Bosna a Hercegovina
Bjelašnica 5.-10.3.2024

túry v pohorkách namísto na sněžnicích

 

 

část čtvrtá - Sarajevo

 

Sarajevo je hlavní a největší město Bosny a Hercegoviny. Leží podél řeky Miljacky v srdci Balkánu, je obklopeno Dinárskými horami a žije v něm cca 300 tisíc obyvatel.

 

Ačkoli osídlení v této oblasti sahá až do pravěku, moderní město zde vzniklo jako osmanská pevnost v 15. století. Dobytí Bosny Osmany znamenalo novou éru dějin země a přineslo drastické změny v politické i kulturní krajině.

Sarajevo je centrem jak bosenského islámu, tak i římskokatolické církve a srbského pravoslaví. Staletí dlouhé dějiny s těmito třemi dominantními náboženstvími rovněž sdílí i místní židovská komunita. Díky své náboženské i kulturní rozmanitosti bylo přezdíváno evropským Jeruzalémem. Sarajevo je jedním z mála velkých evropských měst, kde se v jedné čtvrti nachází mešita, katolický kostel, pravoslavný kostel i synagoga. Je zvláštní slyšet islámské volání k modlitbě a zároveň zvonit zvony.

 

Osmané vládnoucí městu si však uvědomovali blízkost nedaleké Habsburské monarchie, proto nechali v roce 1729 vybudovat městské opevnění (dnes čtvrť Vratnik) a na kopci nad městem pevnost (Bijela tabija, Žuta Tabija). Jejich pozůstatky v současnosti poskytují unikátní výhledy na město.

Po obsazení Rakousko-Uherskem v roce 1878 po Berlínském kongresu se Sarajevo začalo výrazně architektonicky měnit, a to z města orientálního v město evropského stylu. Zatímco v roce 1879 bylo město většinově muslimské, roku 1910 byl podíl muslimského a katolického obyvatelstva 1:1.

 

28. června 1914 byl na konci Latinského mostu u budovy radnice a parlamentu postřelen následník rakousko-uherského trůnu, arcivévoda František Ferdinand d'Este který týž den zraněním podlehl. Atentát, který spáchal srbský nacionalista Gavrilo Princip odstartoval první světovou válku - byl záminkou k vyhlášení války Rakousko-Uherskem Srbsku. Konec první světové války následně ukončil rakousko-uherskou nadvládu v Bosně a vedl ke vzniku Království Jugoslávie.

Hlavní událostí, která udávala tón v Sarajevu přelomu 70. a první poloviny 80. let 20. století, byly XIV. Zimní olympijské hry zahájené 15. února 1984. Díky nim bylo do Sarajeva a jeho okolí investováno nemalé množství finančních prostředků a zmodernizována infrastruktura.

 

Vláda Socialistické federativní republiky Jugoslávie od svého založení po druhé světové válce až do rozpadu v letech 1991 a 1992 potlačovala nacionalistické nálady, které existovaly mezi mnoha etnickými a náboženskými skupinami, které tvořily obyvatelstvo země, což byla politika, která bránila vzniku chaosu a rozpadu státu. Když v roce 1980 zemřel dlouholetý jugoslávský vůdce maršál Josip Broz Tito, prošla tato politika omezování dramatickým zvratem. A pak přišla 90. léta. V Jugoslávii ztratila národní komunistická strana ideologickou sílu a na vzestupu byl etnický nacionalismus. Zatímco cílem srbských nacionalistů byla centralizace Jugoslávie, ostatní národnosti v Jugoslávii usilovaly o federalizaci a decentralizaci státu. Jugoslávské války byly sérií samostatných, ale souvisejících etnických konfliktů a válek za nezávislost v letech 1991 až 2001. Konflikty vedly až k rozpadu Jugoslávie na šest nezávislých zemí odpovídajících šesti entitám známým jako republiky, které dříve tvořily Jugoslávii: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Srbsko a Makedonie (nyní nazývaná Severní Makedonie)

 

Jugoslávské války byly poznamenány mnoha válečnými zločiny včetně genocidy, zločinů proti lidskosti, etnických čistek a masového válečného znásilňování. Bosna a Hercegovina, bývalá osmanská provincie, byla historicky multietnickým státem. Válka v Bosně a Hercegovině probíhala od dubna roku 1992 do prosince roku 1995, kdy byly podepsány Daytonské dohody. Ze všech jugoslávských válek byla nejzuřivější a nejničivější. Události jako obléhání Sarajeva a masakr ve Srebrenici se později staly ikonou konfliktu. Odhady naznačují, že během války bylo zabito přes 100 000 lidí a přes 2,2 milionu lidí bylo vysídleno.

 

Samotné Sarajevo bylo obléháno zpočátku silami Jugoslávské lidové armády, poté armádou Republiky srbské. Obležení trvalo od 5. dubna 1992 do 29. února 1996 (1425 dnů) a stalo se nejdelším obléháním hlavního města v dějinách moderního válečnictví. Obléhající síly měly díky geografickým podmínkám obrovskou výhodu. Obyvatelstvo Sarajeva vydrželo v určitých fázích obléhání až šest měsíců bez dodávek plynu, elektřiny nebo vody. Vznikly ohromné materiální škody, zničeno bylo velké množství budov. V polovině roku 1993 byl v Butmiru u mezinárodního letiště vybudován 800 m dlouhý tunel, který spojil město s neobsazeným územím - do konce války jím prošlo na milion lidí, zásoby i zbraně.

Obléhání bylo ukončeno až po zásahu sil NATO, které bombardovaly srbské pozice. V 80. letech 20. století byl poměr mezi věřícími relativně vyrovnaný, ale v 90. letech situaci změnila válka - vystěhovala se značná část místní srbské komunity a dominantní roli získal sunnitský islám (dle sčítání lidu z roku 2013 se 82% obyvatel hlásí k islámu, 4,5% k římskokatolické církvi a 3,8% k pravoslaví.

 

Kulturní památky z období osmanské nadvlády doplňuje architektura typická pro období existence Rakousko-Uherska, jakož i moderní stavby z dob královské i socialistické Jugoslávie. Za Rakousko-Uherska řadu budov v evropském stylu od neoklasicismu až po secesi projektovali čeští architekti, především Karel Pařík.

 

Baščaršija je starý bazar z osmanských dob a hlavní turistické lákadlo města. Mešity a obchody v orientálním stylu doplňují řemeslné dílny, restaurace a kavárny.

Gazi Husrev-begova mešita z roku 1530 jednou z nejreprezentativnějších osmanských staveb na Balkáně a největší historickou mešitou v Bosně a Hercegovině. Je přístupná turistům, ale pouze do 17 hod., my se sem dostali pozdě :-(

Za vlády Gazi Husrev-bega (1480-1541) byla postavena i Hodinová věž (bosensky Sahat kula).

Fontána Sebilj, jeden ze symbolů města, je dřevěná fontána v orientálním stylu. Nechal ji zbudovat vezír Mehmed Paša Kukavica v roce 1753.

Katedrála Srdce Ježíšova v novogotickém stylu je největší křesťanskou katedrálou v Bosně. Její stavba byla zahájena v roce 1884 za rakousko-uherské vlády a před ní stojí socha Jana Pavla II.

Národní a univerzitní knihovna, původně budova místní radnice (bosensky Vijećnica) byla postavena v pseudomaurském slohu za rakousko-uherské vlády a měla být symbolem rakouské moci nad balkánským městem. Během obléhání Sarajeva mezi lety 1992-95 po zásahu granátometů vyhořela a ztraceny byly asi 2 miliony knih. Oprava trvala 20 let.

Je těžké chodit v Sarajevu, aniž byste si vzpomněli na válku, protože nakonec šlápnete na "rudou růži" nebo projdete kolem zdi zjizvené kulkami.

 

Sarajevské růže, jizvy na asfaltu vyplněné červenou pryskyřicí, označují místa, kde explodovaly granáty a zabily obyvatele Sarajeva. Po celém městě jich je asi 200 a jsou symbolem Sarajeva a jeho boje o přežití během obléhání, ale i po něm.

Nepřehlédnutelné jsou i hřbitovy. Za války byly jako hřbitovy využívány parky, atletická hřiště a další otevřená prostranství. Jedním z takových míst je sportovní areál postavený pro zimní olympijské hry v roce 1984.

 

Hřbitov mučedníků Kovači je hlavním hřbitovem pro vojáky z bosenské armády, kteří byli zabiti během agrese proti Bosně a Hercegovině armádou Republiky srbské. Řady jednoduchých bílých mramorových kamenů pro lidi kolem dvaceti zabitých v posledním konfliktu... Svůj hrob (ten s tou kupolí) zde má i Alija Izetbegović, první demokraticky zvolený prezident a zároveň vrchní velitel bosenské armády v nejtěžším období její historie.

Hřbitov Kovači doplňuje "Zeď vzpomínek".

A takto dnes vypadá bobová dráha ze zimních olympijských her v roce 1984 na zalesněném svahu hory Trebevič - chátrající betonový had sloužící jako graffiti galerie uprostřed zaminovaných lesů.

Po podepsání Daytonské mírové dohody byla Bosna a Hercegovina rozdělena na dvě hlavní entity: Federaci Bosny a Hercegoviny, kde jsou Bosňáci většinou, a Srby ovládanou Republiku srbskou. Ačkoli bosenská válka skončila příměřím vynuceným OSN, základní konflikty mezi různými etnickými skupinami v Sarajevu nejsou zdaleka vyřešeny. Mnoho obyvatel přežilo obléhání města v letech 1992–95 a téměř každý ztratil v konfliktu příbuzné a/nebo přátele. Válka zůstává citlivým tématem, které snadno vyvolává negativní vzpomínky.