Krušné hory / Erzebirge 24.7.- 1.8.2026

inspirace Stezkou Českem z Lubů do Moldavy

 

den třetí, z Rolavy přes Sauersack do Božího Daru

 

Rolava - Sauersack - Jelení - Horní Blatná - Bludný - Ryžovna, býv. kostel sv. Václava - Boží Dar, cca 31 km, ⬆️ 515 m / ⬇️ 416 m

 

O noční zvukovou kulisu se postaral místní skot, který měl na ticho poněkud jiný názor, ale na mé loučce se žádná zatoulaná kráva neobjevila.

Horské populace chlupáčku oranžového jsou ohroženy změnou hospodaření na horských loukách, ale tady jich kvetla spousta.

Můj dnešní průzkum bývalého cínového dolu v Rolavě, areálu známého pod názvem Sauersack, začíná u památníku pěti obětí zajateckého tábora. Při pokusu o útěk byli v těchto místech dopadeni a zastřeleni a jejich těla byla zahrabána přímo zde - Pavel Maleněvov, Nikolaj Imirilenkov, Memotu Volokvadze, Grigorij Ribjakov, Alexandr Majerov.

Areál hlubinného cínového dolu Sauersack leží uprostřed lesů podél silnice spojující Rolavu a Nové Hamry. Jedná se o pozůstatky důlního komplexu, který v letech 1940–1945 provozovala německá firma Zinnbergbau Sudetenland. Důl sloužil k těžbě cínu a nacházely se zde i ubytovny pro civilní zaměstnance, válečné zajatce a dozorce, dále úpravna rudy a další technické zázemí.

Těžní věž a úpravna rudy byly provedeny jako jedna rozsáhlá budova. Tato úpravna měla zpracovávat 150 tun rudy denně a byla na svou dobu velmi moderní. Válečný zajatecký tábor stával na druhé straně silnice. A co je vlastně nejzajímavější - archeologové dnes dokážou poměrně přesně rekonstruovat půdorys tábora, jeho funkce a jednotlivé objekty. Ale neznáme jména většiny lidí, kteří tady žili a pracovali. Těch pět jmen na pomníku je vlastně vzácná výjimka. Jména desítek mladých lidí, kteří byli zastřeleni, zemřeli na následky úrazů a nemocí nebo byli přeloženi k potrestání do koncentračních táborů, zůstávají zahalena tajemstvím.

Protože těžba a úprava rud nepřinášela předpokládaný výnos, byl v květnu 1945 důl i s úpravnou opuštěn. Náklady ma těžbu a výrobu cínu byly tak vysoké, že v době níru by byl na volném trhu neprodejný. V poválečném období tak došlo k demontáži technického zařízení a ukončení nákladného odčerpávání vody z podzemí, kilometry chodeb tak byly definitivně zatopeny.

Příroda si areál postupně bere zpět. Dochovalo se torzo pětipatrové úpravny, haly a kruhový bazén na zahušťování kalů. Obě jámy jsou zakryty betonovými dekly. Dřevěné budovy zajateckého tábora zmizely.

Procházka po celém areálu je plná nástrah a není moudré pouštět si tu děti příliš daleko z dohledu. Kromě rozpadajících se staveb zejí na mnoha místech ze země velké i malé díry, takže je opravdu na místě dávat pozor, kam člověk šlape.

Krajina kolem je chráněna v rámci NPR Rolavská vrchoviště - lesní porosty rašelinných a podmáčených smrčin, společenstva vrchovišť s klečí a horská a podhorská vřesoviště.

Pokračuju směrem k Jelení. Po silnici, ale protože je momentálně částečně uzavřená, není tu s výjimkou pár cyklistů takřka žádný provoz.

 

Míjím vyústění dědičné štoly, která odváděla důlní vody z šachty sv. Jiří dolu Sauersack. Z propadliny vytékají důlní vody - k pití bych tuhle vodu asi nepoužila, ale pro osvěžení nohou je ledová voda skvělá.

Obec Jelení, německy Hirschenstand, ležela v údolí potoka Černá voda mezi vrchy Liščí Hůrka a Jelení vrch severozápadně od Nových Hamrů v nadmořské výšce kolem 900 m. Jelení bylo známé těžbou cínu. K úpadku těžby začalo docházet až v 18. století a skončilo dovozem levného cínu ze zámoří od poloviny 19. století.

 

Pozdně barokní kostel sv. Antonína Paduánského nechal vystavět v roce 1779 tehdejší majitel nejdeckého panství hrabě Ludwig Hartig na jihovýchodním konci návsi uprostřed vsi a v roce 1832 byl kostel klasicistně upraven.

Po roce 1945, po vysídlení německých obyvatel, přestal být kostel udržován a postupně chátral. Chvíli sloužil i jako úkryt pro krávy a někdy po roce 1963 byl zbořen. Dnes stojí na místě zničeného kostela stylizovaný památník z roku 1993.

Následné pokusy o dosídlení skončily neúspěchem. Nehostinné horské podmínky nové přistěhovalce z vnitrozemí k životu příliš nelákaly a opuštěné chátrající domy byly postupně demolovány. Osud obce negativně poznamenalo i vyhlášení hraničního pásma do dvou kilometrů od hranic v roce 1951. Z cca 150 domů zbyly 4.

Na stránce Zanikleobce.cz vzpomíná pamětník Zdeněk Kolář, který zde v letech 1962–1964 sloužil u pohraniční stráže, mimo jiné na průjezd cyklistického Závodu míru juniorů v roce 1964.

 

Pokračuju podél Slatinného potoka po silnici. Možná to nebyl až tak dobrý nápad, možná by bylo bývalo snazší držet se cyklotrasy po cestě Bučina. Asfalt jako asfalt a ztracenou výšku jsem stejně musela úbočím Čihadla znovu nastoupat.

Cesty podle pravítka...

Historické jádro města Horní Blatná (německy Bergstadt Platten) patří k nejzachovalejším v Krušných horách. Na obdélné náměstí navazuje šachovnicová síť ulic - město prosperovalo díky těžbě cínu a kromě cínu se v blízkém okolí těžilo také stříbro, železná ruda a kobalt.

Po druhé světové válce byla v letech 1945–1946 většina německých obyvatel vysídlena, z čehož se městečko, které má dnes kolem 350 trvalých obyvatel, dlouho vzpamatovávalo.

Pokračuju na Blatenský vrch - s nadmořskou výškou 1043 m první tisícovka.

Nejstarší stavbou na Blatenském vrchu je rozhledna, která pochází z roku 1913. U rozhledny stávala turistická chata poskytující návštěvníkům ubytování a stravování. Tu po válce zabrali a k zániku přivedli pohraničníci.

Výhledy z 21 m vysoké rozhledny nejsou dechberoucí - většinou hledím do korun stromů.

Blatenský příkop je 12 km dlouhý umělý kanál z poloviny 16. století, který přiváděl k Horní Blatné vodu potřebnou pro praní vytěžených rud a k pohonu důlních strojů z Božídarských rašelinišť.

U rozcestí směrem na Bludný kanál na čas opustím, ale za Ryžovnou se na něj opět napojím. Teď nejprve zamířím na radiolokační stanoviště Hřebečná. Byl odsud výborný výhled na západ, což vedlo k umístění radiolokátoru. Po opuštění objektu Sovětskou armádou v roce 1987 už nebyl objekt využíván a chátrá.

Kdyby se v každé zaniklé obci v Krušných horách rozsvítila svíčka, zářilo by celé pohoří. Těch míst, kde kdysi pulzoval život a dnes je slyšet jen vítr, je tu opravdu mnoho. Některé vesnice zanikly po válce, jiné ustoupily vodě nebo dolům. Po lidech, kteří tu žili, zůstaly domy proměněné v ruiny, zarostlé základy, staré fotografie a vzpomínky pamětníků. A někdy už jen nenápadná stopa v krajině prozradí, že tady kdysi bývala vesnice.

Ryžovna (původně Seifen nebo též Hengsterseifen) vznikla před polovinou 16. století jako středisko těžby a rýžování cínové rudy. Podle nejstarší přesnější mapy z let 1764-1767 (1. vojenské mapování) stálo na Ryžovně 27 domů, páteří osídlení byl přitom Blatenský vodní příkop. Jejich počet postupně vystoupal na 62.

V 50. a 60. letech minulého století byla naprostá většina domů včetně kostela zbourána a srovnána se zemí, do současnosti se jich z původní předválečné zástavby dochovalo jen osm. Zmizel i hřbitov :-(

Kousek po silnici a pak opět kopíruju Blatenský příkop. 7 kilometrů téměř po rovině, ale těch kořenů, co je třeba překročit :-(

I když příkop později neplnil svoji původní funkci, tedy přivádění vody potřebné pro cínové doly, byl opravován a udržován, mj. i z protipožárních důvodů, až do roku 1945. Poté byl ponechán svému osudu. Na počátku 90. let 20. století byl téměř zničen, koryto bylo zaneseno a na mnoha místech byly porušeny ochranné hrázky a zničeny i betonové konstrukce. V letech 1995–2001 prošel celkovou rekonstrukcí. Obnova díla souvisela se změnou vztahu člověka k životnímu prostředí. Z božídarských rašelinišť bylo nutné zachycovat kyselé humidní vody a odvádět je mimo vodárenskou nádrž Myslivny, která je hlavním zdrojem pitné vody pro příhraniční obce v oblasti Jáchymova a Ostrova.

Byl vykopán v terénu s korytem zpevněným kameny a břehy s násypy o výšce 1 metr. Vede po vrstevnících s mírným klesáním 1 metr na 100 metrů. Převýšení mezi začátkem a koncem je 32 metrů. Jeho šířka v minulosti dosahovala 2 metrů, po novodobé rekonstrukci je na většině trasy zhruba poloviční, tedy okolo 1 metru.

Únava po celodenním šlapání už je znát a poslední kilometry se zdají nekonečné. I asfalt Ježíškovy cesty unavené nohy nepotěší...

Po dvou nocích pod stanem v přírodě budu dneska spát pod střechou. Vybrala jsem si Hotel St Anna na Božím Daru a byl to opravdu prozíravý výběr - kód ke schránce s klíčem jsem dostala smskou, takže nejsem vázána časem příchodu. A to je moc dobře, hodinky totiž ukazují 20:30.

Nebyl úplně nejlevnější, za jednolůžkový pokoj se snídaní jsem zaplatila 1276 Kč. Ale mám ten pokoj i se sedací vanou :-) Boží... V hotelu, kde se kromě mého pokoje svítí jen v jednom dalším okně, všude je naprosté ticho a abych si mohla uvařit čaj bloudila jsem po jídelně v přízemí s čelovkou :-)

A navíc začíná pršet, krásně se mi bude dneska spát 🛌🏻. A protože zítra má být deštivo a chladno po celý den, protáhnu si ubytování tady o jednu noc. Zdolám Fichtelberg (1215 m) i Klínovec (1244 m), jediné dvanáctistovky Krušných hor, bez plně naloženého batohu na zádech a budu mít čas navštívit i trojmezný historický hraniční kámen.

 

 

pokračování - okolím Božího Daru, Fichtelberg a Klínovec

 

Rozcestník:

01/ Luby - Vysoký Kámen

02/ Vysoký kámen - Rolava

03/ Rolava - Boží Dar (tato stránka)

04/ okolím Božího Daru, Fichtelberg a Klínovec

05/ Boží Dar - Velký Špičák

06/ Velký Špičák - Hora sv. Šebestiána

07/ Hora sv. Šebestiána - Nová Ves

08/ Nová Ves - Český Jiřetín (Tři smrky)

09/ Český Jiřetín (Tři smrky) - Moldava