Bulharsko, Rodopy 21.5.-1.6.2025

za probouzející se přírodou Balkánu

 

Opět je tady pozdní jaro a s ním i kytičkářský zájezd z cyklu "za probouzející se přírodou..." cestovní kanceláře Kudrna. Tentokráte jsme vyrazili do Bulharska - prozkoumat pohoří Rodopy v jižní části země u hranic s Řeckem. Pohoří je dlouhé asi 240 kilometrů a široké asi 100 až 120 kilometrů. Čekají nás horské smíšené lesy, hřebeny i hluboká říční údolí.

 

Madžarovo - Ďáblův most - Prespanský hřeben - Široka laka - Perelický hřeben - Trigradská soutěska - Belogradčické skály

 

1/ Východní Rodopy, Madžarovo

Nekonečný autobusový přejezd přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a půl Bulharska je konečně za námi. Téměř 24 hodin, 1350 km po dálnicích a poté posledních 50 km po úzkých silničkách :-( Postavili jsme stany v tábořišti u řeky Ardy pod městem Маджарово, překládaného do latinky jako Madzharovo (já budu používat český přepis Madžarovo).

Ráno brodíme řeku na druhou stranu. Lokalita chráněná pod názvem Momina skala zahrnuje jednu z nejmalebnějších částí údolí řeky Arda. Vyznačuje se mimořádnou rozmanitostí flóry a fauny. Madžarovo doslova leží v centru dávno vyhaslé sopečné kaldery staré přes 35 milionů let bohaté na polodrahokamy (ametysty, acháty, jaspisy, opály aj.) – za socialismu se zde těžily - s geologickým kladívkem se tu můžete toulat celé dny.

Postupně stoupáme a užíváme si výhledů.

Je květen, ještě není všechno vysušené na troud.

Parádní výhledy.

Přidám pár ukázek místní havěti:

Vracíme se okruhem dolů do Madžarova. Naštěstí převážně lesem, takže nás až tak netrápí horko.

Vesnice se původně jmenovala Jatadžik a od roku 1912 Dupnica. V roce 1959 byla vesnice na znamení vděčnosti velkému thráckému vojvodovi Dimitarovi Madžarovovi přejmenována na Madžarovo. Městem byla prohlášena v roce 1973 v souvislosti s 60. výročím událostí u Ardy.

 

4. října 1913 poblíž Madžarova skončil tragický pochod Bulharů během největšího pogromu Bulharů ve východní Thrákii. Ochranu uprchlíků před zvěrstvy bašibazouků organizovaly oddíly vojvodů Dimitara Madžarova a Rusiho Slavova, díky nimž se 20 000 uprchlíků podařilo přejít na druhý břeh Ardy. Přesto zde zemřelo přes 2 000 osob, většinou žen, dětí a starců.

 

Nedaleko místa tragických událostí byl zbudován park s kaplí "Sv. Petka Bulharská" a památník-kostnice "Thrákijský pantheon", v němž jsou uloženy nalezené ostatky těch, kteří zemřeli při překročení řeky.

Největší rozkvět má tohle město dávno za sebou. Kolem roku 1970, když se zde za socialismu těžily polodrahokamy, zde žilo až 3000 obyvatel. Těžba byla pro nerentabilitu uzavřena, dnes zde žije cca 500 lidí a stále ubývají... Zůstaly jen postupně zarůstající jizvy výsypek v zalesněných kopcích a zřejmě spousty prázdných panelákových bytů.

Pomník na fotografii je věnován kapitánu Petko Voyvodovi (1844–1900), významné osobnosti bulharského národního osvobozeneckého hnutí. Jeho činnost je spojena s ochranou bulharských a řeckých vesnic před tureckými represáliemi, přičemž jeho postava je v Bulharsku velmi ceněna jako symbol svobody a odvahy.

 

Ale neznámější je tato oblast zásluhou supů. Koupání v řece Ardě pod skalními útesy (oblíbené hnízdiště supů) probíhá za neustálého dozoru kroužících mrchožravců - vznáší se v horkých stoupavých proudech téměř bez mávnutí křídly a pátrají po zdechlinách.

Nám se nepovedlo této akce zúčastnit, ale v místním ochranném centru lze nejen navštívit interaktivní expozici o životech supů v divočině, ale i zúčasnit se přikrmování mršinami před pozorovací kryty vysoko v horách. Našla jsem fotografie a popis v češtině z jedné takové akce. Bomba!!! Když se poštěstí, přistanou vám před krytem hned tři druhy: nejpočetnější sup bělohlavý, nejohroženější sup mrchožravý a největší evropský sup hnědý!!!

 

My viděli terasy potřísněné bílým trusem a supi nám létali nad hlavami, ale bez teleobjektivu to byly jen tečky na obloze :-(

Nádhera. Jen jsme se museli vrátit stejnou cestou, řeku se nám v těchto místech nepodařilo přebrodit :-(

Zbývá i čas na koupání, pozorování čápů bílých i černých, odpočinek a přípravu večeře. Na tomto místě strávíme ještě jednu noc - brzy ráno vyrazíme autobusem 100 km směrem na západ. Projdeme se přes Ďáblův most z vesničky Diadovtsi do Galabova.

 

pokračování