údolí říčky Rokytné 12.4.2025

za kosatci Krumlovsko-rokytenských slepenců

 

Ráno je sice obloha zatažená, ale během dne se má postupně vyjasňovat - netřeba ráno spěchat, raději si výlet prodloužím až do pozdního večera.

 

Je půl desáté, když vystupuju z vlaku v Moravských Bránicích. Půjdu netradičně proti proudu Rokytné, abych kosatce mohla fotit až se sluníčkem v lepším světle. Tedy aspoň doufám, že ta předpověď vyjde, zatím je šedivo :-(

 

Tahle trať měla spojit Brno s Vídní s odbočkou do Znojma. Mělo se jednat o rychlé spojení, proto byla z dnešního pohledu podivně projektována mimo města i obce. Vzdálenost Vídeň - Střelice činila 142,414 km a celá trať byla dimenzována na případné položení druhé koleje. Jenže význam tratě po vzniku Československé republiky klesal a slávu pozbyla úplně, když s železnou oponou strhli mosty mezi Hevlínem a Laa a rozebrali koleje. I dneska na trati spojující Brno, Střelice a Hrušovany nad Jevišovkou většina vlaků končí v Miroslavi.

Chloubou trati byly viadukty - viadukt přes Dyji, Červený most přes údolí Lesky u Znojma a hlavně Ivančický viadukt, který překlenul údolí řeky Jihlavy. Jeho torzo patří mezi nejvýznamnější technické památky Moravy. Litinový most, první celoželezný most v Rakousku-Uhersku, byl dokončen v roce 1870 dle návrhu Karla von Rupperta a využíval se do roku 1979. Z původních šesti polí mostu se dochovalo pouze torzo o jednom a části dalšího pole příhradové přímopásové konstrukce ukotvené vysoko na východním svahu nad údolím Jihlavy na straně Moravských Bránic. Tak aspoň odkaz na jednu z historických fotografií - taková to byla nádhera. Současný most (tzv. Nový ivančický viadukt) byl zprovozněn v roce 1978 hlavně z důvodů nevyhovující nosnosti starého mostu. Nový viadukt byl postaven souběžně se starým mostem 15 m jižněji. Nosník ve výšce 44 m nad řekou je dlouhý 387 m a podepírá ho pět pilířů.

Demontován byl v září 1999 a od roku 2000 probíhalo statické zajištění, otryskání a nanášení ochranného nátěru na ocelové prvky zbylé části mostu chráněné jako kulturní památka, kvůli nedostatku finančních prostředků nebyly tyto práce dokončeny, takže se opravy dočkalo pouze 32,5 m z dochované mostovky. Vydat se po železné konstrukci do prostoru jsem tentokráte zvládla jen pár metrů. Ani se mi nechce věřit, že jsem kdysi došla až do té nenatřené části, ale jak jinak bych získala fotku v září 2012??

Přidám odkazy na články Jiřího Širokého - Ivančický viadukt - I. díl a Ivančický viadukt - II. díl. Z původního webu už zmizely, toto jsou stažené soubory z archívu.

Z ostatních stavebních částí mostu se dochovaly pouze 4 další sokly pilířů a vyústění mostu na západní straně údolí, ale tohle vyústění na druhé straně údolí za návštěvu nestojí.

Šlapu širokou lesní cestou po plochém hřebeni Rény až k zastavení U lišky.

U cesty k Němčické hájovně hlídá odbočku ke studánce strakapoud a přímo u studánky sedí na prameni pískovcová žába.

Za mostem přes Rokytnou odbočuju vlevo a mířím proti proudu Rokytné do Budkovic.

Nahoře nad údolím je spousta chat a jen pár jich je až dole u vody. A asi právě jim patří dík za udržování mostů v provozuschopném stavu.

U Budkovic vystoupám nad údolí.

Konečně obloha začíná modrat. Čas na obědovou pauzu.

Na "konzervu" dobrý. Ale nekupujte jídla s přílohou - nejlepší jsou tyhle omáčky na způsob guláše s pečivem.

 

K zvěrokruhu vás navede modrá turistická značka dvanáct kamenných nebo dřevěných soch odpovídá měsíčním znamením a toto je PANNA.

Za vodojemem pokračuju vyšlapanou pěšinou, která mne dovede na vyhlídku. Pode mnou jsou masivní stometrové slepencové stěny Budkovických skal. Skalní masivy jsou nejen vizuálně působivé, ale také obývané už od pravěku. I když není zachováno mnoho hmotných důkazů, oblast byla osídlena už v době železné.

Nahoře stávala středověká tvrz, ale místo na skalním ostrohu nad řekou Rokytnou je v soukromém vlastnictví s cedulkou zakazující vstup. Její zdivo je součástí hospodářských budov a patrně jediné původní zdivo zastupuje masivní opěrný pilíř u moderně pojatého rodinného domu.

Kosatce všech barev :-)

Pokračuju tak trochu cestou necestou až k silnici do Rokytné.

Místní možná znají nějaké tajné stezičky, ale já neriskovala a nakonec sešla k mostu až po silnici.

Místo adrenalinového brodění říčku překonávám raději pohodlně po silničním mostě a poté je třeba opět nabrat ztracenou výšku.

U kapličky to nepoznávám. Les je pryč :-(

Od kapličky vede pěšina nahoru okrajem NPR Krumlovsko-rokytenské slepence pod vrcholem zvaným Vinohrady.

Je nejvyšší čas vyrazit směrem k nádraží.

Čtyřvěžový poutní kostelík svatého Floriána nad městem je nejvýraznější dominantou Moravského Krumlova a výhled na město si užívám právě od Floriánku. Moravský Krumlov se polohou v krajině velmi podobá svému mnohem slavnějšímu českému jmenovci. I toto město bylo vystavěné na protáhlém, úzkém ostrohu, jenž téměř ze všech stran obtéká řeka, ale na rozdíl od věhlasné Vltavy je to většině lidí neznámá Rokytná – pravostranný přítok Jihlavy, odvodňující jihovýchodní část Českomoravské vrchoviny.

Výhled tentokrát nic moc, ale dole je zámek - od května do října hostí výstavu pláten Slovanské epopeje od A. Muchy a její návštěvu moc doporučuji.

Nádraží tu mají daleko za městem, z Floriánku jsou to 2 kilometry. Raději využiju místní dopravu, po svých bych odjezd v 19:17 nemusela stihnout.