Údolím říčky Rokytné 29.3.-1.4.2024

pěšky z Jaroměřic n/Rokytnou do Moravských Knínic

 

první část - z Jaroměřic do Moravského Krumlova

 

den třetí, Moravský Krumlov - Dolní Kounice

Den začínám prohlídkou židovského hřbitova, posledním mlčenlivým svědkem staleté přítomnosti židovské komunity v Moravském Krumlově. Nejstarší existující náhrobek je datován rokem 1613 a pozornost si zaslouží pomníky významných osobností: rabínů, jako byli např. Jakob Moše ben Jehuda Kann, Abraham Cvi Hirsch, Aron Mordechaj Schwab, dr. Adolf Hahn, Cantor Samuel Lagodzinsky a představitelů židovské obce. Z novějších náhrobků upoutá honosná hrobka židovských šlechticů Jakuba a Pavlíny Dormizerových, majitelů tulešického velkostatku. Pohřbívalo se zde až do zániku židovské obce, poslední pohřeb měl v prosinci roku 1937 Jindřich Glücksmann.

K snídani skvěle poslouží lavička v zámeckém parku.

V září 2021 jsem končila právě tady - měla jsem rezervovánu vstupenku na slavnou Slovanskou epopej.

 

Slovanská epopej je monumentální soubor dvaceti velkoformátových pláten, která namaloval secesní malíř Alfons Mucha a na kterých zobrazil dějiny slovanských národů. Obrazy vznikly v letech 1912 - 1926 na zámku Zbiroh. Práce na tomto díle mu zabrala celkem osmnáct let a v roce 1928, kdy byla epopej poprvé vystavena, jí předal jako dar Praze a Československému lidu. Od roku 1928 do války bylo dílo vystaveno v Galerii hlavního města Prahy, v letech 1963–2011 bylo zpřístupněno po rozsáhlé rekonstrukci v zámku v Moravském Krumlově. V roce 2010 projevila Praha zájem na tom mít Slovanskou epopej zpět, po několika soudních sporech to dopadlo tak, že epopej je od přelomu července a srpna 2021 znovu zpřístupněna v Moravském Krumlově.

 

Tak aspoň jeden obrázek z tehdejší návštěvy:

Tunelem pod zámeckým parkem pokračuju k Rokytné. Že bych se tudy dostala k hrobce Lichtenštejnů jsem v mapě nezaregistrovala, takže tuhle památku až někdy příště. Ale krásně rozkvetlé stromy přehlédnout nebylo možné.

Pěšina naučné stezky mne dovedla až ke kříži na Křížáku. Obloha plná saharského prachu vypadá jako ta včerejší a zmizet by měl až po dešti pozítří :-(

Už kvetou první kosatce!!!

Jediný další turista široko daleko a on je to Mirek. Vyrazil z Krumlova do Ivančic, tak to se možná ještě někde potkáme :-) Po milém setkání se rozhoduji, že kapli sv. Floriána tentokrát vynechám a vezmu to rovnou ke kapličce Panny Marie a k vodopádu kousek pod ní.

Ideální místo na ranní kávu :-)

Ale zatímco jsem si užívala pauzy a mdlého slunce, prošlo kolem mne několik skupinek a nezamířili dolů k vodopádu, ale vzali to po neznačené a v mapě nevyznačené pěšině směrem nahoru. Na můj zvídavý dotaz mi bylo vysvětleno, že je tam nahoře loučka se spoustou kosatců, ale že letos je ještě brzy. Nedalo mi to a tak nakonec jsem namísto pokračování přímo dolů k Rokytné pokračovala neplánovaně okrajem NPR Krumlovsko-rokytenské slepence shora. A vzpomínala na Mirka, který mluvil o tom, že má v plánu prozkoumávat Krumlovsko-rokytenské slepence shora a mně by to normálně ani nenapadlo.

 

Kosatců jsem objevila jen pár a zřejmě jsem neobjevila ani tu zatím nekvetoucí loučku, protože to bych našla aspoň listy. Pěšinek je tam povícero...

A jde se dál - teď už opět údolím Rokytné.

Aby byla změna, namísto po modré ve svahu, kudy vede železnice, šlapu po levém břehu.

 

S touto fotografií se pojí příběh. V trávě si hověla velká majka samička a objevily se dvě menší majky - samečkové. První nezaváhal a rovnou se dal do díla. Druhý chtěl taky, tak se začali přetlačovat. Ale která z nich vlastně vyhrála těžko říct, když vypadají všechny stejně. Každopádně jeden ze samečků pokračoval na zádech samičky v páření, druhý se potupně vzdálil.

Jsou krásné, ale pozor jsou jedovaté. Při podráždění vylučují nažloutlou olejovitou tekutinu obsahující prudce jedovatý kantaridin. V běžné dávce je pro dospělého zdravého člověka neškodný, ale po zasažení kůže se postižené místo může špatně hojit.

 

Je tady spousta chat a tím pádem i spousta lávek.

Modrá značka byla v této oblasti přemístěna z pravého břehu na levý a je využívána především cyklisty.

V případě nouze bych mohla odsud dojít až k soutoku Rokytné a Jihlavy a do Brna se vrátit z Ivančic vlakem, ale všechno je v pohodě a já mám k dispozici ještě jednu noc a den - zítra je velikonoční pondělí.

Pokračuju podél trati.

 

Budkovický tunel je dlouhý 140 metrů a vlastně neměl být tunelem. Původně zde byl vybudován zářez, ale kvůli nestabilním svahům odstřelovaných tehdy novou trhavinou - dynamitem - bylo rozhodnuto o stavbě hloubeného tunelu a po vyzdění lomovým kamenem byl "tunel" zasypán.

Na portálu tunelu Na Réně je do kamenného kvádru vytesán letopočet MDCCCLXX - 1870. Byl proražen klasickým postupem z obou stran v úbočí svahu kopce Réna (319 m) z obou stran v nadmořské výšce 260 m a postupně vyzděn lomovým kamenem. Je dlouhý 147 m a mírně se zatáčí. Původně vedly koleje okrajem a počítalo se s položením druhé koleje, ale od roku 1972 vedou koleje středem tunelu.

U strážního domku pár desítek metrů před tunelem byla v roce 1893 zřízena zastávka. Původně se jmenovala Němčice u Moravského Krumlova, později se přejmenovala na Němčice u Ivančic a než postavili trať z Moravských Bránic přes Ivančice do Oslavan, byla to pro Ivančice nejbližší vlaková zastávka.

Krásná pěšinka, s trochou toho slunce by tady nádherně zářila jarní zeleň. Zato podivná betonová studánka k napití ani trošku naláká.

Pokračování po červené turistické značce podél chatovou osadou podél Jihlavy patří k nejméně záživným částem trasy :-( Všechno to tady mají jako soukromé pozemky rozkouskováno chataři - k řece se nedostanete, posadit a spočinout není kde...

Do Dolních Kounic jsem to stihla těsně před zavřením místní vietnamské večerky. A musím nakoupit i na zítra, na velikonoční pondělí bude zavřeno. Spát budu pod Veselou horou, na stejném místě jako předloni v květnu - na Veselém kopci. A na tu stránku vás odkážu i pro popis všech dolnokounických památek, protože tehdy jsem byla na židovském hřbitově i na zámku.

 

Slunce mizí v saharském prachu, výhledy se nekonají :-(

 

den čtvrtý, Dolní Kounice - Moravské Bránice (žst)

Mohl to být den jako malovaný... Je sice teplo, ale opět bude celý den foukat a výhledy se skryjí za saharským prachem :-(

Balím se s tím, že to prostě dneska vezmu nejkratší cestou k vlaku do Moravských Bránic.

Nádhera, že jo?

Na rozcestí pod Karlovem opouštím červenou značku a beru to po polní cestě přes vinice. Nechápu, proč je to tady takhle vyznačeno dokola a po silnici, když je tady tak krásně a cesta tady vede...

PP Žebětín chrání teplomilná a lesostepní společenstva - ze zvláště chráněných druhů především koniklec velkokvětý a luční. Takový nevýrazný kopeček - na úplném vrcholu (287 m) se nachází trigonometrický bod s identifikační tyčí. Jenže jak v současných poryvech větru něco nafotit... A co teprve s odraznou deskou... Vítr zvítězil na plné čáře, otakárka jsem zahlédla jen koutkem oka.

Jako poslední fotím zvonici sv. Anny.

A to jsem si říkala, že to dneska vezmu nejkratší cestou k vlaku :-) Je 14:05, budu ráda, když stihnu ten s odjezdem o půl třetí.

 

 

Na závěr si dovolím znova poděkovat Martinovi Janoškovi za článek "V Česku až na konec světa. Rokytná, zapomenuté údolí peřejí a skal" z března 2012, který mne na krásu přírodního parku Rokytná poprvé upozornil a já tehdy část údolí prošla v dubnu 2012. A poděkování patří i Pavlovi za jeho fotografie a cestopis z července 2021. Zdravím tě i Lidku :-)