Jeseníky 9.-10.11.2024

hřebenovka Jeseníků z Koutů přes Dlouhé Stráně do Branné

 

předchozí část - z Koutů přes Dlouhé Stráně na Ovčárnu

 

den druhý, z Ovčárny do Branné

Včera jsem ušla 16 kilometrů, dneska je přede mnou výzva. Do Branné je to přes Vozku 27 km a krátký listopadový den dlouhým trasám nesvědčí. Uvidíme, když bude nejhůř, můžu skončit na Červenohorském sedle nebo v Ramzové. Ale teď, když tohle píšu, už samozřejmě vím, že jsem tu trasu za světla stihla celou :-)

 

Ovčárna - Švýcárna - Červenohorské sedlo - Červená hora - Vozka - Hášova chata - býv. Josefov - Horní Alojzov - Dolní Alojzov - Branná, celkem 27 km

 

Snídani jsem si v hotelu přeobjednala dřív, ale na recepční jsem stejně nakonec musela kvůli placení čekat až do 8:00. Ale pak už to šlo rychle, zaplaceno během dvou minut, batoh na záda a jde se. Tentokrát bez odbočky na Praděd a ani s dronem létat dneska nebudu :-(

Dneska nebude ani borůvková buchta na Švýcárně, ale pohled na hodinky mne docela uklidňuje. Těch 27 km mapy.cz spočetly na 8:23 h, ale už na těch prvních 5 kilometrech na Švýcárnu jsem ušetřila vůči jejich itineráři půl hodinu. Slunce zapadá 16:15 a půl hodiny následně trvá, než se zešeří, to dám :-)

Přes Velký a Malý Jezerník je to paráda - ve stínu se ještě drží jinovatka či tenká vrstvička ledu a je to v podstatě stále z kopce.

Jen výhledů každý rok ubývá. Lesům se tady daří a to je moc dobře. Mladý horský smrkový porost může dosáhnout výšky 5–8 metrů za 30–40 let.

Místo po červené jsem to tentokrát vzala přes Velký Klínovec, kolem horní stanice vleků a následně dolů přímo po sjezdovce.

Ten výrazný kopec uprostřed je Křemenáč (735 m) nad Písečnou a Supíkovicemi. Za ním už je polská rovina.

 

Po jedné sjezdovce dolů, po druhé následně nahoru. Červenohorské sedlo s nadmořskou výškou 1013 m je nejnižším místem hlavního hřebene Hrubého Jeseníku.

Lidí přibylo, ale není se čemu divit. Podzimní inverze v té největší parádě. Bundu jsem zatím z batohu nevytáhla.

Bělá pod Pradědem a Jeseník, to byla místa, kde v září letošního roku napršelo nejvíc v republice a říčka Bělá patřila mezi ty toky, které se rozvodnily a následně ničily nejvíce.

 

Vřesovou studánku mám přímo pod sebou. Poutní místo leží na jižním úbočí Červené hory na hlavním hřebenu Jeseníků ve výšce 1290 m. Studánka je zastřešena v podobě kamenné kaple od roku 1927. V místě základů vyhořelého kostelíka stojí kříž a před ním byl v roce 2017 umístěn oltářní kámen - o místo pečuje Spolek pro obnovu poutního místa Vřesová studánka.

Je tu nádherně, ideální místo k obědové pauze. A navíc mám oproti itineráři už hodinu náskok.

Výstup na Vozku je nekonečný, ale odměna za tu námahu stojí.

Vrchol Vozka (1377 m) na jihozápadní rozsoše hlavního jesenického hřebene se německy jmenuje Fuhrmannstein. Podle pověsti jde o zkamenělého vozku s povozem rozvážejícího chléb. Z vrcholových skal je kruhový rozhled po celém Hrubém Jeseníku a směrem na Kralický Sněžník. Při dobré viditelnosti lze zahlédnout i Krkonoše či Beskydy - Beskydy jsem fotila včera z Velkého Máje, dneska mám odsud nafocenu Sněžku.

Pokračuju směrem k Branné po zelené s krátkou pauzou u Hášovy chaty. Čaj už mi došel, tak nabírám do termosky vodu ze studánky za chatou.

Zeleně značená trasa kopíruje potok Hučavu a o vodu v těchto místech není nouze.

Zelená křižuje lesní silničku a pokračuje přímo dolů podél Hučavy, ale v těchto místech momentálně končí veškerá legrace. Lesáci tohle místo označili zákazem vstupu kvůli těžbě, takže co teď? Risknu to, v nejhorším se vrátím a vezmu to po silničce nalevo či napravo...

Prošla jsem... Ale dvoumetrový vodopád Hučavy jsem vynechala - bláta jsem si užila do sytosti na zničené lesní cestě, místo není nikterak značené, všude se tu těžilo a zářijová povodeň cestu v jednom místě částečně odplavila. Už abych to měla za sebou...

Zaniklá osada Josefová je mou další zastávkou.

Kdysi tu bývala sklárna - spolu s osadou byla založena v roce 1732 podél soutoku Hučivého a Polomského potoka v nadmořské výšce 820 m tehdejším majitelem panství Kolštejn knížetem Josefem Janem Adamem z Lichtenštejna a nesla jeho jméno. Ale protože už jedna lichtenštejnská sklárna v Moravském krasu pod stejným názvem existovala, dostala nakonec jméno Neu Josephthal. Hlavní sklářské suroviny - písek, křemen, potaš - se nacházely či vyráběly v místě a dřeva bylo v okolních lesích dostatek. Sklárna vyráběla zboží odpovídající dobovým požadavkům: džbánky, sklenice, zrcadla, tabulové sklo, lahve pro ondrášovskou kyselku a ozdobné lahve na rosolku (tehdy jeden z nejpopulárnějších likérů - základem receptury byla masožravá květina rosnatka).

Provoz sklárny byl ukončen v roce 1790, ale osada zde existovala ještě dalších 170 let. Obyvatelstvo se věnovalo zemědělství a především dřevařství. V návaznosti na rozvoj intenzivní těžby dřeva byla vybudována na přelomu 19. a 20. století z Františkova do Josefové úzkorozchodná železnice. Její součástí byla v Josefové svážnice, která sloužila k dopravě dřeva z příkrých strání vrcholu Troják. Vozy pozemní lanové dráhy navzájem spojené lanem se pohybovaly na kolejích na gravitačním principu – prázdné vozíky se vytahovaly při současném spouštění vozíků s nákladem dřeva.

Lesní železnice nahradily v 30. letech 20. století lesní cesty a automobilní technika. Poté osadu a její obyvatele osudově zasáhla 2. světová válka a následný odsun. Další se postupně odstěhovali za pohodlnějším životem v údolí a zchátralé opuštěné budovy byly v 60. letech 20. století rozprodány na stavební materiál a zbytek stržen. Kamenné podezdívky a klenuté sklípky těchto stavení jsou na místě osady patrné dodnes. Jedinou dochovanou stavbou z celé osady je hájovna se stodolou.

Vše se dočtete na tabulích naučné stezky - našla jsem na webu i podrobně zpracované stránky včetně spousty fotografií, ukázek starých map a následně leteckých fotografií dokumentujících vliv člověka na proměny krajiny.

A zřejmě právě někam sem byl situován román Zánik samoty Berhof Vladimíra Körnera z českého pohraničí těsně po skončení 2. světové války, temné a bolestivé čtení o krutých poválečných časech.

Z vyhlídky nad Předním Alojzovem je krásný pohled na Brannou, ale i na celou oblast Staroměstska a Králického Sněžníku.

Slunce zapadne za čtvrt hodiny, počkám si.

A teď co nejrychleji dolů, za půl hodiny se setmí.

Do odjezdu vlaku, či přesněji řečeno autobusové náhradní dopravy po zničení oblasti zářijovými povodněmi, mi zbývá ještě 45 minut - abych neprochladla při popocházení na autobusové zastávce, vyšlápla jsem si raději na otočku nahoru po schodech do Branné.