Dalešická přehrada 1.9.2024

rozloučení s prázdninami na paddleboardu

 

Podle kalendáře léto končí, ale vlna horkého počasí nekončí. Ideální pro vyjížďku na paddleboardu - pouštím si stránku Koupací vody s údaji z hygienických stanic - kvalita vody na Brněnské přehradě je na stupni 3 z 5 (zhoršená jakost vody), v Letovicích na stupni 4 z 5 (voda nevhodná ke koupání). Když nepočítám plochy velikosti koupaliště, stupeň 1 (voda vhodná ke koupání) má v okolí Brna jen Dalešická a Vranovská přehrada.

 

Z porovnání plusů/mínusů vyšla opět vítězně Dalešická přehrada - po dálnici na sjezd k Velké Bíteši je to nejrychlejší, mapy.cz to spočetly na 58 km/45 minut. Znám už tu část od Hartvíkovic ke Koněšínu proti proudu, ale část mezi Wilsonkou a hrází jsem ještě po vodě neprojela.

Dalešická přehrada leží na řece Jihlavě a je to přečerpávací vodní nádrž, z čehož plyne taková zvláštnost - hladina během dne kolísá až o 2,5 m :-) Tady to lze kontrolovat online.

 

Její součástí je dolní nádrž Mohelno, která zároveň slouží jako zdroj technologické vody pro JE Dukovany a celkový instalovaný výkon činí 4x120 MW (záměrně byl dimenzován tak, aby v případě náhlé poruchy dokázal nahradit jeden blok jaderné elektrárny Dukovany).

 

Dalešická přehrada byla postavena v letech 1970 až 1978. S objemem 127 mil. m³ patří k největším u nás - větší už je jen Orlík, Lipno. Nechranice, Slapy, Švihov, Slezská Harta a Vranov, ale co se týče maximální hloubky 85,5 m, žebříček vede. Vzdutí hladiny je dlouhé 22 km - sahá až k obci Vladislav. Zároveň se pyšní nejvyšší přehradní hrází u nás (100 m) a druhou nejvyšší sypanou hrází v Evropě (vyšší je hráz přehradní nádrže Gura Apelor v Rumunsku 168 m).

 

Břehy tvoří z části lesnaté stráně, většinou ale příkře se zvedající skalní útvary s řadou vyhlídek a zřícenin hradů. Téměř padesát let už uplynulo od chvíle, kdy malebné údolí Jihlavy začalo mizet pod vodní hladinou. Zmizela spousta trampských osad i starých mlýnů a pil (Třebenický, Mollův, Chroustovský, Zarážkův, Vlasákův, Stropešínský či Hartvíkovický). Navzdory zatopení okolní břehy neztratily punc romantiky :-)

 

Za 100Kč tentokrát auto parkuju v autokempu Wilsonka - auto potřebuju jako zdroj energie pro elektrickou pumpu a k vodě to budu mít jen kousek. Manipulace s nafouknutým paddleboardem a pádlem není pro postavu mé velikosti až tak triviální :-(

Výška Wilsonovy skály byla původně více než 100 metrů, což z ní činilo nejvyšší skalní útvar v údolí řeky Jihlavy. Lákala horolezce a trampy, pro které to bylo oblíbené místo. Dnes se ale zhruba 45 metrů skály nachází pod vodní hladinou.

Vím, nemá se to, ale internetové stránky se časem přeskupují či mizí a odkazy přestávají fungovat - nechci to riskovat, a proto historické fotografie ze stránek obce Popůvky nebo facebooku Třebíč sem raději vždy vložím napřímo. Ale mají jich tam mnohem více, kdyby vás fotografie zaujaly.

Na vrcholu skaliska se nachází vyhlídka obehnaná zábradlím, ale nahoru si vylezu až na úplný závěr dne :-).

Tomuto místu se říká Černé víry a to jak vypadá, záleží na výšce hladiny.

Parádní koupačka.

Na vrcholu výrazné ostrožny nad skalním údolím řeky Jihlavy stávalo přirozeně chráněné hradisko, které bylo nepřetržitě osídleno již od dob neolitu. Opevněný areál měl čtyřúhelníkový půdorys o délce 220-260 m a šíři 50-70 m.

Významná archeologická lokalita je v současnosti zatopena Dalešickou přehradou. Při vyšším stavu vody je nad hladinou pouze zabetonovaný kovový sloupek a bóje. Při nižším se objevují zbytky kamenného zdiva a zbytky pařezů i kmenů.

Pár historických obrázků:

A tohle je pohled z Hradiska proti proudu:

Až úplně k hrázi pádlovat nebudu, otáčím se v místě, kde z vody vystupuje skála nazvaná "Vztyčený prst". Loni jsme ji marně vyhlíželi z cesty, svahy jsou zde tak prudké, že tudy k hladině sestoupit nelze.

Při zpáteční cestě ještě zajíždím ke zřícenině hradu Čalonice.

Zbytků strážních hradů je zde povícero a Čalonice na skalnatém výběžku nad přehradou jsou jedním z nich. Archeologický výzkum zařadil vznik hradu na konec 13. století a hrad zanikl kolem roku 1417, když byl během markraběcích válek dobyt a rozbořen. Do dnešních dnů se z hradu dochovaly zbytky čelní zdi paláce. Ta je na některých místech vysoká přibližně 3 metry a zachovaly se také základy věže či hradeb.

Les je sice suchý, po houbách ani památky, ale kvete tady spousta divokých bramboříků.

Vodní skútry a motorové čluny prosviští kolem v plné rychlosti, zvednou vlny a zmizí. Loď Horácko mne míjí několikrát podle plavebního řádu. Ale jinak liduprázdno - i rybářů minimum.

Popůvská zátoka je místem, které je vyhrazeno pro provozování vodního lyžování a malých plavidel, při němž dochází k objíždění řady uměle vytvořených překážek, ke skokům nad vodní hladinou nebo k provádění jiných akrobatických činností nebo k rychlostní jízdě – provozování vodních skútrů a jetsurfů.

Pár zastávek na koupačku a jsem zpátky pod Wilsonovou skálou - trošku mi v tomto směru pomáhal i vítr.

Areál kempu Wilsonka leží na pozemcích patřících původně k majetku Hartvíkovického mlýna. Tento historický vodní mlýn (Loupalův, Fialův, Kuchynkův) stával od nepaměti na levém břehu řeky nedaleko brodu, později mostu na cestě spojující Náměšťsko s Hrotovickem. Mlela se zde pšenice, žito, šrotovalo se obilí a dělaly se kroupy. Zastavil se v roce 1950 a samotná mlýnská usedlost byla zbourána před zatopením přehradou. Zůstaly z něj pouze dva kříže - první kříž z roku 1838, který stál před mlýnem, byl při napouštění přehrady přemístěn na louku k tzv. Hartvíkovické pláži a druhý kříž stojí v Hartvíkovicích před farou.

Někde hluboko pode mnou byly zbytky pilířů z původního mostu přes řeku u Hartvíkovského mlýna.

Tady stával Stropešínský (nebo také Vlasákův) mlýn.

Kolem pláže v kempu Wilsonka je přece jen živěji a totéž platí pro plavbu kolem ostrůvku nedaleko Stropešínského mostu.

Nejdříve jsem doplnila energii obligátním smažákem a kombajnérkou v kempu, převlíkla se z plavek a poté vyrazila nahoru na Wilsonovu skálu.

Nahoře jsou k vidění i zbytky hradu Kokštejn (též Kufštejn). Hrad byl vybudován ve druhé polovině 14. stol., zřejmě many třebíčského kláštera, jako protiváha blízkých Čalonic. Dnes jej připomínají jen terénní pozůstatky, zničen byl v rámci hromadné akce moravských stavů proti loupeživým sídlům ve 40. letech 15. století.

Vyhlídka je přístupná z obce Hartvíkovice po žluté značce (okružní vycházková trasa) nebo přímo z kempu. Nad vyhlídkou bylo v roce 2021 umístěno dřevěné srdce, jeho autorem je hartvíkovický rodák Vlastimil Sedláček.