Vizovická vrchovina 4.-6.7.2025

pěšky ze Vsetína do Luhačovic

 

ze Vsetína na Vartovnu - z Vartovny na Hrubý vrch u Vizovic - z Hrubého vrchu do Luhačovic, celkem cca 60 km

 

 

den druhý, sobota - z Vartovny na Hrubý vrch

 

Vartovna - Pozděchov - Vařákovy paseky - Ploština - Klášťov - Doubrava - Spletený vrch - Hrubý vrch, celkem 32 km

 

Ráno jsem si zopakovala výstup po 213 schodech a poté zamířila k Pozděchovu.

Je sobota, navíc státní svátek, ale bylo by fajn, kdyby v pozděchovské sámošce měli dopoledne otevřeno. Jenže je to Jednota, ne vietnamský obchůdek, takže neměli, bohužel.

Za Pozděchovem je třeba vystoupat na hřeben - zvolila jsem variantu s malou odbočkou přes Vařákovy paseky.

Od studánky je to na hřeben už jen kousek, prý původně sloužila pasekářské usedlosti rodiny Vařákových.

Stávalo zde 10 chalup, dnes je tu jen louka, pod stromy malý památník a turistický přístřešek.

V době pasekářské kolonizace na Valašsku v 17. stol. byly původní jedlobukové porosty mýceny pro získání zemědělské půdy. Tak vznikla na tomto místě osada Vařákovy paseky, když si zde Martin Vařák z Pozděchova postavil ve druhé polovině 18. století první chalupu. Pasekáři se živili zemědělstvím a postupně se počet chalup rozrostl na 10. Díky polnostem a dobytku byli téměř soběstační. Bylo to nutné: v zimě by se přes vysoké závěje jen těžko dostávali do obchodu v nejbližší vesnici, tři kilometry vzdáleném Pozděchově.

Během 2. světové války se Vařákovy paseky staly častým útočištěm partyzánů, jejichž počet se v tomto prostoru zvýšil po vypálení Ploštiny (18.4.1945) a Prlova (23.4.1945). Osada byla často prohledávána a obyvatelé vyslýcháni gestapem.

 

2. května 1945 instaloval německý radiotelegrafický oddíl na Vařákových pasekách vysílačku a hledal vhodné místo pro navádění dělostřelecké palby na kopci Pulcovém. Partyzáni na ně zaútočili - po útoku partyzánů zemřel jeden z vojáků, zbývající tři utekli. Ve zmatku byl zezadu zastřelen i partyzán Josef Mikulín, pravděpodobně střelou některého ze svých spolubojovníků.

 

V podvečer 2. května 1945 zamířila na Vařákovy paseky německá trestní výprava. Z deseti stavení, které tehdy v osadě stály, jich osm vypálili a 15 v dané chvíli přítomných pasekářů zajali. Díky přímluvám faráře Jana Absolona a německé farské hospodyně Aurélie Ludwigové byly matky s dětmi propuštěny. Zbývající čtyři zajatci však již bohužel takové štěstí neměli… Karel Vařák, Jan Polčák, František Žák a Růžena Šopová byli gestapem odvezeni do Hošťálkové a 4. května 1945 popraveni. Z nedalekých míst už byla slyšet hudba, slavilo se tam osvobození a lidé vítali příchod Rudé armády.

 

Osud Vařákových Pasek zůstával a dodnes zůstává ve stínu daleko známějších tragédií jakými jsou Lidice, Ležáky či Javoříčko. Místo se smutným příběhem opouštím po hřebeni směrem na Bařinku a z Bařinky sejdu cca 2 km dolů směrem na Drnovice. Mou další zastávkou bude nedaleká Ploština, další osada vypálená těsně před koncem války.

Nacisté se 19. dubna 1945 pomstili obyvatelům Ploštiny za to, že pomáhali partyzánům. Příběh Ploštiny, na jehož konci bylo 28 křížků a bezbřehé zoufalství přeživších, vypráví o působení partyzánské skupiny v okolních lesích, o pomoci pasekářů, dvou zrádcích, konfidentech gestapa a těžko pochopitelné brutalitě vojáků, jejichž armáda prohrávala válku. Příběh vypálení osady, utrpení kopaničářů i partyzánů byl zachycen i v drsném autobiografickém románu Ladislava Mňačka z roku 1959 a stejnojmenném filmu Smrt si říká Engelchen.

V letech 1946 a 1947 byly postaveny nové objekty pro pozůstalé po obětech. Rovněž byla vybudována kaple na památku obětí tragédie.

Otevření nové expozice s audiovizuálními prvky proběhlo v dubnu 2023. Stojí na místě bývalé tribuny a amfiteátru vybudované v letech, kdy se zde odehrávaly totalitním režimem propagandisticky motivované sjezdy.

Památník sestávající z pěti betonových obelisků, situovaných na vyvýšené dlážděné ploše vznikl v roce 1975 jako Památník protifašistického odboje. O deset let později došlo k doplnění památníku o kopii sochy partyzána, jejímž autorem byl Vinc. Makovský (1947). Ale tu už tady dnes nenajdete.

Klobása v hospůdce byla výborná, mobil mám dobitý - vrátím se po zelené kolem pramene Vláry zpátky na hřeben.

Následuje Svéradov (737 m) a Klášťov (753 m), dva nejvyšší vrcholy Vizovické vrchoviny. Svéradov ničím zvláštní není, ale na Klášťově stávalo jedno z nejvýše položených hradišť na Moravě.

 

Hora je opředena četnými legendami a areálem Klášťova vede od roku 2008 naučný okruh dr. Jiřího Kohoutka. Vrcholové partii Klášťova dominuje skalisko Čertův kámen na nejvyšším bodě a po celém obvodu hradiska je patrný kamenný val.

Trasa se mírně vlní a obchází nejvyšší vrcholy, než překříží asfaltku spojující Vizovice a Loučky.

Padesát pět metrů vysoký stožár mobilního operátora s rozhlednou byl slavnostně otevřen 17. července 2004 na vrcholu Doubravy (676 m). Na vyhlídkovou plošinu, která je umístěna ve 33 metrech nad okolním terénem, vede celkem 174 schodů, a je odtud pěkný výhled na část Vizovických a Hostýnských vrchů či Luhačovickou vrchovinu. Velmi dobře jsou vidět Vizovice a Zlín, nebo Velká Javořina, Svatý Hostýn, Radhošť.

Ale musíte se trefit do otevírací doby - pro rok 2025 platí so, ne, svátky 10:00-17:00 a to od 29.3. do 17.11.

Pokračuju po modré směr Klokočí (622 m) a Spletený vrch (565 m). Výklenková kaplička sv. Vendelína nese jméno podle patrona poutníků a pastýřů.

Za Spleteným vrchem mne čeká trocha adrenalinu, potřebuju se dostat na Hrubý vrch, kde mám zarezervován nocleh přes Bezkempu v sadu na katastru Zádveřic. Proč spát zašitá v lese, když to můžu mít s krásným výhledem a se zdrojem pitné vody, elektřinou na dobití mobilu a solární sprchou?!

 

Bylo to občas spíše necestou než cestou, ale dalo se to.

Odbočka a částečná ztráta výšky za to stála. Moc příjemné místo a pan domácí mi půjčil i stoleček a polohovací židli. Četla jsem si v ní pod hvězdami v mobilu dlouho do noci :-)

 

pokračování - z Hrubého vrchu do Luhačovic