně napsal jedno ze svých nejznámějších děl - Hájnikovu ženu.

 

Hájnikova žena začíná pozdravem, ve kterém Hviezdoslav pozdravuje krásnou oravskou přírodu

Část muzejní expozice je věnována právě jemu, druhá část v sousedním objektu připomíná život a dílo slovenského prozaika Milo Urbana, který se zde v roce 1904 narodil. Ale odhaduju, že overturismem tady zřejmě netrpí...

V rámci rekonstrukce naučného chodníku tady přibyly dvě rozhledny, jedna za hájovnou, druhá v lokalitě Šťaviny. Ale s výhledy je to dneska slabší, ale člověk nemůže mít všechno - při aktuální předpovědi počasí se nemusím bát bouřky a to je důležitější.

Název Šťaviny se váže na rostlinu štiav alpínsky (Rumex alpinum), česky šťovík alpský. Jedná se o nepůvodní invazivní druh, kterému se daří na místech s vysokým obsahem dusíku - rozšířil se zde v důsledku pastvy hospodářských zvířat.

První přístřešek s děravou střechou je v ještě v oblasti lesa a potok jako zdroj vody nevypadá pitelně, ale v případě nouze by hliněná podlaha k přenocování docela dobře posloužila.

V lokalitě zvané na některých mapách Diablov stôl, zřejmě podle stolových skalisek na zdejších starých pastvinách, stoupání konečně polevuje.

Druhý přístřešek vedle studánky vypadá po rekonstrukci o něco lépe a má i půdičku upravenou na přenocování. Ovšem představa, že bych spala v temném uzavřeném prostoru bez oken, kam bych lezla po žebříku, mne nikterak neláká.

Ale pokud nebude ten třetí přístřešek použitelný, budu se muset vrátit sem, všude se uvádí, že tenhle je nejlepší. Nic jiného nevymyslím, je půl osmé, slunce zapadá a v borůvčí či kosodřevině stan nepostavím :-(

Naštěstí byl. Takže za sebou mám 8 km s převýšením 900 m. 3 hodiny furt do kopce a tady zůstanu. Přístřešek max. pro dva, takže si jej zaberu celý, děravá střecha mi nevadí, postavím si uvnitř stan. Ten ale postavím hlavně proto, že v něm bude o něco tepleji a bude mne chránit před studeným větrem. Ještěže stan mám samonosný, na prknech stojí i bez nutnosti kolíkování :-)

Slunce zrovna zapadlo a jak jsem propocená a unavená, cítím nepříjemný chlad a třesu se. Rychle se převléct do suchého a roztřesenýma rukama uvařit horký čaj. Dnešní noc má být nejchladnější, ty další už teplota neklesne pod 15°C.

V noci vítr zesílil a přes škvíry v děravé střeše nepříjemně kvílel. A ani žádný teplotní komfort to nebyl. Obloha mléčně zalitá vysokou oblačností, měsíc ve třetí čtvrti přezářil ten zbytek hvězd. Ale stejně to byla romantika :-) Kolikrát se člověku jako já poštěstí spát ve výšce nad 1600 m :-)

 

den druhý

Babia hora, přístřešek (1633 m) - Babia hora (1724 m) - Malá Babia hora (1517 m) - Mędralowa/Modralová (1168 m) - Jaworzyna/Javorina (1048 m), celkem cca 19 km

 

Ráno se v oblasti Oravské přehrady válí mlhy, ale s dohledností Tater je to spíše horší než lepší.

Vítr zatím neustal, jen změnil směr a od jihu už není tak studený.

Chata na Babí hoře (německy Schutzhaus auf der Babiagura nebo také Schlesinger-Haus auf der Babia Góra) měla zajímavou historii: V roce 1905 postavil na Babí hoře v nadmořské výšce 1616 m chatu německý spolek Beskidenverein - na uherské straně tehdejší uhersko-haličské zemské hranice v Rakousko-Uhersku. Po zániku Rakouska-Uherska vznikl mezi nově vzniklým Československem a Polskem spor o území Oravy. a po rozdělení území v roce 1922 se chata ocitla na polském území. Po německo-slovenském útoku na Polsko v roce 1939 připadlo území Slovenskému štátu a po skončení 2. světové války se hranice vrátily do předválečného stavu - vyrabovaná a zdemolovaná chata se vrátila do Polska. Ale hned po rekonstrukci v roce 1949 z neznámých příčin vyhořela. Od projektu rekonstrukce bylo upuštěno, území bylo a je chráněno jako přírodní rezervace.

Když jsem tady byla v roce 1918, bylo ještě znát, že se jedná o ruinu, ale později tohle místo vylepšili - upravili jej jako vyhlídkovou plošinu osazenou rozhledovou růžicí a informačním panelem s historií chaty.

V archívu PTTK v Krakově je uložena návštěvní kniha chaty. Za období 1905-1922 je v ní 10 030 jmen. Na první straně je informace pro turisty ve třech jazycích - polsky, německy a maďarsky:

K největší turistické tragédii na Babí hoře došlo 14.2.1935. Čtyřčlenná skupina turistů se vydala na trasu Pilsko - Babia hora - Wadowice. Přístřešek byl za ztížených povětrnostních podmínek špatně viditelný - při lyžařském sjezdu ve sněhové vichřici si skupina čtyř lyžařů nevšimla budovy a ve sněhové bouři umrzla - našli je o týden později asi 100 metrů od útulny zmrzlé pod sněhem.

Tahle chata ale nebyla jedinou chatou ve svazích Babí hory. Pod sedlem Brána/Brona stála chata od roku 1906 a sloužila přesně 100 let. V roce 2007 proběhla její demolice a v roce 2009 byla na stejném místě postavená nová chata Markowe Szczawiny.

 

Vítr neskutečně znepříjemňuje pobyt na vrcholu. Babí hora svou polohou na severním okraji karpatského oblouku zachytává větrné proudy od Atlantického oceánu a je svým chladným a větrným počasím známá. Dlouhé závětří zřejmě postupně vybudovaly již generace turistů před námi.

Babia hora je rozvodím - vody ze severní polské strany odvodňuje řeka Visla do Baltského moře, z jižní slovenské strany sbírá vody Orava, která je součástí povodí Váhu a odvádí vody do Černého moře.

 

V rámci možností si užívám výhledu - na jih přes Oravskou kotlinu s vodní nádrží Orava na hřebeny Oravské Magury, Chočské vrchy a Nízké Tatry. Na jihovýchodě se předvádí Západní a Vysoké Tatry - trochu nezvyklý pohled na jejich severní stranu. Východ zabírá Malá Fatra, Pilsko a na polském území Beskid Żywiecki a Beskid Slaski a hřeben Kysuckých Beskyd s Veľkou Račou. Lysou horu vyhlížím marně - to by musela asi být pořádná listopadová inverze :-(

Kamenný sloup z roku 1876 byl postavený na počest 70. výročí výstupu arciknížete Josefa Habsburského. Ale nejznámější turista, který vystoupil na vrchol Babí hory je bezesporu papež Jan Pavel II. Dnes je zde pamětní deska věnovaná památce papeže Jana Pavla II., který na vrchol vystoupil mnohokrát v mladých letech a později i jako krakovský biskup a kardinál Karel Józef Wojtyla. Kamenný památník postavili věřící z Oravské Polhory, Rabče, Rabčic a Sihelné v srpnu 1996 - z druhé strany je deska polských věřících ze srpna 2005 - v polštině, němčině a angličtině.

Kdysi byla na vrcholu pamětní cedule, která měla připomínat údajný výstup V.I.Lenina z roku 1912 :-(

Ale vyfotit cokoli bez lidí je docela oříšek. Kde se tu všichni takhle brzy zrána berou?? Ale ono vlastně zas tak brzy není... Stávala jsem v 8, nafotit, nasnídat, zabalit, odbočka k chatě a pomníčku, doplnění vody u chaty... Je půl jedenácté :-)

 

Severní svahy prudce spadají do údolí a mají sklon i 70°. Z polské strany tímto úsekem vede Perć Akademików, taková zmenšená verze tatranské Orlí stezky. Je jednosměrná a na nejobtížnějším místě je jištěna řetězy a ocelovými stupačkami.

 

Přes Ledové sedlo (przełęcz Lodowa) a kótu Zlotnica se dostávám po hraničním hřebeni do sedla Brona (1408 m).

Po kameny vydlážděných pěšinách - trošku to připomíná chodníky v Tatrách. Do sedla téměř špalírem turistů, od sedla nahoru docela v klidu a poté budu pokračovat sestupem do Jaloveckého sedla. Návštěvnost Babí hory docela připomíná krkonošskou Sněžku, i tady museli natáhnout zábrany, ale sem musí všichni došlapat vlastním úsilím, žádná lanovka sem nevede.

V závětří nízkých smrčků už je na sluníčku docela příjemně. Až na vrchol Malé Babie hory (1515 m) jsem to znala, pokračování už pro mne bude nové.

Sestup do Jaloveckého sedla (998 m) je nekonečný. 4 km a výšková ztráta 500 m. Spočinout lze v polském přístřešku na hranici národního parku.

Kvůli vodě scházím z Jaloveckého sedla po žluté na slovenskou stranu - v místě, kde se žlutá napojuje na zpevněnou lesní cestu stojí nově zrekonstruovaný přístřešek. Tak na této půdičce s okénkem ve tvaru srdce si nocleh představit dokážu. I u ohně by se tady dalo večer sedět, protože k potoku je to jen pár metrů.

Uvařila jsem si oběd a nezbylo než konstatovat, že nic horšího než Kuřecí supreme s ratatouille sušené mrazem od Adventure menu jsem ještě nejedla. A to doslova, skončilo zahrabané v lese a já se dojedla Májkou na křehkém chlebu. Zlaté klasické lečo z paprik a rajčat než směs lilku a cuket :-(

Vodu jsem dobrala do láhve z potoka o něco výš a vrátila se zpátky do Jaloveckého sedla. Pokračovat po žluté by sice bylo kratší, ale to bych vynechala slovenský severní pól.

Nejsevernější bod, vtipně označen jako severní pól Slovenska, se nachází na hraničním hřebeni Oravských Beskyd/Beskid Żywieckých kousek od vrcholu Modralová/Medralowa (1169 m) a hranice se tady kolmo stáčí.

Bývalá salaš stojí těsně pod vrcholem Modralové. Uvnitř je uklizeno, jsou tam kamna a mnoho místa na spaní. A prý je v blízkosti i voda, ale tu jsem nehledala, protože bez úpravy prý pitná není.

Mým cílem je baza namiotowa v sedle Głuchaczki (830 m).

Členové SKPB se ve službě střídají. Základna v letní sezóně nabízí 40 míst v desetimístných stanech (15zł), 25 míst ve vlastních stanech (10zł), toaletu, sprchu s vodou ohřívanou solární energií, turistickou kuchyni se základním nádobím a sporákem a vodu či čaj.

 

Jedna z dívek se mne ochotně ujímá a seznamuje mne s chodem základny na louce uprostřed lesů. Ale nakonec využívám jen možnost vypít šálek herbaty (čaje) a doplnit si láhev pitnou vodou. Jazyková bariéra je velkou překážkou, místa pro vlastní stany nejsou nic až tak extra a do setmění můžu ještě bezpečně cca hodinu šlapat.

Stíny se prodlužují, sluníčko klesá k obzoru, krásná louka pod Jaworzynou (1048 m) se objevuje na poslední chvíli. Už to vypadalo, že si stan postavím v lese přímo na modré značce na hranici - všichni chodí po polské červené a modré značení Slováci již neobnovují. Byla pokosená, osluněná posledními paprsky slunce a s výhledem na Pilsko.

Vítr už se dávno zklidnil, ticho nerušilo nic umělého a jediné světlo v dohledu bylo osvětlení Schroniska PTTK na Hali Miziowej vzdálené 8 km vzdušnou čarou. A taky bylo teplo, celou noc jsem spala s nezapnutým stanem a koukala přímo ze spacáku na hvězdy, než je opět přezářil měsíc. Naštěstí čím více se fáze měsíce blíží k novu, tím později každý den vychází.

 

pokračování