Bosna a Hercegovina
Bjelašnica 5.-10.3.2024

túry v pohorkách namísto na sněžnicích

 

 

část druhá - vrchol Obalj (1896 m)

 

V autobuse jsem nepatřila k těm šťastlivcům, co měli pro sebe dvojsedačku, ale pokojík v penzionu jsem měla sama pro sebe a to bylo úžasné. A protože se mi ráno podařilo vstát už před šestou a snídaně bude až v 8:00, vyběhla jsem si na chvilku ven :-) V noci sněžilo, docela změna proti včerejšku, ale na sněžnice to není a nebude.

K snídani byla smažená vajíčka, suho meso (sušené hovězí maso), sudžuk (hovězí klobása), tvaroh politý smetanou a domácí housky. K tomu samozřejmě káva plná lógru a čaj.

Naším cílem bude vrchol Obajl (1896 m) a zpět se vrátíme přes Lubomir, tradiční bosenskou vesnici. Sněžnice i skialpy zůstanou v penzionu, tenhle výlet zvládneme v pohodě v pohorkách.

Brzy začínáme prudce stoupat, ale pak jakmile se sostaneme na hřeben, už je to v pohodě.

Krásně jsou vidět meandry Studeného potoka.

Počasí výhledům nepřeje a začíná sněžit. Skupinu vepředu táhnou skialpinisti, jejich fyzička je se skupinou sněžničárů nesrovnatelná :-)

Dlouho se na vrcholu nezdržujeme a pokračujeme raději dolů do Lukomiru, nejvýše položené a nejizolovanější vesnice v Bosně. Slíbili nám zajištění polévky v místní hospodě a to je v tomhle počasí silné lákadlo.

V nadmořské výšce cca 1500 m stojí cca 50 domů - tradiční kamenné domy čtvercového půdorysu s dřevěnými šindelovými střechami a s krbem uprostřed. Lukomir je důležitou součástí historického, kulturního a architektonického dědictví Bosny a Hercegoviny. Donedávna býval trvale obydlen, ale dnes se zde žije už jen sezónně v létě a především kvůli turistům. Letos je sice cesta za současných sněhových podmínek sjízdná, ale normálně to neplatí.

Kvůli stećakům (náhrobní kameny) nalezeným ve vesnici a pocházejícím ze 14. a 15. století se věří, že vesnice byla osídlena již před stovkami let. Dnešní obyvatelé vesnice jsou potomky pastýřů, kteří zde kvůli mimořádně bohatým pastvinám chovali v létě velká stáda ovcí.

Ale slibovaná polévka nebude, kromě nás není ve vesnici ani živáčka :-(

Vyrážíme po silnici. Konečně se obloha trošku protrhala a nám se ukázala krása místních hor.

Nepromokavé a neprofukavé vrstvy mizí v batohu.

A toto už je opět Umoljani - ještě krátká zastávka na místním hřbitově a poté u mešity.

K večeři jsme dostali burek, koláč z tenkého odlupujícího se filo těsta (nekvašené těsto tvořené moukou, vodou a olejem) plněné nejrůznějšími náplněmi - mletým masem, sýrem, bramborami či špenátem. U nás by se dal přirovnat k závinu z listového těsta na slano, ale má jinou strukturu a je tenoučké jako pergamenový papír. Ve skutečnosti se každý typ jinak jmenuje - burek je s masem, zeljanica se špenátem a sýrem, sirnica pouze ze sýrem a krompiruša s bramborami.