Bulharsko, Rodopy 21.5.-1.6.2025

za probouzející se přírodou Balkánu

 

Opět je tady pozdní jaro a s ním i kytičkářský zájezd z cyklu "za probouzející se přírodou..." cestovní kanceláře Kudrna. Tentokráte jsme vyrazili do Bulharska - prozkoumat pohoří Rodopy v jižní části země u hranic s Řeckem. Pohoří je dlouhé asi 240 kilometrů a široké asi 100 až 120 kilometrů. Čekají nás horské smíšené lesy, hřebeny i hluboká říční údolí.

 

Madžarovo - Ďáblův most - Prespanský hřeben - Široka Laka - Perelický hřeben - Trigradská soutěska - Belogradčické skály + Băile Herculane

 

Trigradská soutěska

Vstáváme brzy, máme toho dneska hodně - sešlapeme do Trigradské soutěsky a prohlédneme si jeskyni Ďáblovo hrdlo (Дяволското гърло) a poté popojedeme autobusem k městu Belogradčik - cestou zastavíme u supermarketu k dokoupení zásob na cestu domů či suvenýrů.

Dolů to není daleko a máme to spočítané na čas otevření pokladny - za vstup do jeskyně se platí. Trigradská soutěska má délku cca 7 km a její stěny jsou vysoké až 300–350 m. Soutěskou vede asfaltka vytesaná do skály, mnohdy je široká jen pro jedno vozidlo.

Jeskyně Ďáblovo hrdlo byla známá už v době, kdy zde žili dávní Thrákové. Jeskyně je vyhloubená v bílém mramoru, což je výjimečné – většina krasových jeskyní bývá vápencová. Mramor je tvrdší, a tak voda vytvořila strmé, dramatické útvary místo klasických stalaktitů. Uvnitř jeskyně padá podzemní řeka Trigradska ze skály v obrovském sále — vodopád je vysoký 60 metrů a řeka se po pádu ztrácí v hlubinách jeskyně. Znovu vyvěrá až po 250 metrech mimo jeskyni (časový rozdíl průtoku: až 2 hodiny).

 

Do jeskyně se vstupuje umělou štolou dlouhou 150 m, kterou se dostanete k základně vodního toku.

Ve starověku lidé věřili, že se zde nachází vchod do podsvětí (Hádu). Podle legendy se právě do Ďáblova hrdla vydal Orfeus hledat svou milovanou Eurydiku poté, co zemřela po uštknutí hadem. Svou hudbou dojal i samotného boha podsvětí Háda a jeho manželku Persefonu. Ti mu dovolili odvést Eurydiku zpět mezi živé — ale pod jednou podmínkou: při cestě ven z podsvětí se nesmí otočit, dokud nevyjdou oba na denní světlo. Orfeus šel napřed a Eurydika kráčela za ním. Jak se blížili k východu, začal Orfeus pochybovat, jestli Eurydika skutečně jde za ním, protože ji neslyšel. V posledním okamžiku, těsně před východem, se otočil — a v tu chvíli Eurydika navždy zmizela zpět do říše mrtvých. Orfeus tak ztratil svou lásku podruhé — tentokrát navždy.

Tato legenda je silným příběhem o lásce, ztrátě, víře a pochybnostech. Mnozí ji vnímají jako metaforu pro smíření se se smrtí a nemožnost vrátit to, co jednou odešlo.

Na konci trasy se nachází pramen, zvaný Orfeův pramen nebo Slzy Orfea. Je zde vyobrazen Orfeus hrající na lyru. Tento pramen je považován za pramen přání. Předpokládá se, že právě zde se Orfeus otočil a ztratil Eurydiku podruhé.

Legendu potvrzují unikátní skalní útvary - Eurydika, převozník Cháron či pes Kerberos, strážce vstupu do podsvětí.

Ještě zdolat schodiště o 288 schodech a jsme zpátky na denním světle.

Roku 1968 došlo k povodni, během níž řeka zanesla do jeskyně přes 300 kubíků dřeva. Po skončení povodně si lidé všimli, že řeka při výtoku nevyplavila ani větvičku. Všechno zůstalo pod zemí. Tehdy jeskyně dostala název Ďáblovo hrdlo. Roku 1970 zde byla uspořádána expedice s cílem tuto záhadu vyřešit. Bohužel expedice skončila tragicky – v podzemní řece zahynuli dva potápěči. Nenašla se ani jejich těla, ani potápěčské vybavení.

Autobus nás čeká až dole, úzkou silničkou soutěskou by neprojel. Zaveze nás do supermarketu na nákupy a následovat bude první část dlouhého přejezdu k domovu - cca 400 km k městu Belogradčik, kde naposledy v Bulharsku přenocujeme ve stanu.

pokračování