Ciclovia Alpe Adria 7.-18.8.2024

cyklotrasa z rakouského Salzburgu do italského Grada

 

etapa 5a: Tarvisio - Pontebba - Resiutta - Venzone - Gemona del Friuli, 69 km na kole

 

Proti hluku diskotéky z protější strany ulice nám v noci nepomohlo ani uzavření oken ani snaha usnout pod polštářem. Po přečtení několika recenzí hotelu Haberl ohledně hlučnosti bylo celkem jasno, tohle je tady naprosto normální a nočního klidu se tady člověk ani úderem 22:00 nedočká. A v tomhle hotelu budeme nocovat při zpáteční cestě ještě jednou :-( Marně hledám něco jiného - všude v okolí v použitelné cenové relaci mají plno :-( No nějak jsme to přežili, pro tu další noc za 5 dnů jsem aspoň doplnila přes aplikaci prosbu, aby nás ubytovali s oknem do dvora...

Půl deváté, čas vyrazit.

Středověká věž za kostelem slouží jako památník. Masakr na Malga Bala se odehrál 25. července 1944 v italských Julských Alpách. Dvanáct členů italské vojenské policie (Carabinieri), kteří sloužili pod německým velením, bylo zajato jugoslávskými partyzány. Po zajetí byli odvedeni na horskou chatu Malga Bala, kde byli brutálně zavražděni. Tento čin byl reakcí partyzánů na spolupráci zajatých policistů s nacistickým režimem, ale samotná brutalita masakru vyvolala vlnu odsouzení. Incident zůstává kontroverzním a citlivým bodem v dějinách italsko-jugoslávských vztahů během druhé světové války.

 

Dnes na nás čeká Pontebanna, cyklistický ráj - nejkrásnější část cyklostezky Alpe Adria po bývalé železniční trati. Mosty, tunely a dechberoucí výhledy do údolí řeky Felly a na okolní hory.

Jsme v nejvyšším místě, v místě zvaném Sella di Camporosso (slovinsky Žabnice), v nadmořské výšce 816 m. Stojíme na údolním rozvodí Středozemního a Černého moře, Fella teče přes Tagliamento do Jaderského moře, Gailitz teče přes Gail, Drávu a Dunaj do Černého moře. Po levé ruce máme Julské Alpy, po pravé Karnské Alpy. Vrchol průsmyku v posledních stoletích nikdy netvořil politickou hranici. Historická hranice byla až v Pontebbě, asi 18 km dále na západ. V roce 1918, kdy Val Canale připadlo Itálii, byla nová hranice mezi Rakouskem a Itálií stanovena asi 9 km na východ za Tarvisiem.

Další bývalá zastávka - Valbruna Lussari.

To nám to sviští...

Mezi nádražím Malborghetto a Bagni di Lusnizza nás čekají první dva tunely v celkové délce 583 m.

Přejíždíme Fellu na druhou stranu.

Za křížením s dálnicí se dostaneme do Pontebby.

Pontebba, městečko na soutoku potoka Pontebbana a řeky Felly, má asi 1300 obyvatel.

Historický hraniční kámen označuje původní italsko-rakouskou hranici - až po první světové válce byla hranice posunuta do současné polohy severně od Tarvisia (St. Germainská smlouva, září 1919). O historii měst Pontebba a Pontafel, o životě dvou národů usazených na tomto místě po staletí, si lze prohlédnout spousty historických fotografií na stránkách spolku Quello che le montagne restituiscono.

V Pontebbě vede cyklostezka mimo původní železniční trať - část trati i původní nádraží využili při výstavbě nové železniční trasy. Stavební práce na výstavbě nové trati byly zahájeny na konci 70. let - stará trať byla často přerušována kvůli přírodním katastrofám a taky byla zasažena silnými zemětřeseními v letech 1976 a 1978. Nová trasa se otevírala postupně v úsecích od jihu k severu, poslední úsek z Ugovizza Valbruna do Tarvisia byl otevřen teprve 26. listopadu 2000.

 

Nová trať z Gemony do Tarvisia vede osmi dlouhými tunely. Tunel Zuc del Bor mezi Carnií a Pontebbou je nejdelší s délkou kolem 9,2 kilometru. Po celé trase je 16 delších údolních přechodů nebo mostů. Nejdelší viadukt (1004 m) vede přes řeku Fella severně od vlakového nádraží Carnia.

Docela blázinec, ale byl tady i otevřený obchod s potravinami, takže jsme se úspěšně dozásobili.

Ticho v tomto alpském údolí opravdu nenajdete, protože sem naskládali původní silnici, novější silnici, původní železnici, novou železnici a k tomu dálnici a samozřejmě ještě je tu řeka :-)

Postavit něco takového nebylo jednoduché - stavělo se skutečně unikátní technikou dle dobových fotografií.

V roce 1931 v očekávání elektrifikace trati a kvůli dostupnosti výkonnějších vlaků bylo rozhodnuto nahradit mřížovinu robustnější. Most se zřítil 16. září 1968 po bouři a vzedmutí vod bystřiny Dogna, která nahlodala základnu prvního 40 metrů vysokého pylonu. Provizorní most dokázali vojenští ženisté na této strategické trati postavit za pouhých 68 dnů a vlaky, i když ve snížené rychlosti, mohly zase jezdit. Nový železobetonový most byl dokončen v roce 1975 po proudu od předchozího a počet pylonů se zvětšil na čtyři. Vlaky po něm jezdily do roku 1995 - dnes je klenotem nové cyklostezky Alpe Adria s vysokými bariérami.

Úsek železnice z Chiusaforte do Pontebby byl slavnostně otevřen v červenci 1879 a člověku nezbývá než obdivovat šikovnost našich předků.

Stanice v Chiusaforte funguje jako bufet. Z Dogny do Chiusaforte to bylo 4537 m a výškový rozdíl 63 m. Tunelů bylo celkem 6 (o celkové délce 658 m) a železné mosty 2 (o celkové délce 197 m). Je to nejstrmější úsek, ve kterém v dobách železnice, před její elektrifikací, musely být vlaky tlačeny, a to i zezadu.

Další osvěžovací zastávka s možností dobrat vodu :-)

Mezi Chiusaforte a Resiuttou nás čekalo 8 tunelů o celkové délce 1256 m a tři železné mosty v celkové délce 232 m.

Následuje stanice Resiutta.

Tady při mé cestě v roce 2015 Pontebanna začínala - dnes už je zprovozněna i část přes Moggio až do Carnie tunely dlouhými 950 a 650 m. Bylo v nich hodně chladno :-)

Otevřeno letos, ještě to ani nebylo zakreslené v mapách :-) Na posledním snímku jsou poslední metry cyklostezky po železniční trati - v Carnii nová trať využívá původní nádraží. Nedá se nic dělat, kousek musíme po silnici spolu s auty.

 

Venzone je malebné městečko známé svou dokonale zrekonstruovanou středověkou architekturou po ničivém zemětřesení v roce 1976. Návštěvníky lákají jeho historické městské hradby, katedrála Sant'Andrea Apostolo (sv. Ondřeje) a jedinečné muzeum mumifikovaných těl. Venzone je také vyhlášené slavností věnovanou levanduli a středověké kultuře.

I katedrála byla zcela zničena zemětřesením v roce 1976 a byla přestavěna v letech 1988 až 1995 anastylózou - metodou, při které dochází k obnově památky pomocí jejího postavení ze zachovalých částí do původní podoby.

Nejvyšší čas ochladit se v řece Tagliamento, v jedné z mála dosud zachovaných alpských divokých řek. Rozsáhlé naplaveniny tvoří jedinečný ekosystém a její štěrkové dno je velmi propustné a absorbuje téměř všechnu vodu.

Ubytování máme dnes zamluveno v místě zvaném B&B Agli ulivi, což je vilka se zahradou vzdálená cca 2,5 km od centra Gemony del Friuli. Za noc se snídaní jsme zaplatili 87€ a tenhle systém B&B si vyzkoušeli úplně poprvé - snídani jsme měli nachystánu v lednici předem (talíř se salámem, sýrem, banán, rajčátka, jogurt, pečivo) a vše potřebné pro přípravu čaje či kávy bylo volně k dispozici, takže jsme tentokrát nebyli vázání časem kuchyně a klidně si mohli její část sníst ještě večer či zbytky zabalit sebou.

Naprostá spokojenost, tady se bude spát... Božský klid...

 

Ale ještě nás čeká malý podvečerní výlet:

 

etapa 5b: Gemona del Friuli - Osoppo - Gemona del Friuli, 13 km na kole

 

Pevnost Osoppo, nacházející se nedaleko města Gemona v regionu Furlansko-Julské Benátsko, je historická vojenská stavba s významnou strategickou polohou. Byla postavena na kopci s výhledem na řeku Tagliamento a sloužila jako obranný bod již od starověku.

Během staletí byla několikrát přestavována a sehrála klíčovou roli v různých konfliktech, například v napoleonských válkách či během Rakousko-uherského období. Pevnost byla využívána i během druhé světové války. Dnes je částečně zrekonstruována a návštěvníkům nabízí i úchvatné výhledy na okolní krajinu.

Kostel San Pietro stojí na místě, kde v minulosti stávala starší stavba raně křesťanského bazilikálního typu, která prošla četnými úpravami v období středověku a renesance. Stavba, připisovaná architektu Domenicu Rossimu, se vyznačuje centrálním řádem polosloupů spočívajících na vysokých podnožích, převýšeným velkým tympanonem. Úpadek kostela San Pietro začal v roce 1797, kdy jej Francouzi přeměnili na sklad. Poslední přestavbou prošel v roce 1968, ale poté byl vážně poškozen zemětřesením v roce 1976 - po zemětřesení zůstala stát pouze spodní část průčelí (první řád), část apsidy, obvodové zdi a sakristie.

 

Vašek během celého našeho putování natáčel střídavě na kameru DJI Osmo Action 4, 360° kameru Insta360. Úvodní upoutávka je patnáctiminutová, ale videa z jednotlivých dnů jsou mnohdy delší než celovečerní film :-)

 

Oficiální trasa ze Salzburgu do Grada měří 415 km. Nám to se všemi zajížďkami k zajímavostem kolem trasy a kvůli návratu do Villachu na nádraží vyšlo skoro na dvojnásobek.